Přemysl Fialka

"Já jsem vlastně vůbec nechtěl jít, protože to organizovala SSM, tak jsem si říkal no… Ale byl jsem tam přece jen vyslán videojournalem, tak jsem natáčel ty projevy, co tam měli na Albertově. Pak se šlo na Vyšehrad a z Vyšehradu s námi dokonce šel Dubček. Z Vyšehradu jsme šli na Národní třídu. Mezitím to někde zatarasili policajti někde u toho městského soudu. Ale to se nám nějak podařilo obejít. Nebo možná, že to převzal do ruky Zivčák, nevím přesně teď. A došli jsme na tu Národní třídu a tam to už bylo ostrý. A mně zrovna na Národní třídě došly baterky. Obě klekly a už jsem tam nic nemohl natočit, takže jsem šel, tam bylo nějaké kino, teď nevím, jak se jmenuje. Možná, že tam ještě je. Tam ale probíhaly taneční v tom sále. A tak jsem si tam píchnul nabíječku do sítě, chvilku jsem nabíjel a přišel taneční mistr a vykázal mě. Takže jsem vypadl nahoru a byl takový krásný filmový střih, jak nahoře mlátí lidi a dole tam tancují jive. Takže to bylo docela zajímavé. A když jsem vylezl ven, tak jsem natočil asi dva záběry a už to kleklo. Takže ty důležitý věci vůbec nemám. Měl jsem smůlu."

"Měl jsem sledovačku celý den. Vodil jsem je po Praze, dokonce jsem se jim snažil utéct po vzoru francouzské spojky z metra, takže pak jsem prohnal nějaký dva tlouštíky, kteří za mnou klusali ze Staroměstské. Přes most jsem šel a přes park jsem to napálil, že jim uteču, ale taky mě dohonili. A potom jsem šel do té bývalé práce na ČVUT, protože jsem tam měl nějaký úvazeček, a tam už jsem je sledoval z okna. Zastavili a trošku pršelo, takže se schovávali v těch vstupech do baráků. A nějaký dva šli za mnou nahoru. My jsme tam měli průmyslovou televizi už v té době, tak jsem si je pozoroval. Druhý den jsme měli někoho točit, už nevím koho, tak jsem volal přítelkyni Aleše Havlíčka, tehdejší přítelkyni, potom si ji vzal, ať vyřídí Alešovi, že nemůžu, že mám sledovačku. A oni byli napíchnutí na ústředně, protože jsem viděl, jak někdo vyběhl ven z baráku a šel k tomu autu, kde byl ten pravděpodobně šéf. No, něco mluvili a šli dovnitř, takže jsem všechno poschovával - diář a tak. A taková klasická situace, jdu po chodbě, proti mě tři pánové a zastavili mě a říkali: 'Vy jste pan Fialka?' Já jsem říkal: 'Ano.' Tak oni, že půjdu s nimi. Já jsem říkal: 'A kdo jste vy?' Vytáhli placky a odvedli mě na Barťák, tam byl asi šestihodinový výslech."

"Když jsem začal chodit s Markétou, ještě před svatbou, tak jednou jsem takhle vylezl z baráku a zasvištěly pneumatiky. Dva pánové mě sebrali a odvezli na Barťák. Já jsem protestoval, že musím jít do práce a oni že to zařídí. A tam mě přemlouvali na spolupráci. Ale to už jsem byl takový. Už jsem si z něj dělal srandu spíš. Nejdřív takový starší pán. Starší pán asi tak kolem šedesátky. A on byl zpočátku takový otcovský. No a potom, když zjistili, že už si z něj dělám srandu, tak přitvrdil a říkali: Co za takové vojenské cvičení v zimě. Já jsem mu říkal, že beru, to já mám rád. Takže mě potom pustili a musel jsem jim podepsat, že o tom nikde nebudu mluvit. Takže jsem šel rovnou do Ječné, ke tchyni, a tam jsem pod poslechem všechno převyprávěl. Už mně to nikdy nenabídli, protože věděli, že nejsem ten správnej agent."

"Ono to bylo takové, že když jste byl trošku s delšími vlasy, tak já, když jsem chodil do učení, tak jsem musel vždy nejdříve jít na záchod, namočit si vlasy, stáhnout to dozadu, protože jinak by mě poslali k holiči. Takže například v televizi byla taková akce: “Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás.” A máničky byly špinavé a zlé. To bylo nejen z těch politických kruhů, ale běžní občané se nás štítili. Kdo měl dlouhé vlasy, tak byl víceméně diskriminován."