Věra Fabiánová

* 1937

  • „Všechno vyrabovali, všechny dopisy, všechny věci ukradli, i fotoaparáty… my jsme museli být v kuchyni, ale jak odešli, jak gestapo vypadali, a odešli a prostě… maminka plakala, zůstal rozházenej byt, ty postele, co hledali… tam měl tatínek s tím bráchou takovou dílničku, skříň a takhle ponk, jako stůl. Tam se o tom bavili, o tý technice a o tý vysílačce. To nebylo snad zakázaný, hned, asi po tý válce. Velezrada… nejdříve doživotí, pak se odvolal a dostal dvacet pět let těžkého žaláře. Čili pracovali v těch dolech a tatínek, když se v tom šedesátým roce vrátil do toho Vavřinče, tak se bál jít domů, netrefil. V těch hadrech je dali, v těch kriminálních, takovej kufříček nějakej roztrhanej, a bál se jít domů. On prý neznal peníze, nevěděl, jak se cestuje, nic prý nevěděl. Protože za těch jedenáct let se leccos změnilo.“

  • „Pak tatínka zavřeli, ve čtyřicátým devátým, a ještě nás v tom bytě nechali bydlet asi tři roky. Takže jsme tam bydleli asi sedm osm let. No a hned nás pak vystěhovali, když máme ve Vavřinči domeček, ať se tam vrátíme. A teď tatínek zavřenej a teď, jednou za týden, ještě když jsme byli na tom Mělníku, tak maminka musela vzít čistou košili a trenky a vézt to tatínkovi do Litoměřic. Ale nikdy ho neviděla. Vůbec ho rok neviděla. Jenom to prádlo a prádlo vozila domů roztrhaný a od krve. To dělali komunisti, takhle je mrskali. A pořád chtěli, aby se k něčemu přiznali. A soud byl za rok. Ten, jak se to… lidový soud. V Litvínově a to tam byli samí zlí lidi, který křičeli, víte jak… jak vlastně… oni chtěli, abychom nešli k Rusku, abychom šli k tý Anglii, že jo. Oni vlastně bojovali, abychom se měli líp… A pak pracoval jedenáct let v uranových dolech pro Rusko…“

  • „Pak se stalo to, že už nám ta Zlata Pechová ani nepsala, tatínka zavřeli v tom čtyřicátém devátém. Byl rok ve vyšetřovací vazbě. To bylo v Litoměřicích. Maminka za ním jezdila, moc prádla nebylo a maminka vždycky přinesla roztrhanou košili od krve, to si pamatuju. A vždycky plakala a vždycky [říkala]: ‚Kde mám vzít to prádlo?‘ Že ani moc prádla nebylo v tu dobu. A tak to trvalo rok. Pak tatínek byl odsouzen a ještě jiní pánové: pan [Holman], no tihle všichni z Řepína, ale hlavně tatínkův kamarád pan Jindřich, který dělal šrotovníky, pak pan Hořejší z Mlazic, který dělal kočárky, tomu dali trest smrti. Ten byl oběšen. Nic neprovedl, věřte mi. A tatínek dostal doživotí, ale odvolal se, tak dostal dvacet pět let těžkého žaláře. Takže maminka ho viděla jenom u toho soudu, jak to byl lidový soud nebo jak tomu tenkrát říkali, a maminka plakala, to víte, bylo to kruté!“

  • „Jednoho dne k nám tatínek přivedl anglického letce. A říkal: ‚Věruško, přijel k nám strejček, ale to nesmíš nikde říkat.‘ A tak mu maminka krájela krajíce domácího chleba, sádlem je mazala a já se na to pamatuju, jak jsem na ni vždycky koukala. A pak tatínek s panem Martinovským, který dělal v těch lesích, Řepín a tam, dělal hajného... a odvedli ho na Řepín. Jak se dorozuměli, nevím, [asi] přes tu Zlatu Pechovou, která i tatínkovi pomáhala v tom, jak měli vysílačku. Tatínek měl vysílačku a vysílali do Anglie prostě zprávy. Tak si pamatuju z toho jenom, jak tatínek vyprávěl, že ho schovávali na Řepíně: pan učitel Tomiga, pan farář Tomiga, pan Holman a jiní pánové, u kterých si nepamatuju jména. Vzpomněla bych si třeba, ale to už je z vyprávění. A pak ho zas převezli do toho cukrovaru a on jim taky pomáhal a převedli ho právě dál a pak mu pomohli…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Neratovice, 26.11.2018

    (audio)
    délka: 37:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Neratovice, 15.01.2019

    (audio)
    délka: 26:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Neratovice, 21.05.2021

    (audio)
    délka: 01:15:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když tátu odsoudili, museli maminku hlídat… ona chtěla umřít

Třináctiletá Věra
Třináctiletá Věra
zdroj: archív pamětnice

Věra Fabiánová, dívčím jménem Růžičková, se narodila 31. března 1937 ve Vavřinči u Mělníka. V nedaleké vesnici Řepín operovala na konci války partyzánská skupina Národní mstitel, na kterou byl napojen i Věřin otec Josef. S komunistickým protinacistickým odbojem měl spolupracovat už od počátku okupace. V posledním roce války rodina krátce ukrývala anglického letce, který se měl společně s Josefem Růžičkou a dalšími členy odboje starat o provoz vysílačky ukryté v mělnickém cukrovaru. Po válce vstoupil otec pamětnice do komunistické strany, ze které byl ale nedlouho po únorovém převratu vyloučen. Na jaře 1949 začal spolupracovat s protikomunistickou odbojovou skupinou organizovanou Jaromírem Nechanským a Veleslavem Wahlem, na podzim téhož roku byl zatčen a v jednom z prvních monstrprocesů v počátcích komunistické vlády odsouzen k 25 letům vězení. Nechanský a Wahl, hrdinové protinacistického odboje, byli popraveni. Josef Růžička strávil jedenáct let v tzv. pracovně-výchovných táborech v Jáchymově a na Příbramsku. S podlomeným zdravím byl v roce 1960 propuštěn v rámci amnestie politických vězňů. Společně s ním nesla cejch nepřítele socialistického zřízení i celá jeho rodina. Věra se nikdy nedozvěděla celou pravdu o svém otci, který v obavách o svoji rodinu o všem mlčel. Celý život žila s pocitem, že jejího otce potrestali nespravedlivě, a ani po jeho rehabilitaci v roce 1968 pocit křivdy nikdy zcela nevymizel. Vyučila se kadeřnicí, vdala se a vychovala dvě děti. V roce 2021 žila Věra Fabiánová v Neratovicích.