Karel Ellinger

„Nasedli jsme do vlaku, esesák už to tam začal lískat. Přijeli jsme do Bohušovic, poněvadž vlak ještě nejel do Terezína, koleje nebyly, tak my jsme ty kufry táhli z Bohušovic až do Terezína. Pak přišla ta šlojsekamer, to znamená, že nám prohlíželi všechny věci a část nám zabavili. Už byla tma, večer jsme přišli do kasáren na půdu. Byli jsme bez rodičů, bez matky, ta děcka, která tam byla s rodiči, tam aspoň přijela s nimi, my jsme tam byli čtnácti- a patnáctiletí kluci poprvé bez rodičů. Lezli jsme na palandy, ještě tam byly takové drobné příhody, o kterých se nebudu zmiňovat. Tma byla, protože byla lichtsperre, poněvadž dva kluci utekli z Terezína a za trest týden se nesmělo večer svítit. Oni je potom chytli a na Malé pevnosti je popravili, ale celý Terezín nesměl svítit. Takže my jsme přišli do noci na obrovskou půdu, kde byly palandy, od matek a rodičů. To bylo divné. Ale druhý den už jsme nemohli uvažovat, druhý den jsme nastoupili do práce. Zařadili nás do pracovní jednotky, dostali jsme rýč, krumpáč a lopatu a šli jsme za ghetto pracovat, od prvního dne.“

„Od 1. ledna 1944 jsem byl ševcovský učeň. Tatínek mého kamaráda tam pracoval, v jednom z baráků byla obrovská ševcárna, bylo nás tam osm učňů. Náš šéf byl švec pan Sainer z Pardubic a museli jsme každý den dělat pro Němce malé sandálky. Já jsem se to velice brzo naučil a byl jsem manuálně na tom dost dobře. Hned první den, když jsem přišel zpátky do domova mládeže, tak jsem tam našel chlapce, který si tam dovezl ševcovské nářadí a on mi ho věnoval. Já jsem od druhého dne, co jsem začal – protože v Terezíně zabili 88 000 lidí a všude po půdách byly staré boty –, tak já jsem měl to ševcovské nářadí a začal jsem párat ty staré boty a kůži, která byla k použití, jsem použil na to, že jsem začal spravovat ostatním boty.“

„Naši známí nám slíbili, že nám dají králíčky. V tom domě, kde jsme bydleli, byla zahrada, tam jsme měli záhony, kde jsme si sázeli, a když nám slíbili ty králíky, tak jsme si doma postavili krásnou králíkárnu o dvou kójích. Slíbili, že v sobotu budeme moci jít za nimi a že nám králíky předají. Tak jsme tu králíkárnu snesli a umístili ji v té zahradě, kde bude. Tu naše maminka, ze třetího poschodí z balkonu, volala, abychom se vrátili, abychom šli zpátky. Utíkali jsme tedy domů a měli jsme tam předvolání do transportu. Tak králíkárna už nebyla zapotřebí a my jsme za dva dny jeli. Tehdy udělali transport dětí ze smíšených manželství, tak nás naložili v Brně na nádraží a jeli jsme do Veletržního paláce, tam jsme přespali a ráno jsme šli po Veletržní ulici na nádraží, tam, kde je dnes vybudovaný památník. Matky šly vedle na chodníku, jejich děcka šla uprostřed silnice, a většinu děcek viděly naposledy. My jsme pak nasedli do vlaku a jeli do Terezína.“

„My jsme tam přišli, šli jsme do sprch a měli jsme štěstí, že nešel plyn Cyklon B, ale že jsme se osprchovali. Oni nás oholili po celém těle a šli jsme ven, dali nám ty pruhované hadry a my jsme se nemohli poznat, byli jsme ostříhaní, oholení a v hadrech. Dali nás do baráku, ani nás netetovali, poněvadž ještě přišel Mengele a znovu nás třídil. Protože to byl transport, kde byli samí muži, a museli jsme také prohlásit, že jsme ne čtrnáct nebo patnáct let staří, ale měli jsme udat o dva roky dřívější datum narození. On nás tam znovu vytřídil. Stáli jsme na apeláku v pětistupech, to už jsme nebyli oblečení, ale nazí, v jedné ruce jsme měli ty hadry, ve druhé boty, stáli jsme v pětistupech a on ukazoval doprava a doleva. Při tom třídění jsme s bráchou zase znovu prošli, když jsme tam stáli před ním nazí. On vytřídil asi tři sta lidí a ty lidi, které vytřídil, poslali na ten apelplac, na druhou stranu. My jsme prošli, ale oni, když viděli, že byli vytříděni a že to znamená plyn, tak se sebrali a těch tři sta lidí znovu přeběhlo k nám. Nastalo třetí třídění od Mengeleho a my jsme museli ještě na to třetí třídění.“

„Oni nám řekli, že za tu práci v Terezíně dostaneme za ty ghettopeníze vyplacenou náhradu 2000 korun. Já jsem napsal do Brna na starou adresu telegram, že jsem v Braníku a že přijedu za dva dny. Ono to došlo, ale my jsme zatím s tím Honzou Steinem šli do Terezína. Bylo léto, byly třešně, všichni jezdili do zahrady Čech na Litoměřicko. Bylo plno, ale nechali nás sednout. My jsme vylezli v Bohušovicích a teď jsme šli pěšky. Poněvadž brána Bohušovická byla zavřená, tak jsme museli jít Litoměřickou, celé ghetto obejít. Přišli jsme na komandaturu, kde byla ta banka na vyplácení, my jsme tam přišli ve 4 hodiny 5 minut, poněvadž jsme se klopetali, on bez prstů a já taky… Oni nám řekli, že je zavřeno. Tak jsme se vraceli Litoměřickou branou, dva mrzáci. Jeli jsme zpátky do Prahy, tam jsem měl vzkaz, poněvadž matka to dostala, přestože dům tady byl vyhořelý, a ona okamžitě, když to dostala, tak jela do Prahy, já tam nebyl, tak se vrátila do Prahy.“

„My jsme tam jeli osmačtyřicet hodin, do Auschwitzu. Já jsem měl v tom kufříku s sebou do Osvětimi knihu Erich Maria Remarque: Tři kamarádi. Měl jsem ale to salátové vydání, novinářské. Seděl jsem na tom kufříku u okna a četl jsem cestou do Osvětimi Tři kamarády a ty přečtené stránky jsem vyhazoval z okna. Nedočetl jsem to, až po válce.“

„V Landshutu nás bylo 500, to byl šílený lágr. My jsme tam chodili kopat, tam byla železnice, všechno zmrzlé, voda netekla. Byli tam esesáci, a když se jim někdo nezdál… My jsme měli jenom kalhoty, spodky z modlitebních šálů ještě z Osvětimi, jakýsi svetr, bundu a jakýsi plášť. Kdo se jim nezdál z těch pracovníků, tak nám vzali plášť. Když se vracelo z té práce, tak se postavili mezi dva ostnaté dráty. Tam se čekalo do večera. Až byl apel, tak oni nechali přivést ty lidi bez kabátů a vězni na apelák museli donést kozy dřevěné. Ti, co byli v drátech, tak si museli sundat kalhoty, lehli si přes ty kozy a oni je umlátili přede všemi. Za osm týdnů jich umlátili z pěti set sto dvacet. Jednoho dne mi esesák sundal kabát a já jsem šel mezi dráty. Uviděl mě tam můj mistr ševcovský z Pardubic, on tam spravoval esesákům boty. Ten den nemlátili a on mi tam přinesl hrnec polévky.“