Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Hana Fejfarová (* 1911  †︎ 2017)

• narozena v roce 1911 v Bosni v Českém ráji

• vystudovala přírodovědu a matematiku na UK v Praze, později také tělesnou výchovu

• provdala se za Zdeňka Fejfara, významného odborníka v oblasti kardiovaskulárních nemocí

• po válce s manželem pracovali v krčské nemocnici

• v roce 1947 odjeli na stáž do Ženevy, kde Zdeněk Fejfar začal pracovat pod OSN jako primář kardiovaskulární kliniky

• procestovali celý svět

• podílela se na publikační činnosti svého manžela a na jeho výzkumech

• po smrti svého manžela žila do roku 2012 v rodinné vile na Hanspaulce

• zemřela na jaře roku 2017

Následující řádky přibližují životní příběh Marie Fejfarové, rozené Hančové, manželky jednoho z nejslavnějších a nejvýznamnějších československých lékařů. Poté, co se v roce 1957 stal MUDr. Zdeněk Fejfar primářem kardiovaskulárního oddělení při WHO, začal přednášet na ženevské univerzitě. Stál při zrodu Kardiologické společnosti a v letech 1959 až 1973 byl jejím ředitelem. Jeho vedení spočívalo ve stanovení jasných cílů v zájmu co nejdůkladnější prevence proti nemocem kardiovaskulárního systému, velmi vážného problému světové populace, a shromáždění odborníků znamenalo milník v preventivních a metodických zásazích a koordinaci celosvětového výzkumu WHO.

Takové poslání ovšem pro něj i pro jeho manželku Marii znamenalo dlouhodobý pobyt v cizině – dva roky v Anglii a dvaadvacet let v Ženevě – a neustálé cestování po všech kontinentech. Rezignovali i na založení rodiny. Zdeněk Fejfar též napsal řadu publikací. Spoluautorkou řady z nich byla i jeho choť. Fakt, že svou vlastní kariéru obětovala manželovi a že svůj vlastní život plně podřídila jeho potřebám, považuje za samozřejmost. „Podívejte, to jinak nešlo. Dva lidi nemůžou dělat něco špičkově. Tak jsme se rozhodli udělat to takhle. Manžel mě do všeho zaplétal, takže jsem mu hodně pomáhala. Například když jsme byli v Africe a prováděly se nejrůznější operace, tak jsem mu klidně i asistovala. Nedělalo mi problém se zaučit. Asistovala jsem třeba, když se dělaly první operace na psech, protože na lidské srdce si hned tak netroufli.“

Manžele Fejfarovi spojoval i podobný původ. Oba pocházeli z učitelských rodin.„Nezapomeňte, že ve starých dobách byl kantor nositelem kultury na vesnici. Učitel vedl Sokol, nacvičoval kde co, zpíval s dětmi. Jezdil s nimi na výlety, učil je historii,“ říká k tomu Marie Fejfarová.

Narodila se ještě v době rakousko–uherské monarchie, 10. ledna roku 1911 v obci Boseň: „Je to na prahu Českého ráje. V okolí je třeba hrad Valečov, Mužský, Drábské světničky. To byl náš ráj, kde jsme se jako děti honily, lezly po skalách a vůbec všechno možné.“ Později se přestěhovali do Josefova Dolu. Oba rodiče byli kantoři. Maminka však neučila a zůstávala doma, jak to bylo v té době zvykem. „Maminka byla učitelka, ale v té době byla malá zaměstnanost, a když manžel pracoval, tak manželka to už neměla povolený. Mámu to hrozně zlobilo,“ vzpomíná.

Oblíbenou dětskou zábavou byly odpolední procházky s otcem Bohumilem. Na tatínka čekávala před školou a chodívali spolu po okolí. Vedl ji k pozorování přírody a zasvětil ji do tajů přírody. Učil ji znát květiny i zvířata. Často spolu trávili hodiny v lese nebo na louce:„Vzal sedmikrásku a ukazoval mi: ‚Vidíš, tohle jsou lístky, tohle jsou pestíky a tohle tyčinky.‛ Nebo jsme si sedli například v lese a koukali jsme se, jak se svléká ještěrka. To trvá takový dvě tři hodiny. Táta mě ohromně zasvětil do přírodních dějů. […] O houbách říkal, že jsou to květy lesa, že do toho nesmíme kopat.“ Láska k přírodě jí zůstala celý život. Na národní škole ji otec také nějaký čas vyučoval. „To bylo hrozný. […] Byl velmi přísný. A hlavně mi říkal: ‚Prosím tě, až bude hodina zpěvu, tak jen otevírej pusu. Ty mi to všechno kazíš.‛ No, na zpěv jsem nebyla nikdy,“ směje se paní Fejfarová.

Měla o sedm let staršího bratra, a tak vyrůstala mezi chlapci. „Že jsem měla bráchu, tak jsem chodila s klukama a taky jsem se s nimi prala. To víte, když kolem sebe nemáte děvčata, tak napodobujete kluky. Já vím, že brácha si stěžoval: ‚Všichni kluci jsou volní, jen já mám u ruky pořád tu naši holku!‛ Pak už se to změnilo, ale jako kluk byl hrozně dotčenej, že se musí o mě starat. On byl starší o sedm let. To už pro něj prostě bylo moc.“ A ještě dodává: „Ostatní říkali, že vždycky běželi kluci a za nimi se kobrtala malá blonďatá hlavička a chtěla je dohonit. Já měla tedy velmi tvrdou výchovu. Ale je to dobře. Nikdy jsem nebyla holčička na tancování.“

A přidává ještě jednu historiku spojenou se svým bratrem: „Pracoval na Wilsonově nádraží. Byl u toho, když se za Beneše převáželo československé zlato z Anglie. Tenkrát proprali celou rodinu až od pradědečka, jestli jsme spolehliví. Ty cihly jsou prý hrozně těžký. Večer byli hrozně utahaní, když to všechno poskládali.“ Bratr zemřel ve 45 letech při epidemii žloutenky.

Po ukončení obecní školy přestoupila Marie do reálky v Mladé Boleslavi. Učil ji zde mimo jiné také Pravoslav Kotík, český malíř a grafik.[1] „Asi ve mně objevil talent, protože si mě tam vždycky nechával po vyučování. Něco mi dal a já jsem to musela nakreslit. Taky jsem se dostala na celosvětovou výstavu dětských prací do Japonska. Ale pak jsem přestala malovat.“ Nad výtvarným uměním nakonec převládla láska k přírodě a zájem o přírodní vědy. Na vysokou školu chodila do Prahy, kde začala studovat Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor matematika a antropologie, později i tělesnou výchovu, které se intenzivně věnovala. Začala jezdit jako instruktorka na státní kurzy tělovýchovné do Třeboně. Také působila jako cvičitelka v Sokole.

Asi ve dvaceti čtyřech letech se začala intenzivně zabývat atletikou. Závodění ale nenáviděla: „Ne, nezávodila jsem. Zásadně jsem nenáviděla závod. Vytahovat se jeden na druhýho? V tom je něco divnýho. Já nevím, ale odjakživa jsem měla odpor k závodění.“Dodnes však tvrdí, že ve zdravé míře je sport velmi prospěšný pro fyzickou pohodu a schopnosti po celý život.

Při jednom z pobytů se potkala se svým manželem Zdeňkem Fejfarem, který studoval medicínu: „Manžela jsem poznala právě na kurzu v Třeboni. Pořádal se tam kurz mediků, kteří budou dělat sportovní lékařství. Tam jsme se poznali a pak už jsme randili. Za války jsme se vzali. Oni totiž měli na Hanspaulce vilku, Zdeněk bydlel nahoře v podkroví a oni by mu ji tehdy vzali, protože byl singl. Tak jsme se honem vzali, aby nám to horní patro zůstalo.“ Marie Zdeňka Fejfara přiměla, aby si jako svou specializaci vybral kardiologii.„Medicínu chtěl dělat od začátku, ale já jsem ho převedla kardiologii. On se chtěl zaměřit na sportovní. Já jsem mu to rozmlouvala, že to nemá cenu. Říkala jsem mu: ‚Podívej, to nemá cenu. Dělej kardiologii, to je jeden z nejdůležitějších oborů a bude dál.‛ A splnilo se to!“

Již během studií si přivydělávala jako učitelka a vychovatelka, ale také například jazykovými kondicemi. „Na škole jsem si musela přivydělávat, tak jsem vyučovala nebo se starala o děti bohatých. I mí spolužáci si většinou museli přivydělávat. Já jsem se dokonce dostala ke Kinským. Starala jsem se o jejich syna Hyacianta, dneska už je mrtvý. S Ludmilou jsem se setkala po mnoha letech ve Švýcarsku. Ona se divila, jak je to možné. Byl to docela těžký život, ale přežila jsem. Děti jsem ve volném čase brala ven, třeba do Prahy. Dodnes si pamatuju, jak Hyacint dostal pětikorunu, pořád ji držel. Stáli jsme před cukrárnou a on pořád přemýšlel, co si má koupit. Já vám řeknu, že tyhle děti byly držený zkrátka. To si jen lidi myslí, že byly zkažený.“ Vzpomíná i na pohnuté osudy rodiny Kinských po válce. Jejich maminka hraběnka Kinská byla okolnostmi donucena zcela změnit svůj styl života. Společně s manželem ji přesto i nadále navštěvovali: „Manžel se o Hyacinta potom staral, protože ho vyhodili. Hyacint dokonce i jezdil s náklaďákem v Krči v nemocnici. Zdeněk pak dokonce tajně zajel za jeho maminkou, kterou vyhodili z velkých baráků v Praze. Žila pak v zahrádkářské kolonii za městem.“

Během svého života se paní Fejfarová setkala s řadou známých a slavných osobností. Znala se například s Rafaelem Kubelíkem a pojilo ji i přátelství s Emilem Zátopkem a jeho ženou Danou. Během studií tělesné výchovy pracovala Marie ve Správě strahovských stadionů, protože sama dělala i s manželem atletiku. Zdeněk Fejfar byl dorosteneckým rekordmanem ve skoku vysokém. Seznámili se se Zátopkem, pověstným atletickým trenérem Otakarem Janderou a mnohými dalšími sportovci. Marie Fejfarová na něj vzpomíná ráda, má ho za laskavého a pracovitého člověka s ohromným vypravěčským talentem. „On byl mírně naivní, ale hrozně laskavej člověk,“ vzpomíná na našeho pravděpodobně nejslavnějšího sportovce paní Fejfarová. Někdy s ním i chodila „trénovat“ „Běžela jsem s ním tři kilometry, on pak ještě těch svých čtyřicet. A pak jsem říkala: ‚Hele, trénovala jsem se Zátopkem!‛,“ směje se paní Fejfarová. Byl to podle ní bezprostřední člověka, ač s poněkud problematickou povahou:„Když jsem byla na Strahově, tak jsem měla všechny vítězný poháry od Emila u mě na pracovním stole. Jednou mi přinesl další a já mu říkala: ‚Já už to tu nechci mít, vždyť si nemám ani kam dát spisy.‛ Pak jsem se dozvěděla, že Zátopek někde zase dostával nějakej pohár a řekl: ‚To já nechci, paní doktorka mi říkala, že už ty hrnce nechce!‛ To byla pěkná ostuda.“ Emil Zátopek ale byl velmi ovlivněn slávou: „On to přeháněl. Je jasný, že v sobě měl určitou ctižádost. Když slyšel davy řvát ‚Zátopek! Zátopek! Zátopek!‛, tak to pro něj bylo všechno. Nemůžete mu to vyčítat. Asi každej člověk podlehne slávě.“ 

S manželem se vzali za války: „Pamatuju si, že jsme si dali podmínku, že musíme být do devíti hodin hotoví, protože jsme chtěli odjet za tetou do Kněžmostu do Českého ráje. Ale oni nám řekli, že takhle brzo ráno je to jenom pro chudý a nemajetný, co neplatí. My na to: ‚Tak nás mezi ně dejte a my vám zaplatíme a pak to napište na další hodinu.‛ Vůbec jsem netušila, že do devíti hodin jsou obřady bezplatný,“vypráví o svém svatebním dnu. Sňatkem v té době získali nárok na kilo masa.

Válku strávili manželé Fejfarovi v už zmiňované rodinné vile na Hanspaulce. Zdeňkovi rodiče byli tehdy ve značně složité situaci: „Zdeňkovi rodiče byli velcí sokolové na Hanspaulce. Maminka byla i v ústředí v Tyršově domě, to byla velká sokolka. Řídila slety a podobně.“ Několikrát u nich bylo gestapo na prohlídce. Později byli u nich ve vile ubytovaní Němci.

Během Pražského povstání se všichni ukryli ve sklepě do hromady uhlí. Sami se v relativním bezpečí stali svědky hrůzné msty: „My jsme to prožili zasypaný v uhlí, protože nás obsadila německá vojska. Zalezli jsme si do sklepa, tam byly ohromný hromady. Napůl jsme to na sebe naházeli a tam jsme to přečkali. Chodili tam s puškama. Viděla jsem, jak maminka přebíhala s dítětem přes ulici, a voják jenom pic a dítě zabil. Pak jsem viděla hrůznou pomstu. Ty lidi si na něj počkali, polili ho petrolejem a zapálili. Nikdy nezapomenu, co to dělá. Hořící, ještě živý lidský tělo. To se nemělo stát. Já vím, že byl sprosťák a že zabil dítě mamince, ale tohle bylo hrozně krutý. Za války se stanou věci a budou se dít.“

Jen o několik dní později viděla v Dejvicích jiný případ zabití vojáka, tentokrát sovětského:„Viděla jsem paní, jak jde po Dejvické třídě. Šel za ní voják a strh jí hodinky. Viděl ho důstojník, zařval na něj, voják si klekl a on ho přede mnou zastřelil. Pro ně to nic neznamenalo. Jeden voják nebo ne. Nikdy nezapomenu, jak se sklonila hlava a on padnul. Ta paní říkala: ‚Já bych mu je byla dala, jen aby byl živej.‛ Hodinky přece za lidskej život nestáli. Ale Rusové šli po hodinkách, to je pravda.“

O mnoho veselejší je historka s bramborami, dokazující mnohé o ruské povaze i jejich civilizační úrovni: „To si nedovedete představit, jak to všechno vypadalo. Já si pamatuju, jak jsem byla schovaná ve sklepě za hromadou uhlí, když přiběhli Rusové. My jsme se jich báli, oni totiž moc nerozlišovali, jestli šlo o Čecha nebo o Němce. Byli hrozně hr. Oni byli hrozně srandovní. Nevěděli, co je to sprcha nebo myli brambory v záchodu, zatáhli za splachovadlo a přiběhli, že jsme jim je ukradli. Auta měli ještě s takovýma kulatýma plachtama. Vařili si venku. Pod mým oknem podřízli břízku, rozřezali jí a na tom si vařili.“

Po válce pracovali oba s manželem v Krčské nemocnici na kardiovaskulárním oddělení u primáře Webera. Paní Marie jako laborantka: „Když bylo cokoliv potřeba, tak si vzpomněli na mě. V laboratoři jsem dělala skoro všechno. Když bylo třeba nutné, aby někdo obsloužil plamenný fotometr, hned někdo řekl: ‚Ať se to naučí Fejfarová!‛ Ať už bylo cokoliv, měla jsem se to naučit já. Tak jsem se tam proplétala mezi vším. Když bylo potřeba někoho na rentgenu, tak hned: ‚Tak tam pošlete Fejfarovu.‛ prostě jsem byla takový děvče pro všechno. Jak jim někdo něco haprovalo, tak mě tam poslali.“ V Krči zůstali s manželem asi osm let.

Po válce se ujali lékaře Jana Broda,[2] kterému zůstali všichni blízcí v Osvětimi. Bydlel u nich ve vile, znali se dlouhé roky a pojilo je pevné přátelství: „To byl vlastně člen rodiny. Byl celou válku v Anglii a v Africe. Vrátil se a zjistil, že celá jeho rodina byla vybitá. Všechny jeho příbuzný i známí byli mrtví. Potkal se se Zdeňkem a říkal mu, že se vrací do Anglie, že tady nikoho nemá. Rod Brodů byli židé, ale byli také neobyčejně vlastenečtí. Zdeněk mu říkal: ‚Ale své zkušenosti bys měl předávat tady a ne v Anglii.‛ Tak se stalo, že tu zůstal a stal se členem naší rodiny. Jedinou sobotu nebo neděli, jediný Vánoce, jediný prázdniny nebyl o samotě. Furt byl s Honzou. Já jsem říkala: ‚Já jsem z toho už nešťastná. Mám neustále dva chlapy na krku. To je hrozný.‛ A oni pořád chodili a celou dobu si vykládali o srdečních chorobách a o ledvinách. A já na to: ‚Kluci, jestli ještě jednou něco takovýho řeknete, tak vás opustím.‛ Oni furt debatovali. Na Slovensku jsme byli pověstní: ‚To jsou ti dva blázni, co vozí velkej kufr plnej knížek.‛ Honza nebyl nikdy sám.“ Nakonec bylo tohle nevšední kamarádství rozděleno až odchodem Jana Broda do Německa.

V roce 1947 si MUDr. Zdeňka Fejfara vyžádali Američané  za primáře kardiovaskulárního oddělení při OSN: „Potom byl v Bruselu zvolen proti Rusům za prvního šéfa Kardiovaskulární jednotky ve Světové zdravotnické organizaci. Strašně se hádali. Američani jim řekli: ‚Když neschválíte Fejfara, žadnej Rus se do Světový zdravotnický nedostane.‛ A Zdeněk tam šel.“ Pro Marii Fejfarovou to ovšem znamenalo také ohromnou změnu. Fakticky obětovala svou vlastní kariéru pro manžela. Tak začalo jejich cestování po celém světě. Nejvíce se ji líbilo v Japonsku a severoevropských zemích, kam jezdili lyžovat. Na opačné polokouli se stala středem zájmu místních médií: „V Austrálii za mnou chodili novináři, pořád jsem byla skoro ve všech novinách. Protože z ženy, která je z východu, pracuje a mluví anglicky a francouzsky, byli úplně vedle. Pokládali nás za úplné primitivy.“ Právě z Japonska jsou ale i ty nejstrašnější vzpomínky paní Fejfarové: „Hrůzná věc byla, když jsme byli v Hirošimě ve špitále a viděli jsme ty ohořelé pacienty. Oni hned neumřou. To bylo tak hrozný. To je ohořelá ruka, půl obličeje… Oni byli suroví, ale tohle byla strašná msta.“

Marie a Zdeněk Fejfarovi se vrátili domů až po 22 letech. Manžel Zdeněk se stal jedním ze zakladatelů IKEMU. Zabýval se krevní nedostatečností, poruchami regulace krevního oběhu a prevencí kardiovaskulárních chorob (především náhlé srdeční smrti při akutní místní ischemii myokardu, jejíž zásadní prevenci navrhl v roce 1980).[3]

Zdeněk Fejfar byl též autorem celé řady naučných a populárně naučných publikací. Jmenujme jen některé: Srdce v labyrintu světa, Náhlá srdeční smrt, Srdce známé i neznámé, Patofyziologie krevního oběhu či Česká kardiologie a kardiologové: črty z historie. Na některých knihách s ním spolupracovala i jeho manželka: Jak zdravě žít, Vysoký krevní tlak, Dieta při hypertenzi či Reaktivita dospívající mládeže se zvláštním zřetelem ke změnám krevního oběhu.

Zdeněk Fejfar měl i řadu prominentních pacientů – například kněze Josefa Plojhara, vnímaného jako značně kontroverzní osobnost:[4] „Plojhar nedal na Zdeňka dopustit. Pořád jsme chodili do jeho vily. Kolikrát ho zachránil. Vždycky, když tam chtěli dát někoho jiného, tak on říkal: ‚Pánové, máme tam někoho, koho si všichni váží, kdo umí jazyky. Tam žádnej jinej nepůjde, dokud já budu ministrem.‛ Byl ohromnej. Byl to takovej velikej hromotluk a já malá. Chodili jsme spolu nakupovat. On každýmu skutečně něco přines. Říkal: ‚I tý posluhovačce, co mi nosí polévku a máčí v ní palec!‛ Chodili jsme to vždycky nakupovat. Vždycky přišel a hlásil: ‚Nemám kolárek! Ty bys se mnou jinak nešla!‛ Byl nesmírně vzdělanej. Uměl pět jazyků, byl doktor práv. Když jsem s ním chodila v Římě a vůbec v Itálii po galeriích, co ten všechno věděl! Když mi k tomu vyprávěl všechny ty detaily, to se na to člověk pak dívá úplně jinak. Byla jsem mu nesmírně vděčná. Vždycky říkal: ‚Dneska už toho máš dost, půjdeme sem zítra.‛ Byl neobyčejně lidskej. Říkali o něm, že byl ožrala. Ale podívejte, on vážil asi sto dvacet kilo. Vždyť by musel vychlastat cele sud, aby byl oželej. To se o něm jenom říkalo, ale nebyl. Tak dlouho jsme se přece znali. V jejich vile jsme byli aspoň jednou týdně.“

Na svého přítele nedá Marie Fejfarová dopustit: „Někomu zase vadilo, že byl komunista. Ale to se člověk nediví, když žil jako kluk v nejjižnější části Šumavy v nejchudších poměrech. Ve čtrnácti letech si řekl, že už to takhle dál nejde. Tam prý byla strašná bída, to si ani neumíme představit. To co on mi vyprávěl! Každého je třeba posuzovat podle kontextu.“

Marie Fejfarová mimo jiné napsala řadu cestopisných článků, ty byly ale nakonec vždy zakázané: „Z počátku jsem psala hodně článků, ale pak mi to zatrhli, že nepíšu o dělnické třídě. Například jsem psala o zvycích v Japonsku nebo jsem popisovala Island a podobně. Lidi to měli hrozně rádi. Redaktor na Hanspaulce mi říkal: ‚Nedá se nic dělat, nepíšete o dělnické třídě…‛ A já na to: ‚Jak o ní můžu psát, když jsem se s ní nikdy nesetkala.‛ Asi bych si s nimi v těch zemích ani nemohla pohovořit, protože oni asi nemluvili anglicky.

Až do roku 2012 žila paní Fejfarová v rodinné vilce na Hanspaulce. Pak vilu darovala jedné rodině za to, že se o ni budou starat a odešla do LDN v Bubenči. Paní Fejfarová se dodnes snaží udržet si svoji jazykovou vybavenost (francouzština, němčina, ruština, angličtina). Čte především knihy v originále. Denně komunikuje s přáteli: „Já se pořád snažím udržovat v jazycích. Když jsem bydlela ještě na Hanspaulce, kde jsem měla telefon, tak jsem volala každý den se Švýcarskem, Švédskem i Anglií. Volaly mi všechny Zdeňkovy sekretářky, známí a mnoho dalších lidí.“ 

[1] Pravoslav Kotík (1889 Slabce u Rakovníka – 1970 v Praze). Srov.http://cs.wikipedia.org/wiki/Pravoslav_Kotík, 7. 10. 2014.

[2] Prof. MUDr. Jan Brod, DrSc. (19. května 1912, Nový Jičín – 10. února 1985, Hannover) byl český lékař, zakladatel české nefrologie, profesor Univerzity Karlovy a dvojnásobný exulant. Pocházel ze židovské rodiny. Těsně před válkou emigroval, vstoupil do britské armády a sloužil v Severní Africe a v Itálii. Po válce byl na stáži u slavného internisty G. W. Pickeringa v Londýně a jako stipendista Rockefellerovy nadace u fyziologa Homera Smithe v New Yorku. Po návratu roku 1951 musel opustit univerzitu a pracoval v Ústavu pro choroby oběhu krevního v Praze Krči, od roku 1961 jako jeho ředitel. Roku 1958 se stal prvním předsedou předsedou Československé nefrologické společnosti a shromáždil kolem sebe řadu mladých lékařů a fyziologů, kteří dosahovali vynikající výsledky. Roku 1963 předsedal světovému nefrologickému kongresu v Praze. Zabýval se zejména fysiologií ledvin a srdce v souvislosti s hypertenzí, její predikcí a terapií. Patřil k průkopníkům fyziologického chápání hypertenze a řady srdečních a ledvinových chorob. V roce 1968 se výrazně veřejně angažoval, se třemi kolegy už v březnu napsal zprávu o stavu čs. zdravotnictví a patřil mezi iniciátory petice Dva tisíce slov. Srpen 1968 jej zastihl v Jugoslávii. Odtud se nevrátil a emigroval do Německa, kde se stal profesorem a přednostou nově založeného nefrologického pracoviště na hannoverské univerzitě. Na odpočinek se chystal odstěhovat do anglického Leamington Spa, ale krátce po odchodu do důchodu v roce 1985 zemřel. Srov.http://www.ikem-kardiologie.cz/cs/o-nas/historie/, 7. 10. 2014.

[3]Srov.: http://www.sestka.cz/index.php?clanek=3203, 7. 10. 2014;http://www.sestka.cz/index.php?clanek=3529, 7. 10. 2014.

[4] Josef Plojhar se narodil 2. března 1902 v Českých Budějovicích a zemřel 5. listopadu 1981 v Praze. Jednalo se o českého a československého římskokatolického kněze a politika, člena Československé strany lidové. Byl místopředsedou a předsedou „obrozené“ Československé strany lidové, v letech 1948–1968 byl československým ministrem zdravotnictví. Mimo to byl vůdcem různých komunisty iniciovaných „katolických“ organizací, zejména Celostátního výboru katolického duchovenstva a Mírového hnutí katolického duchovenstva. Srov.: http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Plojhar, 7. 10. 2014.