Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Ta vesnice byla Novohradka, tam jsme vyrostli
česká krajanka ze západní Sibiře
narozena v roce 1953 v Novohradce (Kalačinský okres Omské oblasti)
provdala se za místního Němce
pracovala ve školce jako vychovatelka, poté byla vedoucí odborové organizace místního sovchozu
má tři vysokoškolsky vzdělané děti, doma se mluvilo téměř výlučně česky
Autor přepisu: Julie Ginzberg
Paní Ejchgornová, co si pamatujete z historie českých vesnic v Omské oblasti?
Ta, co my pomatujeme – Hospodi, my vyrostli jsme, ta vesnice byla tam Novohradka, tam vyrostli jsme, po česky mluvime. A taky má druhá polovina, vona jako po nácii Němec, no mluví po česky, my doma mluvíme po česky. (manželovi) Zdrástě![1]
Manžel: Já poslouchám...
No... a uže děti, voni ponimají nás,[2] no nemluvěj. Starší jak je... buto se pytal[3] mluvit, no obšení[4] je všude po rusky – voni po rusky. A tak – ponimat ponimáme, a my postojanno[5] mluvíme po češsky.
Tak jako vaši rodiče?
Da, jak naše rodiče. Nu i rodiče, vot maminka byla čisto Češka, da i taky ne Češka: babička Češka, děda Latyš, z druhej strany babička Češka... Chachluška[6] a dědeček Čech... I vot takoví vot, pomjes.[7] A my tak vovse.[8] Da, i vesnice taková není, ona je... byla jedna vesnice – jedny Čechy, a teď už vsjo[9]... Ženíme se, hdo na kom, i můžu řeknout, obyčeji my počti žádnej nevíme... tak, trochu, ňáký. Přidržujeme se vot, na Pásku[10]...
A co děláte na Velikonoce?
Nu, to jak to... Jak my dyž byli jsme dětima, vot chodili jsme ke svým babičkám, tetkám, vajíčka, ne to što,[11] říkali jsme Christos voskres[12] nebo eta, a měli jsme ten... proutík, po prdeli tloukli jsme – i řikali jsme: Dej vajíčko, dej vajíčko – vot takový, takový to bylo u nás.
Babičce?
U babičky, nu i voni potom uhaščali[13] vajíčkem, tam sladosťami[14] či cukrdlatma...
A zpívali jste koledy asi, ne?
Já ne. Vot vím, že starý už... na štvrteho děkabra[15] bylo ješšo,[16] chodili Mikuláši. I vot tam voni říkali jakýsi slova. Nu ješšo, jak my byli jsme mali, voni taky přicházeli. Nu, vy třeba jestli víte, převlíkali se tak s celju – jak vospitani, što-li[17]... se ptali: Jak se učíš, neškodíš[18] i etot... a potom už dávali tam... pekli z mouky vsjakych – zvíře i eti, dávali nám v konce už, to je toho... Nu i ješšo vot na svarbu vot takový: já vycházela jsem zamuž[19] i dceru vydávala jsem, taky jsme se trochu přidržovali...
Co se dělalo na svatbě?
Co vot na svarbě...? Vo pervych,[20] dyž nás nu... sláději,[21] večer nechodí ženská s mužikem[22] jak u ruskejch, a u nás jen mužiky choději svátat i eta... A potom, dyž už se všecka ta... se dohovoříme, hdy bude svarba, všecko, u nás pod voknem tříleli... i tejitej první... nu, vot z pracha tříleli, z flinty, i to byl jak první znak, že my jsme se museli pohubičkovat, že já jsem sohlasná[23] i eto... A potom šli jsme, sobirali jsme vot i z jeho strany rodňu,[24] i z... a potom už i svarba byla. I na svarbě taky kytky cepili[25], všecka mláděž, co byla pozvaná, děvčata ďály speciálno kytky i pentličky věšely svým kluvám,[26] ne imenno,[27] že to je můj kluk, a mladýmu klukoj... i vot kluci i děvčata byli s pentličkama, vot to je... imenno byla mladěž. Nu a potom, i taky vot v těčenije[28] svarby celej deň, nu i tam eto... ne postojanno tříleli, a dyž se měla mladá pára hubičkovat, vot vytřelejí a i mladý se hubičkujou. Ne, teď se křičí ‚hor’ka!‘[29] – a to u nás nebylo za... aby křičeli, a vot vytřelejí i museli se hubičkovat.
Zajímavé...
Nu i taky na svarbu – nu dřív, kaněšno[30]... eto teď nádobí, jeho je hodně, a dřív... košiček, cepili kvítka na ňom i děvčata mladý chodily po vesnice, hdo je pozvanej, a sebiraly nadobi ve tym košičku. Všeci jdou s košičkem po vesnici – už viděj, že to sobiraj na svatbu i eta... nu, i na svatbu tam lidi, hdo byl pozvanej, voni pomohali druh druhu.[31] Vot jesli já jsem někomu pozvaná, já musím vodnýst maso ňáký nevelký, tam mouku, vajíčka. Nu i eta, liďum uže, hdo prováděl svarbu, jim bylo lehčí. Nu i potom taky už dyž... vočepák, to je dyž sdělávaly[32] věnec, etaj... nevěstě, nu zpivaly, cepily vočepak, to jesť přivazovaly šáteček. Nu i tedyk zpivaly, kaněšno...
A co?
Nu dyž vot načinaj vot sdělavat věnec...
Manžel: Nu jí nada nalejt dřív, tak vona bude zpívat! (smích)
Nu tak jdi to udělej! (zpěv) „Pod naším voknem roste doubek / Pod naším voknem roste doubek / Pod ním se točí, ma modrý voči, můj holoubek / Pod ním se točí, ma modrý voči, můj holoubek / Točí, točí, točit bude / Točí, točí, točit bude... / Včeras byla maminčina / Včeras byla maminčina / a neskej už seš Količkova / a neskej už seš Količkova.“ Nu i tedyk věnec sdělávají i čepej počepak... vočepak či...
A Količkova, to je jako nový jméno?
Da, meno, řikaj, kerý je to... to už, jestli je češský, byli tam Vinca da Tonda da vot... tady to už ruský... takový jak Kolja nebylo český jmeno.
A v Čechách jste nebyla?
Ne, nebyla jsem. Da, já... u mě je snocha starší, vona – nu, po kultúre končívala i diplom pisála po Čecham.[33] I vona teď diplom má doma i eta... i potom universitět v Omsku se zaintěresovali.[34] Tam byl prepadavatěl,[35] ani nevím... nu i cosi s dokumentama načali i syn starší nadumal,[36] jak jet tam žít... No cosi se nepolučilo,[37] i tak... nechal to. A vobše[38] von, starši, chce přijet a tam se podívat.
Nu voni jak... ty, který tedyk žijou, žádnej není votaď. Žádnej. To už to je... jesli Novohradka je z dvanáctýho roka vesnice, tým řadem,[39] nu – poselili se, a už jeli voni ne se samoj Čechoslovákii. Daže[40] má babička, voni z Čechoslovakii přijeli na Ukrajinu, a potom dyž v Sibíri tyhlety země byly svobodny[41], nu, hodně zemi, i voni přijeli sem, a už mí rodiče rožďony[42] jsou tedyk.
Tak ne... Jen vot u nás je... Vim, že u nás je, v Novohradě žije ve vesnici řadem[43] ženská, její mužika[44] dcera je v Čechoslovákii i voni svjaz držej.[45]
Jak se jmenovali vaši rodiče? Měli česká jména?
Tatínek měl Vinca, to je česky... já si myslím, že je to česky, Vinca.
Vincent? Vincent asi, plným jménem...
Da. Nu a maminka ne, maminka Albina byla.
To taky není moc rusky...
Taky ne? Aha... Nu, Albina maminka byla, a my je všecky máme ruský jmena.
A co dědeček, babička?
Babička byla Stáza a děda Latyš byl, von Adam byl. I z druhej strany Aneša i taky Petr.
Petr je česky.
Petr taky je etot... Nu, my mluvíme už, jen udar’enije[46] malin... slova ruský a jen udar’enije stavíme po druhym[47]... Už my – jak... vobrusevši.[48]
Taky když rusky mluvíte, přízvuk máte český?
Ne, my staráme se[49] – no nás po reči je... může vopoznat, že nejsme ruský... Ja takle mluvím, mně zrovna řeknou, hdo... ne to što nazvou,[50] že já jsem Češka, a – nu, řeknou, že cosi mám.
A podle čeho to poznají?
Nu nevím, řikaj, že po reči... že mluvím tak.
[1] Dobrý den!
[2] rozumějí nám
[3] jako se pokoušel
[4] komunikace
[5] stále
[6] Ukrajinka
[7] směs
[8] vůbec
[9] všechno, konec
[10] Velikonoce
[11] ne že bychom
[12] ruský velikonoční pozdrav
[13] častovaly
[14] sladkostmi
[15] prosince
[16] ještě
[17] za účelem výchovy nebo tak
[18] jestli nedovádíš
[19] vdávala jsem se
[20] zaprvé
[21] smlouvají
[22] mužem
[23] souhlasím
[24] volali jsme příbuzné z jeho strany
[25] připínali
[26] klukům
[27] zrovna
[28] během
[29] ruský svatební přípitek – výzva k polibku
[30] samozřejmě
[31] pomáhali si
[32] sundávali
[33] absolvovala v oboru „kultura“ a psala diplomovou práci o Češích
[34] na Omské univerzitě projevili zájem
[35] vyučující
[36] umínil si
[37] nepodařilo se
[38] jinak
[39] tímto způsobem
[40] dokonce
[41] tato půda byla volná
[42] narozeni
[43] vedle
[44] manžela
[45] udržují kontakt
[46] slovní přízvuk
[47] jinak
[48] poruštělí
[49] snažíme se
[50] ne že by mě označili
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy českých krajanů na severním Kavkaze a západní Sibiři
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy českých krajanů na severním Kavkaze a západní Sibiři (Sergej Skorvid)