„Říká se, že tady z Českých Budějovic jel autobus Lidových milicí, který si v Táboře udělal hodinovej rast, že jo, a pak se sešel jenom velitel a řidič, těch dalších čtyřicet devět uteklo, jo. Je vám jasný, že rodiče nepůjdou proti svejm dětem, ne? Takže o tom to bylo, že jo, a bylo důležitý, aby většina těch komunistů zachovala klid a rozvahu a nepřišla a neudělala nějakej násilnej čin, jo. A v tom je třeba ocenit, že nikdo z těch komunistů toho 19., 20., když byly ty manifestace v Praze, že jo, včetně tý Letný, že se tam nenašel žádnej, kterej by vystřelil.“
„Když se za komunistů takzvaně chmelil kolektiv, neboj, jo – chmelil rovná se tmelil – jo, aby se zvětšila soudržnost, tak když ty lidi se spolu napijou, tak jsou si bližší, že. Tak to já jsem jako nikdy se neopil, což u nich vzbuzovalo podezření, že jo, a když začaly padat politický vtipy, tak jsem říkal: ‚Já musím na WC.‘ Takže všichni říkali: ‚No, on se bojí, aby jako nemusel to slyšet.‘ Ale když jsem nic neslyšel, tak jsem nemohl na nikoho nic říct, jo, a byl jsem z obliga. Takže ani StB o mě neprojevila zájem, což bylo důležité, že jo, no a soudruzi zjistili, že žiju jenom s rodiči, nechodím do hospod, takže mě nijak nemohli vytěžit ani používat, že jo.“
„To bylo poprvé a naposledy, co jsem cvičil v rámci spartakiády, jo, jako žáčci jsme museli cvičit. A ono zrovna předtím, než jsme tam nastoupili, tak pršelo. Ale liják hroznej. Takže zrovna, jen jsme nastoupili, tak přestalo, takže do těch deštníků jsme byli schovaný, že jo, takže jsme moc nezmokli. Ale my jsme si tam měli sednout, do tý blátový – hlinitýho povrhu, na tom Sokolským ostrově, jo, jestli si to umíte představit. Takže výsledek byl – otec říkal: ‚Byl jsi jedinej, kterej tam dělal hříbečka, všichni tam sebou kecli, akorát ty sis prosadil jako vždy svoji a neudělal to, cos měl.‘“
Nejdřív jsem ve škole působil jako oběť a připravoval jsem se na to, až se tam vrátím jako pachatel
Jiří Dvořák se narodil 29. května 1955 v Českých Budějovicích. Z předků vzpomíná na dědečka Františka Janáta, který se na konci druhé světové války postavil proti principu kolektivní viny uplatňovanému při poválečné odplatě vůči Němcům. Jiří byl odmala dobrý žák, ale zážitek ze spartakiády v roce 1965 v něm vypěstoval odpor k tělesné výchově. I přes problematický kádrový profil rodičů mohl vystudovat na počátku normalizace gymnázium v Českých Budějovicích a poté absolvoval pedagogickou fakultu tamtéž. Posléze při zaměstnání si doplnil studium hospodářských a sociálních dějin na Filozofické fakultě UK. Z obou oborů si také udělal doktorát. Po absolvování vojenské sužby nastoupil do školství, kvůli dráze učitele vstoupil do komunistické strany. Několik let byl předsedou Společnosti pro hospodářské a sociální dějiny ČR. Od podzimu 2018 byl v penzi, ale stále přednášel několik kurzů na vysoké škole.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!