Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Francouzi nebrali válku vážně Všude vládl nepořádek Ani Anglie nebyla na válku připravena Stejně jako Francie Ale na rozdíl od ní všude vládl stoprocentní pořádek a klid zřejmě dcera - říkala, že umřel 2009 - zapsala Jitka Andrysová
narodil se 23. 1. 1921 v Chlebičově
z Hlučínska prchl nejdříve do Opavy
dále utíkal přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Sýrii a Libanon
ve Francii se zapojil do ústupových bojů
v Anglii u pěší jednotky, operoval v zaplavených oblastech u Dunkerque
po návratu problémy s komunisty, pod neustálým dohledem
Pan Vilém Dvořák ve svém vyprávění popisuje život a problémy Čechů na Hlučínsku, útěk přes Slovensko až Libanon do Francie, ústupové boje ve Francii, výcvik v Anglii a boje u Dunkerque.
Narodil se 23. 1. 1921 v Chlebičově. Jeho rodina se považovala za Moravce, takže jeho výchova na Hlučínsku byla vedena v duchu českého vlastenectví. Obecnou školu vychodil v Chlebičově, měšťanku v Opavě. Chtěl se stát profesionálním vojákem.
Na Hlučínsku měl jako vlastenec často problémy, pomáhal při dobrovolných brigádách, a tak raději 8. 10. 1938 (den před německým záborem) z regionu utekl. Po nějaký čas žil v Opavě, ale ani zde nebylo bezpečně. Na druhý svátek vánoční se nakonec s dalšími třemi kamarády vydal pryč z republiky.
Útěk byl možný jedině přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii. Pan Dvořák se konkrétně dostal také do Řecka, Turecka, Sýrie a Libanonu; až pak doputoval do vytoužené Francie. Ale cesta neprobíhala jednoduše…
„Ve vlaku v Maďarsku nás při kontrole dokladů zabásli. Tak jsme dostali tři týdny vězení za nelegální přechod hranice. Potom nás poslali na hranice – pod dozorem policistů nás vezli vlakem do stanice ‚Hegešalom‘. Nejdříve nám tvrdili, že se jedná o jugoslávskou hranici, ale ke své hrůze jsme zjistili, že se jedná o rakouskou hranici. Tedy tehdy už o německou říši. Maďarský důstojník, který uměl velmi dobře slovensky, se k nám choval velmi hezky, takže jsme se snažili jej uprosit, ať nás pustí. To on rázně odmítl.“
Když je však eskorta kus před rakouskou hranicí v noci v polích opustila, pochopili, že to byla zřejmě „práce“ onoho důstojníka. V noci obešli „Hegešalom“ (jednalo se o Hegyeshalom, pozn. red.) obloukem a nastoupili až v další stanici „Level“ (Levél – obě stanice se nacházejí v severozápadním cípu Maďarska u hranic s Rakouskem a Slovenskem). Do Budapešti již dojeli bez problémů. V Budapešti se přihlásili na Francouzském velvyslanectví. Zde již našli další Čechy, kteří organizovali útěky.
Cestou na jugoslávskou hranici zažili ještě jednu epizodu – byli chyceni jízdní policií. Jeden z Čechů uměl maďarsky, a tak policisty uprosil (i tím, že tvrdil, že jsou Poláci), aby je pustili. Hlídka je nakonec pustila, a tak se mohli vydat dál. Avšak do Marseille Vilém Dvořák dorazil až 28. 3. 1940 (tedy 4 měsíce po odchodu z vlasti).
Nejdříve se dostal do Agde a motocyklistický výcvik prodělal ve vesničce Roquefort. Byl přidělen na frontu u smíšeného předzvědného oddílu. Zde se prakticky zapojil pouze do ústupových bojů, a tak se vrátil až zpět na jih.
„Francouzi nebrali válku vážně. Všude vládl nepořádek. My jsme nebyli skoro vůbec vyzbrojeni. Jenom puškami a naprosto nevhodnými motocykly.“
Při odjezdu se mnoho francouzských Čechů (zvláště těch ženatých) rozhodlo zůstat ve Francii. Tito Češi mnohdy hovořili jen špatně česky a pocházeli již ze třetí generace, tak se jim nebylo ani co divit. Ostatní byli přepraveni přes Gibraltar do Liverpoolu.
Anglie se na boj připravovala přeci jen zodpovědněji. „Kolem trati všude pochodovaly civilní gardy (homegard) a vzpomínám si na jedno takové protiletadlové hnízdo obsazené vojáky. Jenže jak jsme později zjistili, kanón byl dřevěný a vojáci byli vycpaní z juty. Taková byla v Anglii situace. Ani Anglie nebyla na válku připravena. Stejně jako Francie. Ale narozdíl od ní všude vládl stoprocentní pořádek a klid.“
„Asi 350 až 500 vojáků, veteránů ze Španělska, se postavilo proti našim důstojníkům. Což bylo neoprávněné, neboť se na nás vojáci nijak nepovyšovali. Až později jsem se od jednoho kamaráda-Španěláka dozvěděl, že to měli nařízeno. S tím, že dostali zprávu, ať nejdou do Anglie a že se o ně komunisti postarají.
Oni potom byli zařazeni do pracovních oddílů a šli pracovat různě na statky. Tito španěláci se ovšem po vstupu Sovětského svazu do války vrátili do našich jednotek. A my jsme byli rádi, protože to byli zkušení vojáci.“
V Anglii prodělal další výcvik. Složil maturitu a také vystudoval důstojnickou školu. Tu skončil jako první z 23 žáků. Po dobu pobytu v Anglii byla jeho jednotka nasazena na pobřeží, kde se očekávala invaze. Jak se Anglie připravovala na válku, měnila se technika. Nejdříve motocykly, pak i vyspělejší technika Brencarrier a následně Cromwell.
V březnu 1945 byl u Dunkerque přidělen k anglické pěší jednotce, jejíž část tvořili dobrovolníci (FFI). „To byli mladí nevycvičení kluci, což byla katastrofa.“
Zde operoval v zaplavených oblastech až do konce války.
„Zástupce mého nadřízeného mě a nějakého Kolarčíka poslal k sousední jednotce s určitými doklady. Šli jsme cestou nikoho a už se stmívalo. A teď nás zastavil anglický rozkaz ‚Hold!‘ Kolarčík se ozval naším heslem. A ten, co nás zastavil, říká: ‚Po každém, kdo přijde z vašeho směru, máme střílet, ale já jsem to zkoušel.‘ Naštěstí ten Kolarčík měl opavský přízvuk a strážný jej po hlase poznal jako kamaráda…“
Po válce měl pan Dvořák problémy s komunistickou stranou, žil pod neustálým dohledem. S maturitou ze zemědělské školy ho přijali jako správce velkostatku v Zábřehu u Hlučína, avšak jako západní voják byl perzekvován a po roce 1948 zbaven místa. Šéf Národního pozemkového fondu ho nechal tajně pracovat dál, ale studium na vysoké škole mu bylo znemožněno.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Petra Kupkova)