Тамара Елинкова Tamara Jelínková

"No, a pak se stala další velmi zajímavá příhoda. To už spadá do doby, kdy jsem začala podnikat. Přišli za mnou dva mladí lidé v doprovodu jednoho známého z restaurace. A řekli, jestli bych ty lidi nemohla doprovodit do Ruska. Oni už tady měli dobré postavení a chtěli jet, protože Kellner měl takovou reklamu, že v Rusku je všechno zadarmo, že jsme tam všichni hloupí – Rusové jsou hloupí a nevědí, co je to obchod. A oni tam chtěli taky začít podnikat, aby viděli a měli nápady. Protože Kellner měl spolužáka na ekonomické škole, už si to nepamatuju. Já jsem s nimi jela v roce 1993 v Peugeotu 6, oni dva, se zbrojním průkazem, s pistolí. Jeli jsme autem do Jaroslavle. Dva muži a já, tlumočník. Učili mě, jak mluvit, jak vést jednání, co je to víceúrovňová komunikace, co je to neverbální komunikace. Seděli naproti mně, nikdy neseděli vedle mě, nahrávali to na diktafon – na každé schůzce, na kterou přišli. Našla jsem firmy, které začínaly podnikat. Protože v té době už byli v Rusku studenti, kteří studovali v Americe a v Evropě, všude. Přijeli, a začali se vším obchodovat. Kopírovací technika, počítače – to byl tehdy boom."

"Třetí nebo čtvrtý den mě naložili do auta – malé sanitky – a dvě hodiny mě vezli. Kam, proč? Nikdo mi to neřekl. Začala jsem brečet, byla jsem ve stresu. Přivezli mě do Jaroměře, do kasáren jako tady – rakousko-uherských kasáren. Tři a půl metru strop. Jedna místnost, ještě větší zima, vojenská deka. Dostala jsem hysterický záchvat: 'Proč jsem sem přišla? Co mi doma chybělo?' Druhý den někdo přišel a říká: 'Pojď, budeš pracovat jako servírka.' Řekla jsem: 'Ne, nebudu pracovat jako servírka.' Vyvalil oči: 'Co to je za odpor?' Řekla jsem: 'Mám vzdělání, nechci pracovat jako servírka.' 'Ty budeš říkat, co chceš a co nechceš?! Přišel rozkaz, a hotovo, poslechni ho a neodporuj!' Řekla jsem: 'Promiňte, pošlete mě domů.' 'Cože? Jaký domov? Stát na tebe dal peníze!' 'Jaké peníze? Nikoho jsem o nic nežádala!'"