Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zora Dvořáková (* 1934  †︎ 2022)

• narodila se 15.12.1934 v rodině sekretáře YMCA

• po únoru 1948 rodina perzekvována

• v roce 1953 nebyla z kádrových důvodů přijata na filozofickou fakultu, odešla učit do pohraničí

• na vysokou školu přijata až na čtvrtý pokus

• roku 1961 promovala a začala pracovat v památkové péči Středočeského kraje

• počátkem 60. let se vdala za bývalého politického vězně Vladimíra Dvořáka, který byl odsouzen za podíl na útěku Petra Zenkla za hranice

• roku 1968 se Vladimír Dvořák stal jedním ze zakladatelů klubu K 231

• začátkem normalizace byla kvůli vyhozena ze zaměstnání, ale se zaměstnavatelem vyhrála soudní spor a nakonec z práce odešla dohodou

• pracovala v národním podniku Výstavnictví a podílela se na přípravách mezinárodních výstav

• publikovala historické monografie v nakladatelství Melantrich

• po revoluci se seznámila s příbuznými Milady Horákové a vydala o ní několik knih, dodnes je činná v Klubu Milady Horákové

• od listopadu 1989 se naplno věnuje povolání spisovatelky, publikuje především historické práce zabývající se dobou totality a výtvarným uměním

• byla činná v Konfederaci politických vězňů

• zemřela 26. února roku 2022

Otec a YMCA

Zora Dvořáková, rozená Růžičková, se narodila 15. prosince 1934 v Kladně jako jediné dítě jednoho z vedoucích sekretářů organizace YMCA. S onou organizací se otec setkal jako zajatec za 1. světové války na Rusi, kde působila vojenská YMCA z Ameriky. Její práce ho velice zaujala: když se po válce rozhodoval, kudy se ve svém životě dál ubírat, rozhodl se pro tuto cestu. Později tedy absolvoval školu YMCA v Ženevě a byl na stáži v Americe i Kanadě, kde získával inspiraci pro práci YMCA v Československu. Pocházel z jižní Moravy a jako své působiště si tedy zvolil Kroměříž. Později však přesídlil na Slovensko. Tou dobou již byl vedoucím představitelem YMCA profesor Emanuel Rádl, který podporoval její rozvoj především v oblastech potýkajících se s potížemi sociálními či nacionálními. Otec Zory Dvořákové si právě proto vybral za konečné místo svého působení problémové Kladno.

Za 2. světové války byla YMCA vnímána jako nepřátelský činitel, ale po uzavření míru se Zořin otec podílel na její obnově. Po únoru 1948 se však Kladno počalo projevovat jako „rudé město“: vůči Zořinu otci a jeho organizaci vznikaly ve městě štvanice. Ty vedly až k jeho prvnímu infarktu v září roku 1948. Z Kladna byl nakonec vykázán, přestože YMCA zatím nebyla ani oficiálně zakázána. Nakonec mohl ještě krátký čas pracovat v pražské YMCA. Celá organizace však byla komunistickou mocí v roce 1951 zrušena.

„Dnes máme často ve zvyku vzpomínat na dobu totality jako na dobu plnou udavačů a zbabělců, ale to by bylo velmi černobílé,“ říká Zora Dvořáková. Vypráví o laskavém kriminálním úředníkovi, který byl velmi kvalifikovaný a vyšetřoval tehdy mnohé závažné případy. Zořina otce však vždy včas varoval před hrozící pohromou. Značné obtíže měl Zořin otec při shánění zaměstnání. Obešel okolo osmdesáti míst, ale nikde nebyl přijat. Ve svých 58 letech nakonec začal pracovat v Poldi jako pomocný dělník. To zcela podlomilo jeho zdraví a v 64 letech na druhý infarkt zemřel.

Zkouška dospělosti

Základní (tehdy obecnou) školu Zora dokončila s koncem války a nastoupila do primy osmiletého kladenského gymnázia. Školu dokončila v roce 1953, již v době, kdy její otec pracoval jako dělník. Když se blížila Zořina maturita, byla její rodina donucena změnit místo bydliště. Původně přebývali v prostorné budově organizace YMCA. Po jejím zrušení národní výbor rozhodl o novém využití budovy, přičemž rodina Růžičkova měla být vystěhována. Náhradní byt jim ovšem nenabízeli.

Okolnosti tohoto rozhodnutí jsou však kuriózní. Soudruzi totiž přišli tuto novinu rodině oznámit v den Zořiny maturity. Byla sama doma a opakovala si poslední maturitní otázky, ke zkoušce měla nastoupit v jednu hodinu odpoledne. Okolo jedenácté však zazvonil zvonek. Za dveřmi stáli dva neznámí lidé. Překvapené Zoře oznámili, že její rodina má být okamžitě exekučně vystěhována. Zdůvodnění exekucí nedávalo smysl, neboť Zořina rodina dluhy neměla. Zoru však v tu chvíli přepadlo jakési vnitřní nasupení a vzdor a soudruhům odsekla: „Prosím, poslužte si, okamžitě nás začněte vystěhovávat!“ Soudruzi na ni překvapeně civěli. „Opakuji, prosím, poslužte si. Tak nás prostě vystěhujte na ulici, to už je jedno, co s námi učiníte.“ A práskla dveřmi. Na žádnou další maturitní otázku se pochopitelně soustředit nedovedla. K maturitě odešla ve velice zvláštním duševním stavu, kdy se v ní vzrušení zlomilo v jakési uklidnění a zocelenost. Zkouška nakonec dopadla slušně.

Touha studovat

Rodina Růžičkova nakonec náhradou dostala byt o třech místnostech bez příslušenství. Dnes Zora vzpomíná na to, jak těžké bylo neustále vzdorovat tomu, že o jejich osudu rozhoduje někdo třetí. Další nesnází, s níž se Zora musela potýkat, byl pokus dostat se na vysokou školu. Původně se chtěla hlásit na dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Tento obor se však daný rok neotevíral. Přemýšlela i o studiu na výtvarné akademii – po otci totiž zdědila výtvarné sklony a lásku k sochařině. V oficiálních strukturách však byla povolena jen výuka sorely, což Zoru nakonec odradilo. Přihlášku tedy podala na historii: přijímací zkoušky sice složila, z kádrových důvodů však nebyla přijata. Rozhodla se ale, že se bude pohovorům na vysoké škole podrobovat tak dlouho, dokud ji nepřijmou. Našla si prozatímní brigádnické místo v Uměleckoprůmyslovém muzeu a za rok se o přijetí na fakultu pokusila znovu. Výsledek však byl stejný jako před rokem.

Její rodiče to nesli těžce. Maminka byla žena velmi citlivá a všemi příkořími od komunistického režimu velmi strádala. Otec těžce nesl fakt, že jeho dcera musí trpět kvůli svému původu. Osudem dcery se tedy rodiče velmi zaobírali. Zora však nechtěla, aby její rodiče neustále řešili její problémy, a rozhodla se proto z domova odejít a postavit se na vlastní nohy.

Do pohraničí

Doslechla se tenkrát o fatálním nedostatku učitelů v pohraničních oblastech. Jako kantory díky tomu přijímali i maturanty. Poté, co si informaci ověřila na příslušném úřadě, odjela na Krajský úřad v Ústí nad Labem, odkud ji doporučili na Okresní úřad v Chomutově. Tam jí měli určit, kam by měla nastoupit. „Vždycky je potřeba, aby mladý člověk šel za svým, byť velmi složitými cestami, ale aby už sám za sebe rozhodoval,“ komentuje dnes Zora své tehdejší rozhodnutí, které mimo jiné vedlo i k roztržce s rodiči.

Zora tedy nastoupila na místo učitelky na prvním stupni základní školy v Březně u Chomutova. Počátky pedagogické kariéry nebyly snadné. Bez učitelské průpravy byla rok po maturitě přivedena do třídy plné deseti- či dvanáctiletých dětí. Každý večer sama musela studovat a připravovat učivo na další den. Absurditou bylo také to, že v poměrně rozlehlé vsi bylo velmi těžké sehnat ubytování. Lidé se tehdy báli ubytovat u sebe někoho cizího – aby se něco nevynášelo, aby nikdo tolik neviděl do poměrů v jejich rodině. Rok tedy odučila na březenské základní škole. Poté požádala ředitelku školy o doporučení na vysokou školu. Ta se však zdráhala. Zažádala tedy na okresním školském úřadě, kde jí poměrně pěkné doporučení napsali. Nebylo to však nic platné: po pohovoru na vysoké škole jí opět přišlo zamítavé vyjádření.

Kvůli zdravotnímu stavu své matky se jí nakonec podařilo získat učitelské místo blíže Kladnu. Další rok tedy strávila coby učitelka ve Stochově, odkud jí nakonec dali velmi příznivé doporučení. Je možné, že to souviselo s postupným uvolňováním režimu v druhé půli padesátých let. Na každý pád se však Zora díky němu konečně dostala na vysokou školu. Ke studiu historie na filozofické fakultě byla přijata na čtvrtý pokus.

Studentská léta a úspěch při hledání zaměstnání

Na studentská léta vzpomíná Zora Dvořáková ráda. Promovala v roce 1961, a na fakultě tedy zastihla ještě některé velké osobnosti předchozí éry. Patřil mezi ně profesor J. B. Kozák, J. B. Čapek či odbornice na jihoslovanské dějiny profesorka Paulová. „Je nutno říct, že na fakultě bylo ještě možno získat velmi kvalitní vzdělání, kvalitní informace,“ vzpomíná Zora Dvořáková. Zařadila se do semináře profesora Polišenského a později k docentce Věře Olivové. U ní psala i diplomovou práci.

Zoru po celou dobu studia přitahovala sociální historie a dějiny první republiky. Během jedné přednášky se setkala s osobností Emanuela Rádla a později projevila přání věnovat se ve své diplomové práci právě jemu, ovšem v kontextu jeho politické filozofie. Podrobně tedy zkoumala dějiny tzv. realistické strany, která se později transformovala v Českou stranu pokrokovou. Ta byla v roce 1919 zrušena a zastoupil ji Realistický klub, v jehož čele stál právě Emanuel Rádl. Zora měla za to, že se tehdejší politické uvolnění projevilo tak, že si sama mohla zvolit téma své práce. Až po letech se dozvěděla, že docentka Olivová se za ně musela výrazně zasadit. Přesto je to jev ještě pár let předtím nepředstavitelný.

Po skončení studia měla dle svých slov Zora Dvořáková velké štěstí. Většina jejích kolegů z ročníku studovala pedagogickou specializaci. Zora však již měla za sebou kantorskou zkušenost a tento směr ji nelákal. Studovala tedy odbornou specializaci. Tehdy byla praxe taková, že absolvent vysoké školy dostal po promoci umístěnku na pracoviště. Zora se takto dostala do Národního muzea. Původně to znělo báječně, avšak později se dozvěděla, že by měla nastoupit do numismatického oddělení. Tam nevydržela ani dva dny. Zašla tedy do kladenského muzea zeptat se, zda by tam nebylo volné místo pro vysokoškoláka. Odpověděli jí, že hlavní slovo o takových záležitostech mají na Krajském úřadě Středočeského kraje, odkud ji odkázali na středočeskou památkovou péči. Tam jí sdělili, že oni sami mají volné místo, a pokud by jí nevadilo pracovat u nich a dojíždět do Prahy, může nastoupit. Zora na nabídku s nadšením kývla a začala pracovat v památkové péči Středočeského kraje.

Vladimír Dvořák

Začátkem 60. let se Zora vdala za Vladimíra Dvořáka, muže téměř o 14 let staršího. Její manžel byl bývalý politický vězeň s velmi poutavým životním příběhem. Narodil se v roce 1921. Gymnázium dostudoval v roce 1940 a toužil jít studovat práva, to však za protektorátu pochopitelně možné nebylo. Studoval tedy po válce: studium měl ukončit v poměrně krátkém čase, neboť lidem jeho ročníku byl celý vzdělávací proces usnadňován jako kompenzace ztracených válečných let. Po válce také vstoupil do České strany národně socialistické. Později to Zoře vysvětloval tím, že po válce panoval mezi mladými lidmi pocit, že musí mnoho dohnat, že válkou se mnoho zpozdilo. Proto se s nadšením vrhali do společenského dění. Mnoho tehdejších lidí tíhlo k levici, nespočet jich vstupoval do komunistické strany. Leckteří vysokoškoláci však hledali své politické zakotvení i v lidové straně či u sociálních demokratů. Další vstupovali právě do národně socialistické strany, která s sebou stále nesla lákavý masarykovský étos. „Víš, to byla strana, která mi nejméně vadila,“ říkával později Vladimír Dvořák své manželce. Podle Zory Dvořákové to byl člověk agilní a ve stranické hierarchii začal rychle stoupat. Stal se například členem Revizní komise strany.

Přišel však únor 1948. Okamžitě začalo pronásledování lidí, kteří byli komunisty vnímáni jako političtí nepřátelé. Jeden z nejvíce exponovaných nekomunistů byl i národně socialistický místopředseda vlády Petr Zenkl. Brzy se začalo uvažovat o zřízení exilové vlády, pozdější Rady svobodného Československa, a on se měl stát jejím předsedou. Jeho situace v Československu počala být neudržitelná. Mládežnická organizace ČSNS byla velice početná a energická – z jejích řad se také rekrutovali ti, kteří se podíleli na přesunu Petra Zenkla do zahraničí. Mezi nimi i Vladimír Dvořák. Zenklův útěk byl velmi precizně naplánován a 7. srpna 1948 se Petr Zenkl se svou manželkou Pavlou opravdu ve vozech americké ambasády dostal přes státní hranice. S ním utíkala i část mladých národně socialistických organizátorů útoku. Část spiklenců však z nejrůznějších důvodů zůstala v Československu: patří k nim i Vladimír Dvořák. Ale za měsíc byl vypátrán a 6. září 1948 vzat do vazby. Další měsíc poté, v říjnu 1948, se měla konat poslední zkouška jeho právnického studia.

Odsouzen k Rovnosti

První soud se konal dle právních norem první republiky a díky tomu dostal Vladimír Dvořák pouhých 17 měsíců. To však nebylo možné takto nechat, a proto se po přijetí nového zákoníku konal další soud, kde již padaly tresty o poznání vyšší. V procesu s ním a jeho spolupracovníky byly uděleny tresty až do výše sedmi let: horní hranicí byl i jeho případ. Většinu z oněch sedmi let si opravdu odpykal. Dobu svého trestu strávil Vladimír Dvořák převážně v jáchymovských lágrech, v legendárním táboře Rovnost, ale i v táborech Eliáš či Bratrství.

Po propuštění, byť byl téměř vystudovaným právníkem, mohl zastávat jen práci soustružníka v kladenské Poldovce: tam se se Zorou seznámili. Později v onom podniku potřebovali inteligentní lidi schopné pracovat s počítači a Vladimír tak nalezl o něco příjemnější uplatnění.

Zakladatelem K 231

Když však přišel rok 1968, vrhl se opět do veřejné činnosti a podílel se na vzniku klubu K 231, na který dnes navazuje Konfederace politických vězňů. Vladimír svolal bývalé politické vězně z Kladenska a ze Slánska a založili kladenskou pobočku tohoto klubu. Když Vladimír Dvořák odcházel na ustanovující schůzi, nabádala ho Zora Dvořáková, aby na sebe nebral žádnou vůdčí funkci, neboť si toho již v životě prožil příliš mnoho. „Když se vrátil, ptala jsem se ho, jak to dopadlo. On povídal, že je tedy ustanovena pobočka a že je zvolen výbor. Ptala jsem se ho, co tedy on. Odpověděl, že je ve výboru. Zeptala jsem se, kdo ho tedy vede. Chvíli bylo ticho a pak se ozval: No, já.“

V památkové péči

Ale zpět k Zoře Dvořákové, čerstvé absolventce historie přijaté na památkovou péči Středočeského kraje. Během své práce pro tento úřad se Zora Dvořáková podílela především na přípravě nejrůznějších expozic. „I v 60. letech, která považuji za nejliberálnější období komunistické éry, bylo nutné při práci překonávat mnoho potíží a problémů,“vzpomíná Zora Dvořáková na komplikace ze strany komunistických úředníků. „Nejlépe to dokumentuje příběh vzniku expozice ve Strži Karla Čapka, na níž jsem se podílela.“

Čapkova Strž

V roce 1963 nebo 1964 se začala rýsovat možnost vybudovat památník Karla Čapka. Tehdy byl tento slavný český spisovatel objeven i sovětskými literárními vědci, a tudíž bylo možno mu i u nás věnovat pozornost. Zora Dvořáková se stala garantem přípravy jeho památníku za úřad památkové péče. Při práci na expozici poznala Zora například Miroslava Halíka, našeho předního čapkovského badatele. Architektem celého památníku se stal Zdeněk Rossman. Na jaře 1964 se měla konat vernisáž a slavnostní otevření celé výstavy. Předtím se do Strže dostavila ideologická komise – a celou výstavu zakázala. Byla to značná komplikace, již byly vytištěné a rozeslané pozvánky.

A jaké že byly důvody zákazu památníku? „Myslím, že jsou velice výmluvné,“ vzpomíná Zora. Jedním z nich bylo například to, že na jedné zdi byl rodokmen Čapkovy rodiny. V něm byla znázorněna i Čapkova neteř Helena Koželuhová, lidovecká poslankyně, která se svým manželem emigrovala. Komisi pobouřilo i uvedení Čapkových děl Modlitba dnešního večera či Modlitba za Pravdu, které Čapek psal v době Mnichova – údajně to byla propagace religiozity. Museli tedy celou výstavu výrazně upravit. Po roce, ve vší tichosti, mohla být Strž přece jen otevřena. Okamžitě tam začaly proudit davy. Během uvolněného roku 1968 napadlo Miroslava Halíka, že by bylo možné do jedné z vitrín konečně instalovat Hovory s TGM. Zoru Dvořákovou pak okamžitě volali „na kobereček“ a ptali se, jak je to možné. S panem Halíkem se musela do Strže vypravit znovu a Hovory umístit tak, aby nebyly nikomu na očích.

„Na kobereček“ byla volána například i kvůli expozici na Konopišti. Vytýkáno jí bylo například to, že instalovala příliš mnoho fotografií Františka Ferdinanda d´Este. Ten byl přitom vášnivým milovníkem fotografického umění a svůj život nechával velmi pečlivě dokumentovat.

Na dlažbu

V roce 1968 dostala díky velkému politickému uvolnění nabídku zastávat místo odborného zástupce ředitele, ačkoliv byla známá svým protikomunistickým naladěním. To se jí však vymstilo na počátku normalizace, v roce 1971, kdy byla za velmi dramatických okolností vyhozena. Po letech se jí do ruky dostaly seznamy sledovaných exponentů pravice – a našla se na něm. Jako záminka k vyhození však sloužilo její angažmá v Čapkově Strži.

Odvaha jít k soudu

Krátce po ní byl z práce propuštěn i Vladimír Dvořák. Nezapřel však svou činorodost a ani právnické vzdělání. Přiměl Zoru k odvážnému a zcela ojedinělému kroku: aby se se svým bývalým zaměstnavatelem soudila. Zora na to přistoupila a oproti všemu očekávání soudní spor vyhrála. Zdůvodněním Zořina vyhazovu byl paragraf o ztrátě politické důvěry. Lidé, kteří jím byli ocejchováni, neměli naději na profesní uplatnění v oblasti kultury či na publikaci svých prací. „Měla jsem velice schopného advokáta, který dokázal velmi šikovně postupovat,“ vzpomíná dnes Zora. „Podařilo se nám ten paragraf zlikvidovat. Výsledek byl ten, že jsem z památkové péče odcházela dohodou. To jsou takové jemnosti, víte, ale je to velice důležité: jestli vás vyhodí ze zaměstnání pro ztrátu politické důvěry, nebo jestli odcházíte dohodou.“ Nedůvěra vůči Zoře ze strany státního aparátu však samozřejmě pokračovala.

V národním podniku Výstavnictví

V sedmdesátých letech pracovala Zora Dvořáková v oboru výstavnictví, tedy v národním podniku Výstavnictví. Dostala se tam díky kontaktům z éry působení v památkové péči. Podílela se na přípravách velkých mezinárodních výstav, například českých expozic v pavilonech ze Světových výstav v Montrealu mezi lety 1973-75. Československé výstavnictví bylo i ve světovém měřítku špičkové – přípravy expozic však také leckdy komplikovali komunističtí úředníci.

Publikovat?

Ojedinělým aspektem Zořina příběhu je to, že ačkoliv byla z rodiny perzekvované režimem, podařilo se jí v době normalizace psát a vydávat knihy. První z nich vyšla v roce 1975. I během šedesátých let, kdy pracovala pro památkovou péči, se Zora velice důkladně zaobírala masarykovským studiem. Bylo to logické pokračování bádání z vysokoškolských studií. V roce 1968 toho měla již mnoho nastudováno. V červenci se tedy obrátila na nakladatelství Melantrich. V něm tou dobou působili ještě někteří lidé z první republiky či poválečného období, kteří se znali například se zmíněným Petrem Zenklem. Na Zořin dotaz ohledně možnosti publikace knihy o Masarykově realistické straně tedy reagovali velmi pozitivně.

Otakar Krouský

Ekonomickým náměstkem Melantrichu byl doktor Otakar Krouský. Jeho otcem byl velmi známý pražský advokát Otakar Krouský starší, blízký spolupracovník T.G. Masaryka z realistické strany. Otakar Krouský mladší Zoře Dvořákové zapůjčil nepublikované paměti svého otce a také jí poskytl kontakty na mnohé další prvorepublikové osobnosti. Zora Dvořáková se tak dostala do nejrůznějších osobních archivů a knihoven, díky čemuž původní verzi své knihy značně rozšířila. Kvůli změně politických poměrů kniha vyjít samozřejmě nemohla (vyšla nakonec až roku 1995). Melantrich se však zachoval velmi velkoryse a Zoře vyplatil část honoráře.

Tou dobou v tomto nakladatelství vycházela proslulá edice odkazů pokrokových osobností české minulosti a Zoře nabídli, aby v ní publikovala. Roku 1975 tedy vydala životopisnou publikaci František Matouš Klácel, poté publikaci J. V. Myslbek – umělec a člověk uprostřed své doby. V roce 1981 pak Národní divadlo slavilo 100 let své existence a Zora při té příležitosti vydala knihu Josef Zítek – Národní divadlo a jeho tvůrci. „Protože jsem vydávala v Melantrichu, tak nakonec ostatní nakladatelství přestala mít zábrany,“ zdůvodňuje Zora skutečnost, že jí později mohly vycházet knihy i v jiných nakladatelstvích. Jedná se například o publikaci Když ještě nebyli slavní o výtvarné generaci Národního divadla.

Miroslav Tyrš a sokolská budoucnost

V hlavě jí také ležela osobnost Miroslava Tyrše. Ne však pouze coby zakladatele Sokola, nýbrž jako velmi všestranné a činorodé osobnosti a jednoho z prvních českých historiků umění. „Vy si to nedovedete představit, ale v těch sedmdesátých a osmdesátých letech, to byl najednou v té společnosti cítit takový mravní úpadek, takové zbahnění, jaké se tu začalo objevovat, že jsem si říkala, že by bylo potřeba zpracovat nějakou osobnost, která má v sobě i velký mravní náboj, která skutečně ve svém životě stavěla na mravních principech. A to mi právě Tyrš velice splňoval,“vypráví Zora o motivaci k pečlivé práci na publikaci o Miroslavu Tyršovi.

S textem se obrátila na nakladatelství Olympia. Trvalo však rok, než se jí podařilo prosadit se do edičního plánu. Nakonec kniha vyšla pod názvem Miroslav Tyrš – prohry a vítězství. V říjnu 1989 byla vytištěna a připravena v balících ve skladu. O měsíc později přišla revoluce a Zora Dvořáková se doslechla, že počátkem roku 1990 se uskuteční všesokolský slet. Byla to ideální příležitost k tomu, aby se kniha ke čtenářům dostala. Avšak nikdo v celém nakladatelství neměl odvahu to povolit! „Soudruzi se stále vymlouvali na to, že nebyl dán souhlas k tomu, aby to šlo na trh,“ směje se Zora Dvořáková. Nakonec to skončilo tak, že Zoře povolili 500 výtisků prodávat na vlastní zodpovědnost. Vše se prodalo. Zora vzpomíná na dojaté reakce stařičkých sokolů, navrátivších se z emigrace. Se sokolskou organizací zůstala v přátelském kontaktu, později do ní vstoupila a dodnes je jeho členkou. Pro sokoly napsala spisek T. G. Masaryk, Sokol a dnešek.

Normalizační strasti

Na dotaz o komplikacích spojených se snahou o publikační činnost v období normalizace přináší Zora Dvořáková svou knihu Všední den v kleci. V ní beletristickou formou popisuje nejrůznější drobné i větší naschvály ze strany režimu. Jedna povídka pojednává o hloupém a trapném zasahování komunistických pracovníků do jakýchkoli historických publikací. Boj s nejrůznějšími soudružkami z Ústavu marxismu-leninismu mnohokrát zažila na vlastní kůži, například při práci na knize Stezkami domova a inspirace. „Jednou stačilo počkat rok, než se věci uklidní, a knížka mohla vyjít beze změny,“ vypráví Zora Dvořáková s tím, že v Melantrichu to však fungovalo jinak. Redakce tohoto nakladatelství mělo úmluvu s některými funkcionáři: nebudou zbytečně provokovat a díky tomu budou mít klid na práci.

Mezi další nepříjemnosti patřila každoroční anabáze s trabantem, kterou ve své knize Všední den v kleci Zora téměř až v komické rovině taktéž popsala. Poté, co Zoře a Vladimírovi propadly cestovní pasy, pořídili si trabanta, kterým projížděli křížem krážem celé Československo. Nicméně rok co rok, jakmile se začalo blížit výročí 21. srpna, vymyslely si úřady nějakou záminku k tomu, aby jim auto sebrali. To proto, aby se protagonisté pražského jara náhodou nemohli scházet a výročí si připomínat.

Setkání s příběhem Milady Horákové

Po listopadu 1989 se Zora Dvořáková začala naplno věnovat publikační činnosti. Její jméno je známé především díky jejím vynikajícím knihám o Miladě Horákové. K ní ji dovedl zmíněný doktor Otakar Krouský, s nímž se Zora Dvořáková stýkala po celou dobu normalizace. Jednu věc jí však nikdy neřekl. Dozvěděla se ji až v roce 1990 po změně režimu. Otakar Krouský byl totiž zákonným zástupcem nezletilé Jany Horákové.

V roce 1990 Zoře zatelefonoval a sjednal si s ní schůzku. Otakar Krouský, důstojný pán o 35 let starší než Zora, jí řekl: „O všem jsem přemýšlel a mám na Vás kategorický požadavek, který mi musíte splnit. Vy se musíte začít zabývat Miladou Horákovou. Musíte o ní napsat studie, musíte o ní vydat knížky.“ Zora Dvořáková se podle svých slov doslova vyděsila. Téma to pro ni bylo nezažité, rozrušující, bolestné a přistoupit na Krouského návrh nejprve odmítla. Poprvé po letech přátelství se pohádali. Po dvou týdnech jí však opět zavolal a pozval do kavárny Slavia.

V kavárně seděl Otakar Krouský spolu s elegantní drobnou paní. Když Zora přišla, vstal a představil je: „Seznamte se, to je paní Věra Tůmová, sestra Milady Horákové.“ Poté odešel a nechal je, aby si povídaly. S Věrou Tůmovou k sobě velmi snadno našly cestu a později spolu plodně spolupracovaly. Tak se v životě Zory Dvořákové objevilo téma Milady Horákové. O této ženě vydala několik publikací. ,,Již dříve jsem ve spolupráci s Jiřím Doležalem napsala knihu O Miladě Horákové a Milada Horáková o sobě. Teprve poté jsem při rozsáhlých studiích archivů, především ministerstva vnitra, nečekaně objevila velikou naditou a zapečetěnou obálku, v níž bylo velké množství fotografií a dokumentů týkajících se Milady Horákové a jejího manžela. Nepochybně jde o materiály, které byly Státní bezpečností zapečetěny v den, kdy byla Milada Horáková zatčena,“ vzpomíná Dvořáková.

Dodnes je Zora činná také v Klubu Milady Horákové. Jeho členkou se stala v roce 1990 či 1991. Zajímavostí je, že Klub Milady Horákové byl založen již v lednu roku 1990. Jeho zakladatelé byli většinou bývalí členové národně socialistické strany. Scházívali se již dlouho před revolucí, a to v domě U Gráffů (vedle tehdejšího hotelu Kriváň). Již tehdy vznikla úmluva, že pokud se uvolní poměry, založí Klub Milady Horákové.

Z dalších knih Zory Dvořákové

Ihned po listopadu 1989 byla Zora Dvořáková v kontaktu s Dokumentační komisí Konfederace politických vězňů. Dostala se tak k dokumentaci KPV a napsala knihu Z letopisů třetího odboje. Ta je dodnes využívána, avšak Zora Dvořáková s ní příliš spokojena není, neboť tenkrát nebylo zpracováno ještě velmi mnoho pramenů.

O tom, že se bude profesně zabývat historií právě této oblasti, měla Zora Dvořáková jasno velmi brzy. Jak říká, vybírala si témata, která ji dráždila či která jí připadala nedostatečně zmapovaná. Psala tedy o procesech s katolickými intelektuály (Navzdory nenávisti a mstě), o plánovaném atentátu na Jana Masaryka, Petra Zenkla a Prokopa Drtinu (Smrt pro tři ministry) či o likvidaci selského stavu na počátku 50. let (beletristická knížka Zkáza zeleného čtyřlístku). Zora Dvořáková dodnes cítí jako dluh to, že se nikdo podrobně nezabýval i dalšími 35 procesy, které navazovaly na proces Milady Horákové. „Je to strašně složité a nějak se do toho nikomu nechce,“ uvádí Zora s tím, že má o tomto tématu již mnoho nastudováno a pravděpodobně se pokusí s ním vypořádat.

Jako svou zálibu Zora Dvořáková stále vnímá výtvarné umění. Této oblasti se věnovala například v knize Indie, touho má, která vypráví o osudech českých malířů Jaroslava Hněvkovského a Otakara Nejedlého, kteří zhnuseni evropskou civilizací odešli do Indie. Svými obrazy pak okouzlili Rabíndranátha Thákura, který Hněvkovského pozval na svou akademii v Šantiniketánu. Napsala též knihu o Václavu Brožíkovi. K ní se váže jedna kuriozita: na obálce této knihy je otištěna jedna z nejznámějších Brožíkových maleb, ale zrcadlově obráceně!

Současnost

Ani dnes nezapře Zora Dvořáková značnou dávku činorodosti. Nadále působí v Klubu Milady Horákové. Vede redakční radu ročenky Slánský obzor. Je aktivní členkou Konfederace politických vězňů, Společnosti Edvarda Beneše či Společnosti TGM. Na rodném mlýně svého manžela v Podhájku u Sak pěstuje svou již zmíněnou zálibu v sochařině. Během života měla i několik velkých výstav. V posledních letech se také stala laureátkou několika ocenění, například literární Ceny E. E. Kische, Ceny Miroslava Ivanova či Ceny města Kladna.