Mgr. Dušan Dvořák

* 1962

  • "Pak si pamatuji vzpomínky ve vyprávění svého táty, když dědu odváděli Němci. [Říkal], že bydleli na Nových Sadech přímo naproti základní škole. Táta říkal, že tehdy byla velká přestávka, on si nedonesl z domu kaštany, protože je sbírali, nevím proč. My to sbírali kvůli zvířatům do ZOO, ale tehdy to bylo přímo nařízené, v protektorátu. Nevím proč, jestli se z toho dělalo jídlo, že byl hlad, fakt nevím. Museli sbírat kaštany a táta říkal, že o přestávce šel domů. Najednou vidí to černé auto a pány v kožených kabátech, to bylo jasný, že to jsou...Šel domů a všichni byli u zdi, nevěděl, co se děje. Pustili ho, vzal si ty kaštany a odešel zpátky do školy. Když se vrátil, děda už doma nebyl, tak to byla ještě vzpomínka."

  • "Velice intenzivně si pamatuji, když jsem dostal knihu Artura Londona 'Doznání', chodil jsem za našimi, kolik mi mohlo být, tak šestnáct, sedmnáct let a říkám: 'To tady jako opravdu bylo?!' To je kniha - Artur London je bývalý komunistický funkcionář, který prostě stejně tak jako Slánský atd. byli mučení a vlastně z nich bylo vymlácené doznání. Ta kniha popisuje, mám pocit, že to bylo ve Francii později zfilmováno a že ho hrál Charles Aznavour. Proč tahle? Už jsem o tom četl hodně, později mě samozřejmě zasáhl Solženicyn, ale já jsem si prostě neuměl do té doby představit, do té doby jsem neměl přímé emocionální zážitky, kdy jsem najednou škrábal zeď v tom svém pokojíčku. Četl jsem to a říkám si, to není možné a chodil jsem za našimi a (oni): 'Ano, bylo to tak'. A do toho mi máma vyprávěla: 'Představ si, že já v téhle době chodila do vlaku a zpívala jako svazačka písničky, abychom zabavili pracující. A věř nebo nevěř, nic špatného jsme na tom... Naopak jsme si mysleli, jak je to dobře, že takhle budujeme socialismus'. Tak to byl velmi silný moment, který se mi ale vrátil po třiceti letech, když jsem po revoluci dostal knížku Lestera Grinspoona - Marihuana, zakázaná medicína a tam jsem si uvědomil pane bože, to snad ne. Ta zvěrstva, která samozřejmě nejsou taková, že vám krev a všechny ty tekutiny ty rákosové boty změkčí, tak vám dají nové, aby to zase znovu řezalo, jako to bylo v tom Londonovi. Tak to ne, ale tam byly hrůzy a dopady protidrogové politiky ve Spojených státech na lidi, kteří používali konopí k léčebným účelům a byly tam strašné kazuistiky. A vlastně mě to vrátilo do toho komunismu. Zdálo se mi to velmi podobné, že stát, dnes už demokratický... když jsem byl teenager, tak jsem k Západu samozřejmě vzhlížel. Měli tam jeansy, perfektní magneťáky, muzika se dala poslouchat. To byly všechno věci, které mě zase zaslepovaly, protože Západ taky není bezchybnej. A když člověk čte Havla, on si to tehdy uvědomoval a ještě v době normalizace všechno tohle viděl, že to není tak růžové. Tak to byl ten fakt silný moment."

  • "Pamatuji si nejhorší demonstraci, která byla 28. října 1988. Myslím, že to byl říjen a výročí republiky, tlačili nás obrněnými transportéry do uličky, vedoucí myslím, že ke Stavovskému divadlu, když projdeš z Václaváku, Můstek, projedeš kolem Stavovského divadla. Oni nás pak zašpérovali a tlačili nás jako sardinky, vypouštěli, nacvičili si to na Národní třídu, že pak udělali místo, aby tě klepli. To byl asi nejhnusnější zážitek, ten tlak byl tehdy velký."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 23.05.2024

    (audio)
    délka: 02:11:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Olomouc, 03.06.2024

    (audio)
    délka: 01:58:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 3

    Zlín, 09.10.2024

    (audio)
    délka: 03:37:22
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Postavit se bezpráví je naše povinnost

Dušan Dvořák, foto na občanský průkaz, 1977, Olomouc
Dušan Dvořák, foto na občanský průkaz, 1977, Olomouc
zdroj: archív pamětníka

Dušan Dvořák se narodil 12. ledna 1962 v Olomouci rodičům Janě a Františku Dvořákovým jako starší ze dvou dětí. Roku 1972 přišla na svět mladší sestra Zuzana. Vyrůstal v Olomouci, rodiče jej vedli ke sportu, od dětství závodně plaval, jezdili s rodiči na hory. V pubertě jej formovala společnost přátel, se kterými založili tzv. Jazzovou sekci Petříkov. Scházeli se v Rychlebských horách v Petříkově. Dostal se k zakázané literatuře a hudbě, od roku 1979 se podíleli na šíření samizdatové literatury. Po maturitě na gymnáziu v Olomouci–Hejčíně vystudoval obor speciální pedagogika na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V letech 1986–1990 působil jako etoped Střediska pro mládež Klíčov v Praze. Účastnil se protirežimních demonstrací, soudů s disidenty, šířil a rozmnožoval zakázanou literaturu. Roku 1989 podepsal Chartu 77. Stál u zrodu OF v Olomouci v roce 1989. Po roce 1990 zakládá s kolegy ze Střediska pro mládež nevládní organizaci Sananim a první terapeutickou komunitu pro závislé v Němčicích u Volyně. V letech 1994 až 2000 dokončil studium adiktologie (mezinárodní výcvik) a výcvik skupinové terapie SUR a na Pražské psychoterapeutické fakultě, dnes VŠPS v Praze, studium psychoterapie. Účastnil se řady stáží, odborných kurzů či výcviku v prestižních zahraničních institucích v oblasti drogové prevence: polský Monar, Casa Familia Rosetta na Sicílii, City Roads v Londýně, E. M. Jellinek centrum v Amsterodamu ad. V Olomouci vybudoval a vedl olomoucké Středisko prevence, léčby a rehabilitace osob ohrožených drogovou závislostí P-centrum s galerií a chráněnou dílnou a rodinným centrem U mloka. Podílel se na vzniku poradenského portálu olomoucké InternetPoradny, na vzniku Zákona o sociálních službách, Standardů kvality sociálních služeb a jejich zavádění do praxe. Od roku 2000 se začal věnovat výzkumu léčebného konopí a konopné terapii. Od roku 2004 marně žádal o vydání povolení k pěstování a zpracování konopí k léčbě a výzkumu, které de iure nelze nevládní organizaci nebo fyzické osobě dodnes vydat. Je odborným editorem monografie o léčbě konopím „Velká kniha o léčbě konopím pro 21.století“ (Volvox Globator, 2018). V roce 2008 zveřejnil výzkum Konopí je lék, následně otevřel odborná oddělení Edukativní konopné kliniky v Praze, která vznikla v letech 2009–2010 přebudováním bezbariérové školy pro dospělé Ateliér ALF, kterou v Praze na Žižkově v roce 2006 vybudoval a vedl. Na svém pozemku v Ospělově od roku 2006 pěstoval léčebné konopí, které bylo v letech 2009–2019 každoročně sklízeno policií. Snažil se o prosazení práva na léčbu konopím a jeho dostupnost cestou trestního řízení a návrhů na dekriminalizaci konopí pro osobní a léčebné účely a jeho zpřístupnění vědě a nemocným, o změnu legislativy. Roku 2019 byl odsouzen ke třem letům vězení, trest byl později navýšen o přeměny podmínek a zasahování do nezávislosti soudu, z vězení vyšel roku 2023. S manželkou Radomírou vychovali děti Vandu, Štěpána a Annu, roku 2024 žil střídavě v Ospělově, v Olomouci a na cestách.