Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Fabiánová (* 1937)

• narozena 31. března 1937 ve Vavřinči u Mělníka

• otec Josef Růžička za války v odboji

• otec na konci války členem partyzánské skupiny Národní mstitel

• rodina za války ukrývala anglického letce

• po komunistickém převratu se otec zapojil do protikomunistického odboje

• roku 1949 otec Josef Růžička zatčen a odsouzen na 25 let

• propuštěn na amnestii v roce 1960

• rodina v souvislosti s otcovým odsouzením perzekvována

„Paní Fabiánová? Ta stará paní, taková hrozně povídavá a moc hodná? Tak ta bydlí v tom věžáku tamhle naproti,“ řekla mi mladá maminka s kočárkem, když jsem ztratil orientaci ve sporém značení ulic a domů na okraji Neratovic při hledání pamětnice krutých dob a tragických událostí.

Příhoda s podivným strýčkem

Manželé Růžičkovi žili ve Vavřinči, vsi na okraji Mělníku. Dvě děti se jim narodily před válkou, nejmladší ke konci druhé světové války.

Věra přišla na svět po svém bratrovi, 31. března 1937. Rodiče jejího otce měli ve Vavřinči malé hospodářství. Otec pracoval v cukrovaru v Mělníku, rodina žila u otcových rodičů v jejich stavení. Jednoho dne přivedl otec Růžička domů nemluvného člověka, o kterém malé Věře řekl, že je to strýček, ale že o něm nesmí nikomu nic říci. K utajování měla rodina opravdu dobrý důvod: „strýček“ byl totiž britský letec, který se měl spojit s partyzánskou skupinou Národní mstitel, skrývající se v kokořínských lesích a skalních údolích. Jejím jádrem byl stejnojmenný sovětský výsadek z dubna 1945, který na sebe navázal partyzánské oddíly v okolí a dal celému uskupení název.

„Domlouvali se přes Zlatu Pechovou, která pomáhala tatínkovi také s překládáním zpráv, které vysílal do Londýna. Pamatuji se, jak tatínek vyprávěl, že potom schovávali letce v Řepíně, kde se ho ujal pan učitel Tomiga, pan farář Tomiga, pan Holman a další pánové, u kterých si nepamatuji jména.“

Ta tři jména stojí za zapamatování, dozvíme se o nich více z doby krátce po válce.

„A pak ho zase převezli do mělnického cukrovaru, kde tatínek pracoval jako úředník. Odtud mu pomohli, aby se dostal na domluvené místo, kde se měl hlásit, a tak dále… Tam přerušil nějaký kabel, ono to bylo všechno strašně nebezpečné. Kdyby tatínka Němci chytili, tak nás všechny zabili.“

Přestože téměř o všechny dokumenty z té doby rodina Růžičkových přišla, jméno anglického letce si Věra Fabiánová pamatuje přesně: Znělo „Watford“.  

Konec války

Věra Fabiánová vzpomíná na pokračování příběhu britského letce, který se po skončení války šťastně dostal do vlasti, ale krátce nato se vrátil pro nevěstu – tlumočnici Zlatu Pechovou. Odvezl si ji domů a Zlata s rodinou Růžičkových udržovala vřelý kontakt. Ještě v roce 1948 se přijela šťastná rodačka ukázat Růžičkovým s ročním chlapečkem. „Psala nám dopisy a posílala balíčky za to, co pro ni a jejího muže moji rodiče udělali.“ Zanedlouho však přišel nečekaný zvrat.

Dne 12. září 1949 tatínka odvezli příslušníci StB a rok byl držen ve vyšetřovací vazbě. Poté následoval soud a rozsudek trestu odnětí svobody na doživotí. Ten byl po odvolání zmírněn na 25 let. Věra Fabiánová si pamatuje, že u otce našli vysílačku a revolver nebo pistoli. Pozadí celého příběhu však bylo složitější a děsivější.

Z Archivu bezpečnostních složek se dozvídáme o akci StB proti skupině založené na Mělnicku za účelem získávání zpravodajských informací a provádění diverzních akcí.

Vyhodnocení akce Hansa – z Archivu bezpečnostních složek

„Ilegální organizace ‚Akce HANSA – skupina SEVER‘, NECHANSKÝ a spol.

Souvisí s materiály ve sv. V-5443 MV (materiály má zapůjčeny inspekce MV).“

Z krátkého dokumentu vyplývá, že jistý Věkoslav LOUTSKÝ, narozený 14. 6. 1898, byl v květnu 1948 požádán majorem ČSA Jaromírem NECHANSKÝM, narozeným 4. 12. 1916, o pomoc při rozšíření vyzvědačské organizace v Praze do západních Čech. V dokumentu stojí:

„LOUTSKÝ požadavku jmenovaného vyhověl a v krátké době za pomoci TOMIGA Františka nar. 7. 10. 1925 (ř. k. děkan), STEHLÍKA Dobroslava nar. 26. 5. 1923 (rolník), RŮŽIČKY Josefa nar. 14. 3. 1905 (dělník), PROCHÁZKY Karla nar. 18. 12. 1907 (úředník), HOLMANA Oldřicha nar. 1. 4. 1908 (ved. uhel. skladů) a KALOUSE Václava nar. 22. 9. 1917 (závozník) zorganizoval na Litvínovsku, Mělnicku a Mšeci (býv. okres Nové Strašecí) 24člennou ilegální organizaci, v níž bylo 5 úředníků, 1 lékař, 1 učitel, i farář, 2 živnostníci, 2 rolníci, 5 dělníků a 7 osob různých povolání (hodinář, hajný atd.). “

Jmenovaný Josef Růžička není nikdo jiný než otec pamětnice. Další Věrou zmíněná jména jsou farář Tomiga a pan Holman. V následujícím textu je uveden i učitel Antonín Tomiga:

„Velitelem této skupiny byl LOUTSKÝ (krycí jméno KAREL II), který současně zastával funkci šifranta, jeho zástupcem byl TOMIGA František (kr. jm. MILENA), vedoucí destrukční skupiny byl STEHLÍK, radiotelegrafista byl PROCHÁZKA (kr. jm. ROMAN), velitel radiostanic HOLMAN (kr. jm. MSTITEL) a pomoc. šifranta TOMIGA Antonín (kr. jm. VĚRA).

LOUTSKÝ jako velitel uvedené ilegální skupiny byl v přímém spojení s NECHANSKÝM a se SAMUELEM MERYNEM (úředník USA vyslanectví v Praze), od kterých dostal 2 radiostanice a veškeré pokyny k provádění protistátní činnosti. Získané poznatky od členů skupiny (z Mělníka, Litvínova a Mšece) pak LOUTSKÝ osobně buď v originále, nebo v šifrách předával výše uvedeným osobám, jejichž činnost i soudní postih je podrobně uveden ve sv. V-5443 MV (který bude dodatečně vyhodnocen).“

V závěru dokument reportuje souhrnně o výsledku celé akce:

„Podle trestního oznámení a výpisu ze soudního rejstříku dopustili se jednotliví členové ilegální skupiny těchto trest. činů: velezrady, vyzvědačství, nedovoleného ozbrojování a ohrožení obrany republiky – za což byli potrestáni: LOUTSKÝ trest smrti, TOMIGA F. a HOLMAN doživotí, KALOUS, PROCHÁZKA, RŮŽIČKA A STEHLÍK na 18 až 26 let NZ, 7 osob na 10 až 25 let NZ, 8 osob na 1 1/2 až 8 let a 2 osoby na 9 a 10 měsíců NZ – nepodmíněně.“

Léta bez otce

Po roce vyšetřovací vazby, kterou otec strávil v obávané věznici v Litoměřicích, následoval soud, v němž byl odsouzen na doživotí, po odvolání mu byl rozsudek zmírněn na dvacet pět let. Nakonec strávil v různých nápravných zařízeních jedenáct let, neboť v roce 1960 byl propuštěn na amnestii.

Navštěvovat ho směly vždy jen dvě osoby z příbuzenstva, jednou za rok na dvacet minut, cenzura dopisů byla samozřejmostí. Když se mladá Věra v roce 1955 vdávala, nesměla otci poslat ani svatební fotografii.

Snad nejhůře se podepsalo na otcově zdraví věznění v Příbrami v táboře Vojna, kde kromě poškození plic radioaktivním prachem utrpěl těžký úraz: „Taky měl takové záchvaty, když přišel domů. Zažila jsem to, jak jsem tam u rodičů někdy spala. Kámen mu na dole prorazil hlavu a od té doby měl takové potíže.“

Otcovo dožití u rodiny

Ztýraného manžela se ujala po návratu z vězení Věřina maminka, jejíž péče udělala zázraky: otec se zotavil natolik, že po propuštění žil ještě dvanáct let, tedy do roku 1972. Velkým povzbuzením pro něj bylo i to, že jeho nejstarší potomek, syn Miloslav, nejenže kráčel v jeho stopách coby elektrotechnický nadšenec, ale dokonce se v oboru radiotechniky profesionalizoval. Neměl to jednoduché: ještě před otcovým zatčením se díky varovné zprávě přesunul do spřízněné rodiny v Brně, kde byl přijat na průmyslovou školu elektrotechnickou, což by v blízkosti domova absolutně nepřipadalo v úvahu. Syna „protistátního živla“ by totiž žádná střední škola nepřijala. Nejenže úspěšně vystudoval, vedl si výborně i v zaměstnání, kde zastával vysoce odpovědné místo.

Dcera Věra se vyučila kadeřnicí a pracovala v Mělníku. Provdala se v roce 1955 a v lednu 1956 měla první dítě, syna Jiřího. V roce 1961 se jí narodila dcera Renáta. Otec měl velkou radost z vnoučat, ale do smrti jim nesměl vyprávět o svých zážitcích z vězení. Příchodu svobody se již nedočkal.