„Já jsem vůbec nic netušila, protože tehdy nějaké telefonování neexistovalo, netušila jsem, co bude. Jak mi matka vyprávěla, přišel nějaký známý, ona ho nikdy nejmenovala, a ten řekl: ,Ido, do rána do čtyř hodin musíte být pryč, nebo si pro tebe přijdou! Je to už domluvené na tenhle čas.’ Tak se taky stalo. Matka vzala do kabelky veškeré doklady a celá rodina se vydala na cestu. Mezitím se totiž narodila ještě moje sestra, v roce 1944. Ona byla tehdy ještě malá, pětiletá šestiletá. Já jsem byla v Aši a bratr byl v Praze na vysoké škole. My dva jsme o ničem nevěděli. Akorát otec, matka a sestra Stáňa se dostali ven. Po čase jsem se dozvěděla, že jeli do východního Berlína. Tenkrát to ještě nebylo tolik uzavřené. Takže sedli na U-bahn, asi v deset večer. Máma dala Stáně prášek na spaní, aby nepromluvila česky. V U-bahnu přišli celníci a chtěli legitimaci, když přišli k mámě a ten jeden promluvil, tak mu máma německy říká: ,Bitte sei ruhig, denn das Kind muss noch schlafen.’ On to vzal, takže projeli z východního Berlína do západního.“
„My jsme se vrátili na statek v Chotyni u Liberce. Matka tam začala hospodařit na statku po svých rodičích. Nechtěla vstoupit do JZD, tak musela odvádět velké dávky. Někdy věděli, že nemají na statku slepice, a museli odvádět třeba sto vajec. Velké statky místo deseti metráků žita odváděly třeba třicet metráků, protože [komunisti] věděli, že to nemůžou splnit. Moje matka proti tomu bojovala, když šla na schůzi, tak řekla, že se hospodaří špatně. Začala na ni chodit udání. Došlo to tak daleko, že se dostala k soudu a v její nepřítomnosti, protože ležela v nemocnici se žloutenkou, byla odsouzena na dvacet let. Protože ležela v nemocnici, tak byl nástup odložený.“
„Když jsem šla do školy na dopolední vyučování, tak jsem z Liliové ulice šla na Anenské náměstí, vešla jsem do Křemencovy a zadní stranou jsem se dostala do Vojtěšské. V té Křemencově jsme se vždycky sešly se spolužačkou a šly jsme dál. Ona říkala: ,Půjdeme dneska jinudy, podívej se, je tady tolik lidí!’ Tak jsme to obešly a dostaly jsme se do ulice, kam vjížděla německá auta ke kostelu. My jsme chtěly jít dál, říkaly jsme, že jdeme do školy, a oni nás odstrčili, začali na nás německy křičet, ať jdeme okamžitě pryč. Okolo bylo plno Čechů, nikdo nevěděl, co se děje, nikdo netušil, že tam jsou. Viděla jsem celou tu akci. Po letech jsem se dozvěděla, že byli domluvení s pohřební službou. My jsme viděly, jak tam přijíždělo to auto, a moje spolužačka říkala: ,Pojď, jdeme pryč, tady asi někdo umřel a budou ho nakládat, já to nechci vidět.’“
„Jednoho dne jsme šli spát, nic se nedělo. Vím, že mamka akorát řekla: ,Já si půjdu lehnout později.’ Seděla v kuchyni a dělala, že něco čte, ale byla celá rozrušená. My jsme usnuli a najednou v noci velký hluk a bouchání. Vtrhli k nám vojáci, asi šest lidí. Všechny nás vytáhli z postele a postavili nás ke zdi nebo ke skříni čelem, abychom nic neviděli. Když jsme pohnuli hlavou, tak nám dali zezadu takovou ránu, že nám tekla krev z nosu. Já jsem chtěla udělat krok k mému bratrovi a ten jeden to viděl, tak mě nakopnul, že mi roztrhl stehno. Já jsem pochopitelně brečela. Máma ke mně chtěla jít, takže se do ní taky pustili. Ona pak ležela na zemi a kopali do ní. Bylo to ošklivý. Závěr toho byl, že nás všechny odvezli do Pečkárny. Potom jsme už mámu ani tátu neviděli několik měsíců a nás s bratrem asi po čtrnácti dnech odvezli domů.“
Irena Fajmanová, rozená Pešková, poprvé provdaná Jarkovská, se narodila 1. prosince 1930 v Praze. Během heydrichiády byla celá její rodina zatčena kvůli otcově blíže nespecifikované odbojové činnosti. Otec Jan Pešek skončil na nucených pracích v Německu, matka Ida se po několika měsících vrátila z vazby domů. Irena strávila se svým bratrem čtrnáct dní v Petschkově paláci. Poté několik měsíců žili bez rodičů. Staraly se o ně sousedky Rážovy. Osmnáctého června 1942 zpovzdálí sledovala dobývání ortodoxního chrámu svatých Cyrila a Metoděje, ve kterém se ukrývali parašutisté. Po válce se s matkou a jejím novým manželem přestěhovala na statek v Chotyni u Liberce. Matka Ida vzdorovala vstupu do jednotného zemědělského družstva, a Irena proto nemohla dokončit studia na střední zdravotnické škole. Matka s manželem a dcerou z druhého manželství emigrovala, usadila se v Londýně. Pamětnice se domnívala, že matka přechod hranic nepřežila, a několik let ji pokládala za mrtvou. O několik let později emigroval i bratr pamětnice Ota Pešek. Po jeho odchodu čelila Irena několika výslechům. O tom, že matka žije, se pamětnice dozvěděla až v roce 1961. Podle materiálů uložených v Archivu bezpečnostních složek byla pamětnice od roku 1960 vedena jako informátor Státní bezpečnosti. O této etapě života však nechce mluvit. Spolupráci StB ukončila 23. ledna 1967, protože již delší dobu odmítala na schůzky docházet. Roku 1984 emigroval syn pamětnice. V roce 2020 bydlela se svým druhým manželem v Poděbradech. Irena Fajmanová zemřela 24. října 2023 v Poděbradech.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
