Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Fabiánová (* 1937)

• narozena 31. března 1937 ve Vavřinči u Mělníka

• otec Josef Růžička za války v odboji

• otec na konci války členem partyzánské skupiny Národní mstitel

• rodina za války ukrývala anglického letce

• po komunistickém převratu se otec zapojil do protikomunistického odboje

• roku 1949 otec Josef Růžička zatčen a odsouzen na 25 let

• propuštěn na amnestii v roce 1960

• rodina v souvislosti s otcovým odsouzením perzekvována

Věře bylo dvanáct let, když jejího tatínka poslal soud na dvacet pět let do vězení. Od té doby ho mohla vídat jen jedenkrát do roka, pokaždé pouhých dvacet minut. Celkem jedenáctkrát, tolik let nakonec její otec Josef Růžička strávil v komunistických lágrech. Domů se vrátil nemocný a plný obav, aby se tam nemusel vrátit.  

Anglický letec

Rodina Josefa Růžičky bydlela ve vesnici Vavřineč u Mělníka a živilo ji malé hospodářství, o které se starali společně s Josefovými rodiči. Josef se v roce 1933 oženil s Boženou Vítkovou a následujícího roku se jim narodilo první dítě, syn Miloslav. Věra přišla na svět v poslední březnový den roku 1937. Bylo jí něco málo přes rok, když po mnichovské dohodě přišlo Československo o velkou část svého území, a dva roky, když nacistické Německo obsadilo i zbylou část českých zemí. Její otec se s okupací nesmířil a hned na jejím počátku se zapojil do protinacistického odboje. 

V roce 1944 se Věře narodil další bratr, Bohumil. Věra si pamatuje, že „Bóba“, jak mu doma říkali, byl miminko v zavinovačce, když tatínek přivedl domů cizího muže. „Maminka mu dala umyvadlo s vodou, aby se mohl umýt, a něco na převlečení. Byl u nás asi týden, pamatuju si, jak mu maminka mazala velké krajíce chleba se sádlem. A pak ho tatínek s panem hajným odvedli přes les do Řepína,“ vzpomíná Věra Fabiánová. Až po válce se dozvěděla, že ten mladý nemluvný muž byl anglický letec, kterého otec našel v lese. 

V deset kilometrů vzdáleném Řepíně se ho pak ujali bratři Tomigové. Starší František Tomiga byl řepínský farář a mladší Antonín učitel. Anglický letec, podle Věry Fabiánové se prý jmenoval Watford či Bedford, se krátce ukrýval na řepínské faře a pak ho měli převézt do Mělníka, kde byla podle Věřiných kusých informací v cukrovaru ukrytá vysílačka. „Začali hned pracovat a posílali zprávy do Anglie… Ten Angličan se pak zamiloval do Zlaty Pechové, která mu překládala. Pak už nevím, jak to bylo… Na konci války měl odjet do Anglie a pak se sem pro Zlatu vrátil. Odvezl ji do Anglie, kde se vzali. Měli pak chlapečka George,“ vypráví Věra Fabiánová.

Partyzáni na Řepínsku

Zlata Pechová měla také spolupracovat s odbojem a i po válce zůstala s rodinou Josefa Růžičky v kontaktu. Posílala jim z Anglie balíčky, a ještě než v Československu převzali moc komunisté, stihla přijet na návštěvu. Chtěla se pochlubit ročním synem, ale především byla vděčná, jak se Růžičkovi postarali o jejího muže a zachránili mu tím život. Věra Fabiánová si vybavuje, jak malého George vozil jen o něco málo starší Bóba po dvoře v dřevěném autíčku. Po roce 1948 už žádný dopis ani balíček z Anglie nepřišel a Růžičkovi se Zlatou nadobro ztratili spojení. O „tajemném letci z Anglie“ se dostupné historické prameny nezmiňují. Šifrované zprávy ale na konci války z Mělníka odcházely. Vysílačku provozoval místní odboj spolu se sovětskými parašutisty (zdroj: Vojenský historický ústav http://www.vhu.cz/exhibit/zimerman-vaclav-narodni-mstitel).

Centrem protinacistického odboje na Mělnicku se na konci války stal právě Řepín, a jak se dále uvádí v článku na webu Vojenského historického ústavu, důvodem bylo především to, že se tam přesunula část výsadku sovětských parašutistů. Jejich prvotním úkolem bylo navázat spojení s domácím odbojem a následně provádět diverzní akce v této oblasti. To se jim podařilo splnit, spojili se nejen s odbojem a dalšími partyzánskými skupinami, ale postupně se k nim začali přidávat i obyvatelé z dalších vesnic. Na začátku května 1945 měla mít skupina Národní mstitel kolem sedmi set členů. Josef Růžička, bratři Tomigové a pravděpodobně i další muži z Řepína i Vavřinče se k partyzánům připojili také. Věra Fabiánová vzpomíná, jak tatínek často jezdil v noci na kole do Řepína a jak moc se o něj maminka bála. Víc se ale pamětnice nedozvěděla, rodiče z opatrnosti před dětmi o ničem nemluvili. 

Oni nás snad na konci války zabijí!

Sedmého května došlo v Řepíně k poměrně těžkým bojům, během kterých partyzáni odolali útoku jednotky SS. Němci proti partyzánům vyslali trestný oddíl. Věřin otec se ale pravděpodobně těchto bojů neúčastnil, jeho role v dramatických posledních dnech války souvisela zřejmě s provozem vysílačky. O čtyři roky později ji, nebo jí podobnou, našli vyšetřovatelé Státní bezpečnosti při domovní prohlídce v domě rodiny Růžičkových. Podle Věry si ji tatínek jakožto vášnivý radioamatér schovával na památku.

I v těsné blízkosti Vavřinče se ale na konci války střílelo, američtí letci tu napadli projíždějící skupinu Němců. Růžičkovi se ukrývali ve sklepě a Věře utkvěla v paměti tatínkova věta: „Oni nás snad na konci války zabijí!“ Na dvoře pak ležely prázdné nábojnice a ve vratech zůstaly otvory po kulkách. Plechy, kterými Josef Růžička pobil dřevěné části plotu kolem domu, ale jeho rodinu ochránily. Věra dále vzpomíná, jak toho dne přišel o život jeden ze sousedů a také jeho kravička, kterou vedl na pastvu. 

Po válce se Růžičkovi přestěhovali do Mělníka, Josef tam společně se stálým místem v cukrovaru získal i byt. A pak vstoupil do komunistické strany. Už před válkou byl členem sociální demokracie a dětem často vysvětloval, proč není svět spravedlivý. Musel o tom hodně přemýšlet a nakonec se rozhodl a uvěřil v ideje komunismu. „Jednou mi napsal do památníčku: ‚Pravda vítězí!‘ A později to vytrhnul a zničil. A nikdy víc už o tom nemluvil,“ říká Věra Fabiánová.

Akce Hansa, skupina Sever – Nechanský a spol.

Dvanáctého září 1949, to datum si Věra pamatuje přesně, šla s maminkou a bratrem na procházku. Když se vraceli domů, vyběhla proti nim sousedka a volala na maminku: „Paní Růžičková, nelekněte se, ale manžela vám zatkli!“ Následující den přijela Státní bezpečnost, aby provedla domovní prohlídku, a pamětnice jim otevírala dveře od bytu. „Stáli tam, měli kožený kabáty a vypadali jako gestapo. Odstrčili mě stranou a vtrhli dovnitř, všechno rozházeli. A našli vysílačku a revolver,“ vzpomíná Věra Fabiánová se slzami v očích. Jejího otce obvinili ze špionáže, nedlouho předtím ho vyloučili i z komunistické strany. Ve stejný den byli zatčeni i bratři Tomigové a desítky dalších. Výslechy všech zatčených pak probíhaly ve vazební věznici v Litoměřicích. „Maminka za tatínkem celý rok každý týden jezdila, ale nikdy ho neviděla. Vozila mu tam čistý prádlo a to, co vozila domů, bylo roztrhaný a od krve... to dělali komunisti...“ vypráví Věra Fabiánová.

Krátce po komunistickém převratu začali Jaromír Nechanský a Veleslav Wahl organizovat protikomunistickou odbojovou skupinu. Jaromír Nechanský velel v únoru 1945 výsadku Platinum, společně s generálem Karlem Kutlvašrem řídil obranu Prahy během Pražského povstání. Komunisté později udělali všechno pro to, aby se na oba zapomnělo. Veleslav Wahl pak vedl domácí odbojovou skupinu Zpravodajská brigáda. Co všechno se v souvislosti s činností Jaromíra Nechanského po válce událo, není dosud systematicky zpracováno. Nechanský se měl prostřednictvím Wahla napojit na americké zpravodajské služby a následně společně začali budovat síť dalších spolupracovníků. Cíl smělých a rozsáhlých plánů byl jediný, návrat k předúnorovým poměrům. Během velmi krátké doby se skupina mnohonásobně rozrostla a bylo nutné ji rozdělit na dvě podskupiny. Skupinu Jih organizoval Wahl a skupinu Sever řídil Nechanský. 

Skupina Sever měla mít pouze zpravodajský charakter a dělila se na další tři skupiny – Litvínov, Nové Strašecí a Mělník. Vedením té poslední byl společně s Františkem Tomigou pověřen Věkoslav Loutský. Jejich úkolem mělo být především zprovoznění vysílačky, kterou získali od Američanů. Potřebovali proto šifranta a další spolupracovníky. A tehdy oslovili Josefa Růžičku.  

Maminku museli hlídat, ona chtěla umřít

Ze zápisů z výslechů (Vyšetřovací spis V-30 UL uložený v Archivu bezpečnostních složek) vyplývá, že s vyhledáváním dalších spolupracovníků začal Josef Růžička na jaře 1949. Měl být poměrně neúspěšný, protože většina oslovených měla strach. Je ale také více než pravděpodobné, že Josef Růžička odolal brutalitě vyšetřovatelů a vypovídal tak, aby nikoho nevyzradil nebo někomu ze zatčených neuškodil. Tuto domněnku potvrzuje i Věra Fabiánová. Vzpomíná, jak vyslechla rozhovor mezi matkou a jedním z otcových přátel, bývalým letcem RAF. Věřině mamince děkoval, že zničila všechno, co by mohlo někomu přitížit, a s úctou mluvil o tom, jak se Věřin tatínek zachoval během výslechů.   

Dne 4. září 1949 byl zatčen Jaromír Nechanský a 12. září Veleslav Wahl. Ve stejný den i Josef Růžička a další téměř tři desítky osob, z nichž většina za války spolupracovala s odbojem nebo s partyzány ze skupiny Národní mstitel. Konečný počet obviněných ze skupiny Sever čítal čtyřiadvacet osob. Zatýkání se ale týkalo celé rozsáhlé skupiny. Jaromír Nechanský a Veleslav Wahl byli odsouzeni k trestu smrti a v červnu 1950 byli ve věznici Pankrác popraveni. Josefa Růžičku odsoudili na doživotí, po odvolání mu byl trest snížen na dvacet pět let. Jeho reálným proviněním bylo, že oslovil několik lidí. Vyšetřování vedla Státní bezpečnost pod krycím názvem akce Hansa a vynesené rozsudky měly být především výstrahou pro všechny, kteří by se také chtěli v podobném duchu komunistickému režimu postavit. „Maminka měla nařízeno, že se musí soudu účastnit. A její sestry ji pak musely hlídat, protože ona chtěla umřít,“ vypráví Věra Fabiánová.  

Vězeň číslo 2974

Josef Růžička, jako vězeň číslo 2974, strávil v pracovně-výchovných táborech v Jáchymově a na Příbramsku jedenáct let. Propuštění se dočkal v rámci amnestie politických vězňů v roce 1960. Vrátil se nemocný, další rok v lágru by už pravděpodobně nepřežil. Věra za ním s maminkou pravidelně jezdila, ovšem pouze jedenkrát do roka, když rodina dostala povolení k návštěvě. Pamětnice tehdy nic nevěděla o podmínkách, v jakých její otec přežívá, a nevěděla ani to, jak s ním bachaři zacházejí. Tušila ale... „Do Jáchymova jsme za ním nesměli. Až na Vojnu do Příbrami, jednou za rok na dvacet minut. Oni nám jen napsali: ‚Máte návštěvu.‘ Nenapsali ale, kam máme přesně jet, když jsme tam byli poprvé. Museli jsme jít ještě sedm kilometrů pěšky lesem... a těch dvacet minut jsme pak proplakali. Mezi námi mříž, tak hustá, že jsme se sotva viděli. A s námi tam seděl bachař, který nás okřikoval. Jednou mi tatínek připadal hrozně oteklý, jako kdyby na něm zkoušeli nějaký léky, jindy zase strašně hubený se ztrhaným obličejem. Za těch jedenáct let jsme se ani jednou nemohli dotknout. Když jsme byli malí, tak se s námi tatínek hodně mazlil, a mně to tak scházelo... ta láska...“ vypráví Věra Fabiánová.

Božena Růžičková mohla s dětmi ještě tři roky zůstat v Mělníku, pak se všichni museli z bytu vystěhovat. Vrátili se do Vavřinče, chalupa byla prázdná, Josefovi rodiče krátce po sobě zemřeli, nedokázali se s odsouzením svého syna vyrovnat. Věřina matka byla na všechno sama, musela se starat o dům, o hospodářství a hlavně o děti. Byla hrdá a nikomu si neřekla o pomoc a měla k tomu důvod. Někteří z bývalých známých se jí začali vyhýbat. Věra Fabiánová vypráví, jak si před ní jeden z otcových „přátel“ na ulici odplivl. Maminka pak doma plakala. I pamětnice se s něčím podobným setkávala, i když ne v takové míře jako matka. Že je dcerou „toho kriminálníka“ a nemá právo jet s ostatními dětmi na lyžařský výcvik, si ale ve škole vyslechla.  

Na nic se mě neptejte

Domů se Josef Růžička vrátil dezorientovaný, nemocný a předčasně zestárlý. „Bál se jít domů, netrefil. Jen v nějakých hadrech a s roztrhaným kufříčkem. Neznal peníze, nevěděl, jak se cestuje, nic nevěděl, protože za těch jedenáct let se toho hodně změnilo,“ vzpomíná Věra Fabiánová na otcův návrat. Jeho zdravotní stav byl vážný, začal brát léky a maminka pamětnice dostala od známého lékaře rady, jak se má o Josefa starat, aby přežil. Sehnala mu mateří kašičku a jídlo mu dávala opatrně a po malých dávkách. Jeho organismus si musel na normální přísun potravy zvykat pomalu a postupně. Josef měl silné záchvaty kašle, plíce a průdušky byly poškozené radioaktivním prachem. Na dole v Příbrami utrpěl i vážný úraz hlavy, po kterém mu zůstaly následky v podobě nervových záchvatů.

Před dětmi se ale snažil své zdravotní potíže skrývat. A nikdy o tom, co prožil, nemluvil. „Na nic se mě neptejte, zavřeli by mě znovu a už bych se nevrátil,“ řekl prý jednou. Ale do práce musel nastoupit ihned po propuštění a znovu byla fyzicky náročná, dělal v továrně kováře. Věra Fabiánová vzpomíná, jak přesto býval veselý a často si zpíval. Nikdy se už nevyléčil, ale díky láskyplné péči své ženy mohl žít ještě dvanáct let. A snažil se je prožít naplno. Sílu mu dával i vnuk, Věřin malý syn, který se narodil v roce 1958. Vynahrazoval Josefovi roky, které nemohl strávit s vlastními dětmi. V roce 1968 byl v rámci obnoveného soudního řízení rehabilitován a dostal i nepříliš vysoké finanční odškodnění. Z něj pak částečně splatil padesátitisícový dluh, který byl součástí původního rozsudku.   

Pamětnice se vyučila kadeřnicí, ale s pýchou vypráví raději o svém nadaném starším bratrovi, který vystudoval elektrotechnickou školu. Po celou dobu studia bydlel u známých v Brně, kteří se ho ujali. S vlastní rodinou se v té době stýkat nemohl, protože jako syn politického vězně by studovat nesměl. Věra Fabiánová mnohokrát během svého vyprávění neudržela slzy a dodnes nedokáže pochopit, za co jejího tatínka komunisté tak trestali. V jejích očích to byl hodný, milující a především čestný člověk, který chtěl jen to, aby svět byl spravedlivější. A za to se přece netrestá...