Jelena Ejchgorn

„Pod naším voknem roste doubek / Pod naším voknem roste doubek / Pod ním se točí, ma modrý voči, můj holoubek / Pod ním se točí, ma modrý voči, můj holoubek / Točí, točí, točit bude / Točí, točí, točit bude... / Včeras byla maminčina / Včeras byla maminčina / a neskej už seš Količkova / a neskej už seš Količkova. Nu i tedyk věnec sdělávají i čepej počepak... vočepak či... (A Količkova, to je jako nový jméno?) Da, meno, řikaj, kerý je to... to už, jestli je češský, byli tam Vinca da Tonda da vot... tady to už ruský... takový jak Kolja nebylo český jmeno.“

„Ta, co my pomatujeme – Hospodi, my vyrostli jsme, ta vesnice byla tam Novohradka, tam vyrostli jsme, po česky mluvime. A taky má druhá polovina, vona jako po nácii Němec, no mluví po česky, my doma mluvíme po česky. (manželovi) Zdrástě! Manžel: Já poslouchám... No... a uže děti, voni ponimají nás, no nemluvěj. Starší jak je... buto se pytal mluvit, no obšení je všude po rusky – voni po rusky. A tak – ponimat ponimáme, a my postojanno mluvíme po češsky. Tak jako vaši rodiče? Da, jak naše rodiče. Nu i rodiče, vot maminka byla čisto Češka, da i taky ne Češka: babička Češka, děda Latyš, z druhej strany babička Češka... Chachluška a dědeček Čech... I vot takoví vot, pomjes. A my tak vovse.“