Marie Hana Fejfarová

„Plojhar nedal na Zdeňka dopustit. Pořád jsme chodili do jeho vily. Kolikrát ho zachránil. Vždycky, když tam chtěli dát někoho jiného, tak on říkal: ‚Pánové, máme tam někoho, koho si všichni váží, kdo umí jazyky. Tam žádnej jinej nepůjde, dokud já budu ministrem.‘ Byl ohromnej. Byl to takovej velikej hromotluk a já malá. Chodili jsme spolu nakupovat. On každýmu skutečně něco přines. Říkal: ‚I tý posluhovačce, co mi nosí polévku a máčí v ní palec!‘ Chodili jsme to vždycky nakupovat. Vždycky přišel a hlásil: ‚Nemám kolárek! Ty bys se mnou jinak nešla!‘ Byl nesmírně vzdělanej. Uměl pět jazyků, byl doktor práv. Když jsem s ním chodila v Římě a vůbec v Itálii po galeriích, co ten všechno věděl! Když mi k tomu vyprávěl všechny ty detaily, to se na to člověk pak dívá úplně jinak. Byla jsem mu nesmírně vděčná. Vždycky říkal: ‚Dneska už toho máš dost, půjdeme sem zítra.‘ Byl neobyčejně lidskej. Říkali o něm, že byl ožrala. Ale podívejte, on vážil asi sto dvacet kilo. Vždyť by musel vychlastat celej sud, aby byl ožralej. To se o něm jenom říkalo, ale nebyl. Tak dlouho jsme se přece znali. V jejich vile jsme byli aspoň jednou týdně.“

„My jsme to prožili zasypaný v uhlí, protože nás obsadila německá vojska. Zalezli jsme si do sklepa, tam byly ohromný hromady. Napůl jsme to na sebe naházeli a tam jsme to přečkali. Chodili tam s puškama. Viděla jsem, jak maminka přebíhala s dítětem přes ulici, a voják jenom pic z okna a dítě zabil. Pak jsem viděla hrůznou pomstu. Ty lidi si na něj počkali, polili ho petrolejem a zapálili. Nikdy nezapomenu, co to dělá. Hořící, ještě živý a pak mrtvý lidský tělo. To se nemělo stát. Já vím, že byl sprosťák a že zabil dítě mamince, ale tohle bylo hrozně krutý. Za války se stanou věci a budou se dít.“

„V laboratoři jsem dělala všechno. Když bylo cokoliv potřeba, tak si vzpomněli na mě. Když bylo třeba nutné, aby někdo obsloužil plamenný fotometr, hned někdo řekl: ‚Ať se to naučí Fejfarová!‘ Ať už bylo cokoliv, měla jsem se to naučit já. Tak jsem se tam proplétala mezi vším. Když bylo potřeba někoho na rentgenu, tak hned: ‚Tak tam pošlete Fejfarovou.‘ Prostě jsem byla takový děvče pro všechno. Jak jim někde něco haprovalo, tak mě tam poslali.“

„To byl vlastně člen rodiny. Byl celou válku v Anglii a v Africe. Vrátil se a zjistil, že celá jeho rodina byla vybitá. Všichni jeho příbuzný i známí byli mrtví. Potkal se se Zdeňkem a říkal mu, že se vrací do Anglie, že tady nikoho nemá. Rod Brodů byli Židé, ale byli také neobyčejně vlastenečtí. Zdeněk mu říkal: ‚Ale své zkušenosti bys měl předávat tady, a ne v Anglii.‘ Tak se stalo, že tu zůstal a stal se členem naší rodiny. Jedinou sobotu nebo neděli, jediný Vánoce, jediný prázdniny nebyl o samotě. Furt byl s Honzou. Já jsem říkala: ‚Já jsem z toho už nešťastná. Mám neustále dva chlapy na krku. To je hrozný.‘ A oni pořád chodili a celou dobu si vykládali o srdečních chorobách a o ledvinách. A já na to: ‚Kluci, jestli ještě jednou něco takovýho řeknete, tak vás opustím.‘ Oni furt debatovali. Na Slovensku jsme byli pověstní: ‚To jsou ti dva blázni, co vozí velkej kufr plnej knížek.‘“