„Je nebezpečné, když nějaká politická strana nezná slitování. Zabiju, je to jedno. Lidský život je jedinečný a má mít ochranu. A všichni ji mají tomu druhému dopřát, chovat se k němu slušně. A i když třeba něco provede, já tady přece pořád nejsem proto, abych po něm házela kamenem.“
„V té době se stalo – to byl asi rok 1968, možná dřív, musela bych to dohledat – zkrátka mě zavolali, abych byla spolupracovník StB. Zavolali mě, protože jsem měla jet někam na turnaj, a oni všechny sportovce, co jezdili do zahraničí, lákali a tak dále. Tak mě zavolali do Hybernské ulice a já říkala, že to dělat nemůžu, že nevím, co by po mně chtěli, a dělat to nebudu. Oni si mě pak zavolali znova a já jsem cítila, že asi už nikdy nikam nevyjedu, ale přesto jsem řekla: ‚Já žádný spolupracovník nemůžu být, já bych se od té chvíle nevyspala. A co byste ode mě třeba chtěli?‘ A on mně říkal: ‚Vy se kamarádíte s doktorem Skálou, chodíte tam večer, trávíte tam hodně času. On jezdí do divadel a bere vás všude s sebou.‘ A já říkám: ‚A já bych vám měla donášet, co se tam říká, když oni mě hostí a hrajeme karty nebo šachy?‘ A oni: ‚Potřebujeme to, potřebujeme to.‘ Ale já řekla, že ne, že to dělat nebudu.“
„Pak byl konec války. Pamatuju si, že byla sobota, my jsme ještě v sobotu pracovali. Šla jsem z práce, vylezla jsem z tramvaje a tam kolem kostela pod hlavním nádražím leželi němečtí vojáci s puškami. Tak jsem si říkala, co se děje, a najednou mě chytl nějaký pán, stáhl mě do baráku a ptal se, kam jdu. Já řekla: ‚Jdu na nádraží, jedu domů.‘ A on, že nikam nepůjdu, protože na nádraží se bojuje, Němci by mě prý zastřelili. Přežila jsem tedy ten den, kdy to bylo nejhorší, a Němci se ještě bránili střelbou. Zatáhl mě do nějakého sklepa, tam bylo dost lidí. A pak nejezdily vlaky a nic a asi za pět dní se to nějak vyčistilo a já jsem šla pěšky těch asi pětadvacet kilometrů domů do Kolovrat.“
Narodila se jako Květoslava Jeništová 21. října 1926 v Praze. Když jí bylo 13 let, vypukla druhá světová válka, po jejím konci si našla práci technické kresličky i samostatné bydlení. Později byla zaměstnána jako plánovačka na ministerstvu průmyslu, kde se v rámci tzv. socialistického závazku přihlásila do šachového klubu Kovostroj. V roce 1955 se poprvé stala mistryní Československa a do konce své aktivní kariéry si z mistrovství republiky celkem odnesla rekordních 23 medailí – deset zlatých, deset stříbrných a tři bronzové. Od poloviny 50. let pilně reprezentovala Československo na mezinárodních turnajích, přivezla několik medailí z šachových olympiád, účastnila se řady pásmových a mezipásmových turnajů, jejími největšími úspěchy jsou výborná desátá místa z turnajů kandidátek mistrovství světa v Plovdivu 1959 a v Suchumi 1964. V roce 1957 získala titul mezinárodní mistryně, v roce 1986 titul velmistryně. V anketě o nejlepší šachistku století, uspořádané Šachovým svazem ČR v roce 2005, obsadila 2. místo za legendární Věrou Menčíkovou, historicky první mistryní světa.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
