„A v den, kdy já jsem v tom třiapadesátém roce v jednu hodinu odpoledne měla jít k maturitě - tatínek už tehdy byl zaměstnán jako pomocný dělník v Poldi a maminka šla někam do města na nákup, čili já jsem byla doma sama a ještě si honem opakovala nějaké otázky - tak prostě někdo zazvonil u našeho bytu. Tam byl mně naprosto neznámý soudruh s nějakou soudružkou, který mi oznámil, že máme být okamžitě exekučně vystěhováni. Nevím vůbec, jak na to přišel, protože exekuce nastává za určitých finančních problémů, což tady samozřejmě vůbec neexistovalo. Takže prostě máme být okamžitě exekučně vystěhováni. Víte, jestliže vám toto někdo sdělí v jedenáct hodin dopoledne a vy v jednu hodinu odpoledne máte nastoupit před maturitní komisi, tak to samozřejmě s vámi zalomcuje. A já vím, že tenkrát se ve mně najednou objevilo takové nějaké vnitřní nasupení a takový jakýsi vnitřní vzdor, že jsem mu prostě řekla: ,Prosím, poslužte si, okamžitě nás začněte vystěhovávat.‘ Což tedy jeho zaskočilo, takže s tou soudružkou na mě civěli. A já jsem říkala: ,No, opakuji Vám: Prosím, poslužte si. Tak nás prostě vystěhujte na ulici, to už je jedno, co s námi tedy učiníte, jestliže jste o nás takto bez nás rozhodli, no tak si poslužte.‘ A práskla jsem dveřma. Přiznám se, že už jsem se vůbec na žádnou otázku nedokázala soustředit a pak jsem si jenom říkala: ,Panebože, jak já odmaturuju!‘ No ale kupodivu, když se vám takováto nečekanost stane, víte, jak třeba dneska mladí lidé prožívají maturitu, kolik je kolem toho vykládání a řečnění a rozrušení, a když vy jste najednou v takovéto situaci, já bych prostě řekla, že mě to nějakým způsobem zvláštně zocelilo a současně uklidnilo.“
„Vy si to nedovedete představit, protože jste samozřejmě tu dobu nezažívala, ale v těch sedmdesátých a osmdesátých letech, to jste najednou v té naší společnosti cítila takový už obrovský mravní úpadek, takové zbahnění, které se tu najednou začalo objevovat, že jsem si říkala, že by bylo potřeba zpracovat nějakou osobnost, která má v sobě i velký mravní náboj. Která skutečně ve svém životě prostě stavěla na mravních principech. A to mi právě ten Tyrš velice splňoval.“
„A my jsme se celá sedmdesátá a osmdesátá léta s doktorem Krouským pravidelně stýkali. Ovšem jednu věc on mi nikdy neřekl. A teprve v devadesátém roce, po změně režimu jsem se to dozvěděla. On totiž byl za nezletilou Janu Horákovou, dceru Milady Horákové, plnomocníkem, právním zástupcem. On mi v devadesátém roce zatelefonoval a říká mně: ,Musíme spolu něco projednat. Prosím Vás, přijďte a musíme probrat to, co mně tolik leží v hlavě.‘ No, tak jsem se s ním sešla. Víte, já jsem k němu měla velikou úctu, to byl pán asi o pětatřicet let starší než já, který prostě za sebou měl velmi mnoho, a on mně říká: ,Já jsem o tom o všem přemýšlel a já mám na Vás kategorický požadavek, který Vy mi musíte splnit. Vy se musíte začít zabývat Miladou Horákovou. A musíte o ní napsat studie, musíte o ní napsat knížky a tak dále.‘ A já jsem se doslova vyděsila. A říkám: ,No, pane doktore, to po mně nemůžete chtět, to je pro mě nezažité téma, strašně rozrušující, hrozně bolestné, to já si vůbec nedovedu představit, že bych se tím začala zabývat. K tomu člověk musí mít určitý odstup, taky si vypěstovat určitý nadhled.‘ A on se na mě rozzlobil. Takže po těch dlouhých letech, co my jsme se spolu pravidelně stýkali, tak jsme se jaksi rozešli, tak jako dosti rozčíleně. Jenže on mně o čtrnáct dní později zase zavolal a říká: ,Přijďte do Slavie.‘ Tak já jsem přišla do Slavie. On tam seděl u okna proti Národnímu divadlu s takovou křehkou, drobnou dámou. A říká mi: ,Tak já vás seznámím.‘ A teď mě tedy představil a pak říká: ,To je sestra Milady Horákové, paní Věra Tůmová.‘“
Zora Dvořáková, rozená Růžičková, se narodila 15. prosince 1934 v Kladně, kde působil její otec, sekretář organizace YMCA. Poté, co v roce 1948 Kladno ovládli komunisté, se situace rodiny velmi zkomplikovala. Úplný závěr Zořina gymnaziálního studia tím byl poznamenán: dvě hodiny před maturitou jí straničtí funkcionáři oznámili, že její rodinu vystěhují z bytu. Po maturitě složila zkoušky na filozofickou fakultu, ale z kádrových důvodů nebyla přijata. Ke studiu ji nakonec přijali až na čtvrtý pokus: mezitím pracovala jako učitelka. Po úspěšném dokončení studia našla zaměstnání v památkové péči Středočeského kraje, kde pracovala na přípravě mnoha expozic, mimo jiné Čapkova památníku ve Strži. Počátkem 60. let se vdala za bývalého politického vězně Vladimíra Dvořáka, odsouzeného za to, že pomohl do emigrace Petru Zenklovi. Její manžel se v roce 1968 podílel na založení klubu K 231. Začátkem normalizace byli oba vyhozeni ze zaměstnání. Rozhodli se však, že to tak nenechají: Zora se se svým zaměstnavatelem soudila a spor vyhrála. I díky tomu, že oficiálně neměla nálepku politicky nedůvěryhodné osoby, mohla během normalizace publikovat (především v nakladatelství Melantrich). Po revoluci se stala přední badatelkou o Miladě Horákové, k čemuž přispělo setkání s jejími příbuznými. Byla činná v Konfederaci politických vězňů, v Klubu Milady Horákové či Společnosti Edvarda Beneše. Na svém kontě má přes 20 publikací, především historických monografií či uměnovědných studií. Zora Dvořáková zemřela 26. února roku 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
