Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. PaedDr. Jiří Dvořák (* 1955)

• narozen 29. května 1955 v Českých Budějovicích

• absolvoval pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích

• od roku 1980 působil jako učitel

• při zaměstnání vystudoval hospodářské a sociální dějiny na Filozofické fakultě UK

• i po odchodu do penze v roce 2018 nadále přednášel na vysoké škole

Jiří Dvořák přišel na svět v neděli, byl tedy nedělňátko, což prý bývají šťastní lidé – a svým vyprávěním toto rčení potvrzuje. Má mladšího bratra – a aby se zabavil a nechal mamince prostor na péči o miminko, když se bráška narodil, dostal Jiří zeměpisný atlas, který si pozorně prohlížel a doptával se na různé zajímavosti. „Pomohlo mi to, když jsem dělal takový ten pohovor do ZŠ Dukelské v roce 1961. Výsledek byl, že tam visela taková skutečně stará mapa, a paní učitelka Hajnerová se ptala: ‚Víš něco o tom?‘ Tak jsem říkal: ‚Ano, vím. Tohle je Severní Amerika, tohle je Jižní, mezi tím leží Střední Amerika…‘“

Samozřejmě se tak hned stal oblíbeným žákem, protože spoustu věcí už uměl napřed. Výjimku tvořily dva předměty – tělocvik a hudební výchova. Jako žák základní školy se totiž Jiří v roce 1965 zúčastnil spartakiády a ta v něm zažehla celoživotní odpor k tělesné výchově. S hudební výchovou měl problém hlavně později, na gymnáziu – po úrazu, kdy dostal v mládí do hlavy kamenem, měl vleklé problémy se sluchem, a rozhodně postrádal ten hudební.

Dědeček měl Kainovo znamení, že se zastal Němců

Jako důležitou postavu v rodině zmiňuje pamětník svého dědečka z matčiny strany, Františka Janáta, po kterém je dokonce i křtěný – jako Jiří František. A to přesto, že ho zná především z vyprávění – dědeček zemřel dřív, než pamětník dosáhl jednoho roku. František Janát se dostal do velkých potíží na konci druhé světové války, kdy tvrdil, že není Němec jako Němec, někteří jsou velice slušní a neměli by být trestáni, což právě nekorespondovalo s náladou ve společnosti.

Byl za to dokonce zadržený. Pomohla mu paní Goldschmiedová, Židovka, která přežila Osvětim. Jejich rodina měla u Janátových přes válku ukryté různé věci, a když si je vyzvedávala, babička ji poprosila, aby se šla za dědečka přimluvit, což také udělala. Dědečka tak nakonec jen propustili ze zaměstnání, ale tento příběh se s ním táhl: „A od té doby měl pochopitelně Kainovo znamení, že vystoupil na ochranu Němců, že je protikomunistickej a tak dál.“

Paní Goldschmiedová rodině pomáhala i později. Když se například zjistilo, že má Jiří těžkou anémii, chodila mu kupovat čerstvá játra, která musel jíst. Zapíjel je pak železitým vínem a zajídal rybím tukem a sardinkami. Sardinky má rád i dnes, ale na zbytek diety pro chudokrevné dítě vzpomíná velmi nerad. Příjemnější částí léčby byly rodinné cesty do Novohradských hor, kde se koupal v místní léčivé vodě.

Poprvé jsem viděl rodiče plakat

Jako třináctiletý Jiří prožil okupaci Československa v srpnu 1968. „Poprvé jsem viděl plakat oba rodiče.“ Pamětník tehdy měl za úkol v tehdejší vypjaté situaci  nakoupit trvanlivé potraviny. Rodiče se ale nakonec rozhodli, že se svými syny nechtějí zůstávat v Českých Budějovicích, a společně odjeli do Dřítně k matčinu strýci, kde strávili dny až do generální stávky. Až po ní se vrátili zase domů.

V roce 1969, na výročí okupace, rodina zase odjela k příbuzným, tentokrát to byla ale návštěva zajímavější – u matčiných pratet v Rakousku, v kapitalistické cizině. Byly to elegantní dámy a Jiří rád vzpomíná, jak s nimi vášnivě hrál šachy a obzvlášť starší pratetu úspěšně porážel. „Pak do mě rodiče takhle kopali, abych ji taky nechal zvítězit. Takže vyplatilo se, že jsem ji nechal zvítězit, dostal jsem tereziánský tolar.“ Tedy peníz skutečně z doby Marie Terezie, který potom věnoval svému bratrovi k padesátinám.

V roce 1970 si rodina Dvořákových pořídila chalupu u Českých Velenic, blízko československo-rakouské hranice. „Oni nám potom tu zakázanou zónu posunuli pomalu až k chalupě, protože měli strach, aby lidi ten krátkej úsek neproběhli a neskončili až u Rakušanů.“ Přestože na chalupu jezdili pravidelně, pokaždé je ve vlaku perlustrovali. Příslušníci sami totiž prý měli obavy, jestli mezi cestujícími není nějaký tajný, který by je udal, že je – byť už známé – nekontrolují. 

Po dokončení základní školy nastoupil pamětník na Gymnázium J. V. Jirsíka (v letech normalizace neslo název Gymnázium Karla Šatala), kde chodil do humanitní třídy, a po dvou letech přešel na gymnázium v Jeronýmově ulici, kde v roce 1974 zdárně odmaturoval. Protože už byl rozhodnutý, že se stane učitelem, zamířil na pedagogickou fakultu.

„Tam jsem měl problémy, protože jako dítě z nekomunistické rodiny jsem nesplňoval ona potřebná kritéria, takže jsem se dostal až na druhé ministerské odvolání.“ Vystudoval obor dějepis – občanská nauka, a získal dokonce červený diplom. Stát se učitelem ale s sebou neslo i jednu velmi nepříjemnou skutečnost: „Podmínkou bylo, že člověk vstoupil do KSČ.“ Podmínku nakonec, byť nerad, splnil a ve straně zůstal až do pádu režimu.

Dvě hodiny třídní nenávisti

Ještě před vstupem do učitelského života musel ale Jiří absolvovat povinnou vojenskou základní službu, kde si kvůli své prořízlé puse užil své: „Jinak jsem je (míněno důstojníky) tituloval ‚odumřelé mozkové závity‘ a oni mi zase škrtali opušťáky, takže jsem měl jedenáct opušťáků, a nikdy jsem žádný nedostal.“ Soudruzi ale zároveň brzy vymysleli, jak jeho vyřídilky využít – a dali mu místo politruka. „To spočívalo v tom, že každý týden ti vojáci měli dvě hodiny tzv. třídní nenávisti, jak se tomu říkalo, čili politické školení mužstva, PŠM.“

Politická školení ale podle svých vzpomínek odbýval, jak se dalo. Po jediné otázce vždy naordinoval celohodinovou přestávku, a byl tak mezi mužstvem velmi oblíbený. Na závěr výuky jen trochu pomačkali a potrhali knihy klasiků, Marxe, Engelse a Lenina, které měli studovat, a prošli tak kontrolami jako mužstvo patřičně vzdělané. Kromě toho byl například zodpovědný za posádkové vězení, ze kterého mu jeden vězeň utekl a on s dalšími kolegy pak musel vypovídat u jeho soudu: „Na jedné straně, přestože jsme ho hledali, tak jsem si říkal – jen ať ho nechytíme! Protože jsem věděl, co by ho čekalo. Zároveň na druhý straně jsem měl, že jo, z ostudy kabát – hele, on mu utekl vězeň!“

Vězně nakonec chytili a za útěk ho čekalo dva a půl roku natvrdo… Vzpomínek na vojnu má Jiří mnoho, některé humorné, některé vůbec. K armádě však kvůli prožité buzeraci získal po absolvování povinné základní služby celoživotní odpor, přestože odešel s hodností kapitána v záloze.

Rodiče by neútočili na své vlastní děti

Po vojně konečně nastoupil do prvního zaměstnání, začínal v září 1980 jako učitel občanské nauky a také branné výchovy. Jak sám říká: „Od toho roku 1961 v podstatě až do toho roku 1979 jsem působil ve školství jako oběť, to znamená, učil jsem se, studoval a připravoval se na to, abych od roku 1980 až do současnosti působil jako ten pachatel.“ Při zaměstnání vystudoval ještě historii na Univerzitě Karlově v Praze – a z pedagogiky i historie si postupně udělal doktoráty, proto je ověnčen hned třemi akademickými tituly a je členem několika historických spolků, nějaký čas byl i předsedou Společnosti pro hospodářské a sociální dějiny České republiky.

Jako učitel na vysoké škole v Českých Budějovicích prožil pamětník i sametovou revoluci. Víkend po 17. listopadu strávil s otcem na chalupě, v pondělí už byl zpátky doma, ale nic zvláštního se ještě nedělo: „Tady u nás v Budějovicích bylo ticho po pěšině. Někteří něco říkali – díky rakouské televizi jsme měli informace, jak to prezentovali Rakušani a rakouská televize.“

V úterý potom strávil celý den v knihovně, která byla podivně prázdná, a když přišel ve středu 22. listopadu do školy, zjistil, že revoluce už dorazila z Prahy i na jih Čech a i u nich se už stávkuje. Nejvíc se tehdy bál, aby proti studentům nezasáhla armáda, dobře si totiž vzpomínal, jak si jednou na vojně tajně přečetl pokyny, jak zasahovat proti občanským nepokojům. „To jsem neměl dělat, protože jsem přišel o měsíc klidnýho spánku, než jsem se z toho vzpamatoval.“

Podle pokynů měly vzniknout skupiny, které by zasahovaly proti ohniskům nepokojů – a Jiří tak měl strach, aby do studentů někdo nepřijel střílet, obzvlášť když z Českých Budějovic jel autobus naložený příslušníky Lidových milicí. Spoléhal hlavně na to, že rodiče by neútočili na své vlastní děti – koneckonců osádka zmíněného autobusu se prý během přestávky v Táboře celá rozutekla. „Bylo důležitý, aby většina těch komunistů zachovala klid a rozvahu. A nepřišla a neudělala nějakej násilnej čin.“ K tomu naštěstí nedošlo, a Jiřího strach se tak nenaplnil.

V roce 2008 se pamětník stal obětí dopravní nehody – v Českých Budějovicích ho srazilo auto a on se probral až druhý den v nemocnici. Čekala ho dlouhá a komplikovaná operace, při které mu sešroubovali dohromady jednu nohu, přes půl roku si potom v nemocnici poležel a absolvoval dlouhou a namáhavou rehabilitaci. Jak sám říká, tento vážný úraz mu pomohl ujasnit si priority a vážit si i věcí, které běžně považujeme za samozřejmé.

„Svoboda nezačíná tím, že někdo kolem šíří různý kecy, řeči a tak dál. Svoboda začíná v tom, že ráno můžete vstát na své nohy a pohybovat se po svých.“ Od podzimu 2018 je v penzi, ale stále učí – svoji oblíbenou historickou geografii, dějiny Evropské unie a dějiny vědy a techniky.