"Ve vesničce Roquefort jsem byl přidělen k jednotce, k motorizovanému oddílu. Koncem května 1940 šly dva pluky na frontu. Jenže to už byl ústupový boj. Stále se ustupovalo, protože nám hrozilo obklíčení z německé strany. Stále se ustupovalo až do jižní Francie. Můj názor na Francouze byl negativní. Válku nebrali vážně, všude byl nepořádek."
"Anglie na válku připravená nebyla. Ale narozdíl od Francie byl všude pořádek, stoprocentní. Postarali se o nás supervzorně. S klidem Angličana, jak se říká. Mluvilo se o 500 a též i o 390 vojácích, o bývalých Španělácích, kteří protestovali proti chování anglických důstojníků. Stěžovali si, že někteří z nich měli rodinné příslušníky jako emigranty ve Francii a starali se jen o ně a že pansky vystupovali. To však nemohu potvrdit."
"Náš ředitel pan profesor Drahný, ruský legionář, věděl, jaká je situace na Hlučínsku. Díky němu jsem se poprvé zapojil do odboje. Před mobilizací a za mobilizace jsme na jednom velkostatku u Kravař pytlovali obilí, aby nepadlo do německých rukou. Armáda ho odvážela do vnitrozemí. Čekalo se se, zda bude válka. Nakonec nebyla, ale já měl problémy politického rázu. Hrozila mi likvidace. Ne od Němců. kteří měli okupovat, ale od místních. Tak jsem 8. října 1938 nuceně odešel."
"Zástupce mého nadřízeného poslal mě a nějakého Kolarčíka k sousední jednotce s určitými doklady. Už se stmívalo, když nás zastavil anglický: ‚Hold!‘ Prokázali jsme se heslem a Kolarčík, který šel se mnou, začal konverzovat. Ten, co byl naproti, řekl: ‚Po každém, kdo přijde z vašeho směru, máme střílet.‘ Naštěstí to byl ale Kolarčíkův kamarád, poznali se podle hlasu. Oba pocházeli z Těšínska a měli polský přízvuk. Tak jsme splnili, co jsme měli, a šli zpátky."
"Já jsem odešel druhý svátek o Vánocích, roku 1939. Protože už nebylo možno utíkat do Polska, tak jsem zvolil běžnou cestu přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Sýrii a Libanon. V Maďarsku nás chytli při kontrole dokladů ve vlaku. Dostali jsme tři týdny v žaláři. Potom jsme mysleli, že nás vezou na jugoslávské hranice. Policisté si s námi hráli na kočku a myš. Ve skutečnosti jsme byli na hranicích Německa u vesničky Hegyeshalom. Ta leží vzdušnou čarou asi 10 km od Bratislavy."
"Byl jsem velitelem tankové čety cromwellů. V březnu jsem byl přidělený k anglické pěší jednotce, součástí byli i FFI. To byli mladí dobrovolníci. Moje četa byla v zaplavených částech Dunkerque. Němci při maximálním přílivu zavřeli stavidla a podařilo se jim celé území zaplavit. Tam jsme si nemohli udělat okop. Hned vše zaplavila voda."
Francouzi nebrali válku vážně Všude vládl nepořádek Ani Anglie nebyla na válku připravena Stejně jako Francie Ale na rozdíl od ní všude vládl stoprocentní pořádek a klid
zřejmě dcera - říkala, že umřel 2009 - zapsala Jitka Andrysová
Vilém Dvořák se narodil 23. 1. 1921 v Chlebičově, byl vychován v duchu českého vlastenectví. Obecnou školu vychodil v Chlebičově, měšťanku v Opavě. Chtěl se stát profesionálním vojákem. Jako vlastenec měl na Hlučínsku často problémy, proto se rozhodl žít v Opavě, ale ani zde nebylo bezpečně. Na druhý svátek vánoční se nakonec s dalšími třemi kamarády vydal pryč z republiky. Trasa útěku vedla přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii. Pan Dvořák se dostal také do Řecka, Turecka, Sýrie a Libanonu. V roce 1940 dosáhl v Marseille ytoužené Francie. Zde byl přidělen na frontu u smíšeného předzvědného oddílu a zapojil se do ústupových bojů. Další cesta vedla do Anglie. Zde prodělal další výcvik a také složil maturitu. V březnu 1945 byl u Dunkerque přidělen k anglické pěší jednotce, s níž operoval v zaplavených oblastech až do konce války. Po návratu domů měl problémy s komunistickou stranou, přišel o místo a žil pod neustálým dohledem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
