„No, totiž tam jsem udělal největší hloupost, která v mém životě existovala. Přestože jsem byl vychovaný proti komunistům, tam jsem sednul na pěkné řečičky, jak to bude výtečné. Jak každý bude všechno mít, co bude potřebovat, to dostane. Nikdo nebude vykořisťovaný atd. atd. Já jsem tomu uvěřil, blbec. Protože jsem měl dělnický, proletářský původ, tak jsem byl vítaný. Byl jsem člověk, který když něco začne dělat, tak se do toho zažere. Říkal jsem si, že já budu ten, který pomůže, aby tady na světě bylo lépe. Když jsem to tatínkovi řekl, myslel jsem, že mě zabije. Nemluvil se mnou několik měsíců. Já mu říkal: 'Ale ne, táto, dnes je to jiné.' Táta odpověděl, že politika je svinstvo. Za několik let jsem zjistil, že politika je svinstvo. Začal jsem stoupat v komunistické straně, stal jsem se tajemníkem na lékařské fakultě. Už tehdy mně to začalo vrtat v hlavě. Tam byla taková schránka a říkali mi, že když někdo přijde, pusť ho k ní a nestarej se o to. Tam byly zaznamenané hříchy posluchačů, kteří měli být vyloučeni. To jsem se dověděl až později. Byl jsem na fakultě v komisi za komunistickou stranu, byli tam i lékaři a asistenti z jiných kateder. Přišel člověk se třemi indexy, nadepsanými MUC [Medicinae Universae Candidatus, kandidát medicíny], přitom jednu jedinou zkoušku v nich splněnou neměl. MUC byli zaměstnáni ve zdravotnictví jako budoucí lékaři. Dostali od komise termín, dokdy musí složit první rigorózum [slovensky ústní zkouška za účelem získání titulu doktor]. Pochopitelně většinou vypadli. Přísahám a každému to říkám, za mého působení tam nebyl jeden jediný člověk vyhozený z politických důvodů."
„My jsme totiž koukali, když nastupovali Němci přes Trnavu na Polsko. To byli esesáci vyšňoření, smáli se. Samé chichi, hahaha. A teď jsem je viděl, jak ustupovali, zase jinou cestou na Malé Karpaty. Jeden tank táhl druhý tank, náklaďák táhl dvě nebo tři osobní auta. Zašpinění, potrhaní, neumytí, s hlavami sklopenými dolů. To trvalo dvě noci a jeden den. Z 3. na 4. dubna bylo ticho jako po pěšině. Ráno jsme vstali, nikde nikdo. Tatínek byl zkušený válečník. Škola měla veliké sklepy pod celou budovou. Tatínek nám tam dal postele, občas vyšel. I já jsem se koukal. Okolo poledne najednou vidíme, že na přístupové cestě od města se víří oblaka prachu. Koukali jsme se z hromady koksu. Dva koníčci táhli maličké vozíky. Na nich byli vojáci s minomety nebo kulomety. A za chvilku bylo celé náměstí před námi plné. To už byli Rusové, jediné auto jsem neviděl. Došli k nám: 'Nět, germanov nět?' [Ne, Němci tu nejsou?] Tatínek je provedl po škole, pak odešli. Během hodiny zmizeli. Za chvíli totéž, ovšem s většími vozíky, těch bylo víc. Škola měla z jedné strany hřiště a z druhé ovocný sad. Rozmístili v něm minomety. Musím říct, že byli hodně ožralí. Jak byli v rauši, dali si pod strom minomet. Při první salvě jednoho vlastního vojáka zabili a dva zranili. Táta šel k důstojníkovi, ten řekl: 'Eto ničego, nas mnogo!' [Nic se neděje, nás je hodně!]“
„Když Němci začali prohrávat, tak začalo nad Trnavou létat velké množství bombardovacích letadel, byli to Američané a Britové. Počítali jsme je, někdy jich bylo sedmdesát, někdy sto, a dokonce i sto dvacet. Těch jsme se nebáli. Nejhorší byla letadla, která létala zpátky osamělá. To znamenalo, že to bylo letadlo, které mělo poruchu nebo bylo poškozené. Mělo bomby na palubě, se kterými nemohlo přistát. Hledali vhodné místo, kam by je mohli 'vysypat'. Když jsem chodil do sexty, tak nálety byly každý den. Poslouchali jsme maďarský rozhlas, kde hlásili: 'Fidelem, fidelem,' to znamená 'pozor, pozor'. My jsme říkali: 'Fidelem, fidelem, Angličané letí s přídělem!' Pak začaly houkat sirény, byl poplach a všichni museli ze školy. Na to jsme čekali, zvlášť když jsme měli psát test. Tak to chodilo jen do Vánoc. Trnava měla hodně úvozových cest, v zimě na ně naválo až dva metry sněhu. Co udělali? Vzali šesťáky, sedmáky. Dali jim lopaty a odhazovali sníh. Blížila se už fronta z Maďarska, hranice byly asi osmdesát kilometrů. Slyšeli jsme výbuchy a v noci jsme viděli záblesky. Okolo Trnavy se rozhodli udělat protitankové zákopy. Tehdy už bylo Slovenské národní povstání, v naší škole byla posádka německá. Zase nás vzali, dali nám lopaty a ukázali takový vzorek. Byli jsme po dvojicích, zhruba tři až čtyři metry od sebe a kopali jsme. Jednou bylo krásné počasí, sluníčko. Na dvou kilometrech nás hlídali dva tři němečtí dozorci. Když přešli, sedli jsme si a hráli karty. Sabotovali jsme to. Najednou vidíme, že se vrací letadlo, nikoho nenapadlo, že by to mohlo být nebezpečí. Letadla běžně vypouštěla staniolové proužky proti radarům. Vidím, že se něco blýská. Říkám: 'Jéé, vypustili proužky!' Najednou VRRRUUUM, začalo to zvučet a pískat a řítilo se to na nás. Rozběhli jsme se do svých děr a za chvíli to vybuchlo. Šli jsme se po delší době podívat. Byla tam jáma asi dva až tři metry hluboká, čtyři metry v průměru, od nás asi čtyřicet až padesát metrů.“
Celé nahrávky
1
Domov seniorů U Přehrady, Jablonec nad Nisou, 08.04.2022
Milan Fičura se narodil v Trnavě 30. října 1928 manželům Pavlu a Terezii Fičurovým, rok po bratrovi Pavlovi, o deset let později se narodila sestra Jolana. V roce 1929, kdy propukla celosvětová hospodářská krize, otce jako organizátora stávky vyhodili z práce. Nikde ho nechtěli zaměstnat. Byl francouzský legionář, odjel do Francie připravit podmínky pro přestěhování rodiny. Manželce se později nepodařilo s dětmi vycestovat. V roce 1931 se Pavel Fičura vrátil na Slovensko. Pracoval jako školník, ale pomáhala celá rodina. Do kapsy měli Fičurovi hluboko. Milan od dětství tvrdě pracoval ve škole a na zahradě, na kamarády neměl čas. Pokračoval studiem na gymnáziu jako vynikající žák. V roce 1947 se přihlásil na medicínu, i tam exceloval, ale platit studium bylo nad možnosti rodiny. Milan vstoupil do armády, aby získal stipendium a naopak rodiče podporoval. V roce 1948 uvěřil komunistické propagandě a vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), stal se na lékařské fakultě jejím tajemníkem. V roce 1952 promoval. Krátce poté se oženil s Hanou Zitovou a zůstal pracovat ve škole v Hradci Králové. Díky jeho aspirantské práci ho převeleli na Ministerstvo obrany, tehdy měl dvě děti - Dagmar a Pavla. V Praze pracoval pět let do roku 1968. Svůj omyl, víru v komunismus, pochopil v roce 1958. Z KSČ vystoupil až o deset let později, po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Z armády ho propustili v roce 1970 a začal se poprvé v životě věnovat praktické medicíně. Ve svých 43 letech získal první atestaci a stal se praktickým lékařem. Byla to jeho nejmilejší práce v životě. Pracoval do svých 84 let. Ze změn, které přinesla sametová revoluce v roce 1989, se radoval, ale celý život trpěl výčitkami, že totalitní režim jako komunista podporoval. Poslední léta trávil v domově důchodců v Jablonci nad Nisou, kde bydlela jeho dcera Dagmar. Zemřel 24. října roku 2022.
Plukovník Milan Fičura, zástupce náčelníka Vojenského lékařského, vědeckého a doškolovacího ústavu, s delegací z německé vojenské lékařské akademie z Greifswaldu, Hradec Králové, 1970
Plukovník Milan Fičura, zástupce náčelníka Vojenského lékařského, vědeckého a doškolovacího ústavu, s delegací z německé vojenské lékařské akademie z Greifswaldu, Hradec Králové, 1970
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
