„Ve vyšetřovačce to bylo hrozné – to byla čtyři a půl kroku dlouhá a tři a půl kroku široká cela. Postel se ráno v 6 hodin zamkla po budíčku a otevřela se až večer. Pod okýnkem, které bylo vysoko a k němu jsem se ani nedostala, byl stolek a dvě židle, také odklápěcí. Ale to se odklápělo jen, když jste se choval dobře a vypovídal. Tak toho jsem se moc nedočkala, že by někdy otevřeli. Nebylo to příjemné, celou tu dobu, dvanáct hodin v kuse stát, a když jste se opřel o zeď, tak to kukátkem strážný viděl a už na vás řval, že otíráte omítku. Chtělo to buď stát, nebo chodit, nebo sedět na bobku. A to se zase muselo až pod tím okýnkem, aby na mě strážný viděl. Byla povinná spací poloha naznak. Přikrytí jsme mohli být jen tak, aby nám z pokrývky koukaly ruce a nohy. V noci to chodili kontrolovat. V deset hodin zhasli světlo a pak svítili dovnitř baterkou. Když jsem spala na boku, vzbudili mě řvaním. To nebylo příjemné, to byla hrozná buzerace.“
„Přivedli nás k soudu a vedl nás jeden příslušník, za ním šel jeden odsouzený a zase jeden příslušník. Tam už seděla porota. Přivedli nás, stoupli jsme si a najednou to tam začalo mezi porotou a soudci vřít. Byli tam tehdy ještě přísedící z lidu, kteří do toho chodili mluvit a rozhodovat. A zjistili, že to asi není dobře. Tak nás zase odvedli pryč, a my nevěděli proč. Ale když nás tam přivedli zpátky, tak jsme stáli v jiném pořadí. A když byl za tři dny rozsudek, tak jsme zjistili, že už dopředu rozsudky znali, protože nás seřadili podle let rozsudku. Tak proto nás museli přeházet.“
„Chodila jsem se z ateliéru koupat na ostrov do Jizery, bylo to v červnu. V poledne jsem měla zavřeno a šla se vykoupat. Vrátila jsem se do ateliéru v mokrých plavkách, na tom jsem měla letní šaty a letní boty a to bylo všechno. A tam na mě už čekala bezpečnost. Udělali prohlídku ateliéru, oznámili, že musí se mnou sepsat protokoly, odvezli mě domů a udělali prohlídku bytu. Odtamtud mě dovezli tam, jak je teď v Semilech zámek, a tam byla Státní bezpečnost. Tam už mě z auta nepustili, nasadili mi celokožené brýle, abych neviděla. Někoho ke mně dali z naší skupiny – dodnes nevím, s kým jsme jeli, protože mezi námi seděl příslušník a vepředu dva a vezli mě do Liberce, kde byla výslechová věznice.“
Hana Dvořáková, rozená Krsková, se narodila 26. listopadu 1930 v Praze. Když jí bylo pět let, přestěhovala se s rodiči do Semil, kde její otec získal zaměstnání v textilní továrně. Vystudovala dálkově tříletou fotografickou školu v Hradci Králové a poté vedla fotografický ateliér v Semilech. Ve svých dvaceti letech se zapojila do činnosti semilské skupiny ILPKORG 1, která se soustředila zejména na tvorbu a roznášení protikomunistických letáků a tvorbu seznamů spolupracovníků KSČ. Tato skupina byla také přesvědčena o tom, že primář semilské nemocnice Alois Pluhař zabíjí a mučí kněze a řeholníky, které do jednoho křídla této nemocnice internovala komunistická diktatura v rámci takzvané akce K. Některé z těchto řeholníků vodili policisté k focení do jejího ateliéru. Z práce semilského historika Tomáše Chvátala vyplývá, že šlo o fámu a internované kněze nikdo ani nemučil, ani nezabíjel. Do Semil je sváželi kvůli zdravotním problémům z jiných míst internace a podstupovali zde léčbu. Členové ILPKORG 1 se pokusili spáchat na primáře Aloise Pluhaře atentát, naštěstí se jim to nepodařilo. Soud jim jejich snahu nicméně přičetl k tíži. Stejně jako plány zaútočit na sekretariát KSČ a shromažďování zbraní a výbušnin. Sama Hana Dvořáková byla navíc ještě souzena za tehdy ilegální ukončení nechtěného těhotenství. Během roku 1952 zatkla policie postupně všech 28 členů skupiny ILPKORG 1 a následoval proces, během kterého byli všichni odsouzeni k dlouholetým trestům odnětí svobody. Ve vyšetřovací vazbě zažili kruté podmínky a násilí, kterým si StB vynutila doznání. Hana Dvořáková byla poté v Liberci odsouzena na 12 let, prokurátor se ovšem odvolal a nakonec dostala trest 15 let odnětí svobody za velezradu a za tehdy trestné usmrcení lidského plodu, když podstoupila potrat. Trest si odpykávala zprvu ve vězení v Minkovicích, ovšem jen osm týdnů. Odvolací řízení absolvovala na Pankráci a většinu trestu strávila nakonec v nápravně pracovním táboře v Pardubicích. Z vězení odešla díky amnestii v roce 1960. Její otec mezitím spáchal ze zoufalství sebevraždu. Po propuštění pracovala jako fotografka v Pardubicích. Vdala se a vrátila se zpět do Semil. Zemřela v roce 2017 ve věku 87 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
