Zemfira Agajeva

* 1971

  • „Byl tam ještě jeden takový okamžik, když nás všechny nahnali do tělocvičny, zastavila jsem se u kuchyně a držela jsem Žorku za ruku... a jeden z útočníků k nám tehdy přišel a pohladil Žorku po hlavě. Čistou ruštinou bez přízvuku, víte, nevypadal jako bojovník, co žil několik měsíců v lese, on byl upravený, čistý, boty čisté... A on pohladil Žorku po hlavě a řekl: ‚Neboj se, chlapče, všechno bude v pořádku, já tě propustím.‘ Žorka si to zapamatoval a už první večer se mě ptal: ‚Mami, kde je ten hodný strýček, který nám slíbil, že nás pustí?‘ My jsme ho ale už neviděli. Zkrátka některé situace se mi zdály divné. Převlékli se do civilního oblečení, donutili muže si ho svléknout, oholili si vousy, a tak se zřejmě dostali ven.“

  • „V jednu chvíli, když mi bylo hodně zle, jsem chtěla napsat dopis do Čečenska, aby nás k sobě přijali. Ale muž mi to nedovolil. Opravdu, ty lži vyšetřovatelů byly tak hrozné, že mě donutily takto uvažovat. Proč do Čečenska? Víte proč? Kadyrov je... jak to říct. Je to dobrý vládce. Je silný, ve svém duchu i ve svých činech. Koukněte, jak krásné Čečensko dokázal vytvořit. Ano, lidi se ho bojí, ale nejspíš si ho musí buď vážit, nebo se ho bát. Upřímně řečeno, tady je situace úplně jiná. Tak by to být nemělo, prezident by se měl chovat víc jako vládce, a ne tak, že je mu všechno jedno. Tehdy jsem se opravdu cítila hodně zle kvůli chování vyšetřovatelů a prokuratury. My jsme dlouho nechtěli syna pohřbít, a když jsem pak přišla na prokuraturu... Nejspíš jsem toho tehdy měla už dost, proto mě to napadlo, jinak bych odsud nechtěla odjet... Umíte si to představit? Když jsme souhlasili, že syna pohřbíme, víte, co udělali přímo přede mnou? Zpívali! Zpívali... bylo to 30. prosince, a mohli tedy k Novému roku případ uzavřít. Toho vyšetřovatele si pamatuji dodnes. I toho Kazacha si pamatuji, jejich jména... oni si prostě zpívali. A to byla nejspíš ta poslední kapka. Když jsem jim začala pokládat nepříjemné otázky, jeden z nich mi řekl: ‚Moje žena by stála u plotny a vařila oběd‘, a já kvůli svému dítěti dělám takovéto věci. Já jsem mu řekla, že nejsem jeho žena a že je mi jí líto. Práskla jsem dveřmi a odešla.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Beslan, 01.06.2014

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Pamětníci teroristického útoku v Beslanu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Každé ráno čekám, že se objeví za dveřmi

Zemfira Agajeva
Zemfira Agajeva
zdroj: archiv post bellum

Zemfira Aslanovna Agajeva se narodila ve vesničce Kargaron v roce 1971. V roce 1992 se provdala a přestěhovala se do Beslanu v Severní Osetii. Jejím rodným jazykem je osetština, ale už ve školce se naučila rusky. Dodnes v rodině užívají oba jazyky. Na základní školu chodila spolu s dětmi z ruských rodin, se kterými měla dobré vztahy. V roce 1993 se jí narodil první syn Saška, o tři roky později mladší Žorik a v roce 2003 dcera Vika. V době útoku na školu v Beslanu bylo Vice sedm měsíců. Ráno 1. září 2004 vyfotografovala své dva syny, svátečně se oblékli, koupili velké kytice a vyrazili do školy. Malou Viku nakojila a naštěstí nechala doma. Teroristé zahnali pamětnici s mladším synem Žorikem do tělocvičny. Staršímu Saškovi se podařilo utéct. Později se ukázalo, že se schovával spolu se spolužákem v aule školy. První den útoku strávila se zajatci a Žorikem v tělocvičně, kde teroristé přímo před nimi zabili muže její sestry. Rukojmí trpěli dehydratací. Protože Zemfira Agajeva kojila malou Viku, měla dost mateřského mléka, kterým krmila děti okolo sebe. Škemrali o něj i dospělí. Třetí den ráno začaly výbuchy. Jeden z nich vyhodil pamětnici z okna ke garážím. Odtud ji palbou pronesl domobranec v maskovaném oblečení. Starší syn Saška uprchl po výbuchu z budovy oknem. Syn Žorik nebyl nikdy nalezen. Rodina dodnes odmítá přijmout jeho smrt, přestože oficiálně byl pohřben. Doufá, že teroristé unikli spolu s některými dětmi. Po útoku zůstalo nezvěstných okolo 200 osob. Zemfira Agajeva pracuje jako laborantka na poliklinice a vychovává Sašku a Viku. U dětí klade důraz na to, aby studovaly cizí jazyky a vážily si všech národností. S rodinou uvažovali o odchodu do Čečenska, ale nakonec se rozhodli zůstat ve své vlasti.