Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Dušan Dvořák (* 1962)

• narozen 12. ledna 1962 v Olomouci

• po gymnáziu vystudoval obor speciální pedagogika na Pedagogické fakultě UP v Olomouci

• v letech 1986–1990 pracoval jako etoped Střediska pro mládež v Praze na Klíčově

• v letech 1987–1989 se v Praze účastnil protirežimních demonstrací, soudů s disidenty, získával a šířil samizdatovou literaturu

• roku 1989 byl jedním ze zakládajících členů OF v Olomouci

• po revoluci vystudoval adiktologii a psychoterapii, absolvoval zahraniční stáže

• po roce 1990 se zasadil o rozvoj moderních sociálních služeb, později se podílel na tvorbě Standardů kvality sociálních služeb, Zákona o sociálních službách a na Občanském zákoníku

• od roku 2000 propaguje léčebné účinky konopí, roku 2008 zveřejnil výzkum Konopí je lék, snaží se o dekriminalizaci konopí a jeho zpřístupnění nemocným, podal tři legislativní návrhy na zastavení kriminalizace konopí

• od roku 2010 do roku 2020 každoročně kriminalizován za pěstování léčebného konopí a jeho zprostředkování nemocným

• v letech 2019–2023 si odpykal trest za nedovolenou výrobu omamných látek (konopí) a byl podmíněně propuštěn z vězení, milost navrhovaná také ministrem spravedlnosti mu nebyla udělena ani prezidentem Zemanem, ani prezidentem Pavlem

• s manželkou Radomírou vychovali děti Vandu, Štěpána a Annu

• roku 2024 žil v Ospělově, Olomouci a na cestách

Psal se šestý listopad roku 2019. Mgr. Dušan Dvořák, adiktolog, zabývající se od roku 2000 za značné nevole státu výzkumem léčebného konopí a jeho možnou dekriminalizací, byl toho času už několik týdnů hledanou osobou. Poslední dny se skrýval u známé v Praze. Mířil na tramvajovou zastávku v pražských Holešovicích, nacházející se těsně před domem. Nastoupil do přijíždějící tramvaje, na zádech sbalenou krosnu s věcmi. Dveře se zavřely, náhle je rozrazil vysoký muž, mířící rovnou k němu. Pomyslel si, že jde o revizora, a začal vytahovat občanský průkaz. V okamžiku mu vše došlo. „Vy jste policista?“ zeptal se. „Jo, však už jste čekal, kdy to přijde, ne?“ dostalo se mu odpovědi. Chvíle, které se bál a která byla zároveň ukončením nejistoty a psychicky náročných posledních týdnů. Kostky byly vrženy. Ještě jej nechal zavolat dceři a vyřídit nejnutnější. Ten den za ním zaklaply dveře cely předběžného zadržení u Kongresového centra, kam byl umístěn před převozem na vazební soud do Prostějova a následně do vazební věznice v Olomouci. Ještě nevěděl, že za mřížemi nakonec stráví více než čtyři roky života...

V době mého narození byl dědeček ve vězení

Dušan Dvořák přišel na svět 12. ledna 1962 v Olomouci jako starší ze dvou dětí manželů Jany a Františka Dvořákových. Maminka vystudovala obchodní akademii, otec vysokou školu ekonomickou. Oba pracovali v oboru. O deset let později se narodila jeho mladší sestra Zuzana. Se sestrou prožívali klasické, hezké dětství. Nevybavuje si, že by byli rodiče nějak politicky angažovaní, maminka byla věřící, do kostela však příliš nechodila. V době jeho narození rodinu ovlivnilo uvěznění dědečka ze strany otce, Františka Dvořáka, který byl odsouzen na dva roky vězení za protirežimní řeči. Jeho otec se tak v té době kromě vlastní rodiny staral i o babičku, měl několik zaměstnání. Tehdy se rodina Dvořákových přestěhovala z bytu v olomoucké ulici Na Vozovce směrem dále do čtvrti Neředín. Dědečka, který se vrátil z vězení asi po dvou letech, si ve vzpomínkách pamatuje jako zábavného, energického, prostořekého člověka, neustále dobře naladěného. Poznal jej už spíše v jeho důchodovém věku, kdy veškerou energii věnoval funkci ve sportovním oddíle TJ Lokomotiva v Olomouci. (Dědeček byl od mládí Sokol, tato organizace později přešla pod TJ). Stal se předsedou atletického oddílu, zasloužil se o to, že do Olomouce jezdili světoví sportovci, znal se se Zátopkovými. Ke Dvořákovým chodíval v neděli na oběd, malého Dušana brával do cukrárny Dejmal v Olomouci, kam chodívali na mraženou kávu. Vrcholným kouskem dědečka byla organizace zájezdů na světové šampionáty v sedmdesátých letech pod záštitou TJ Lokomotiva, z nichž se ne vždy vracelo osazenstvo v plném počtu. 

Dušan Dvořák vyrůstal v šedesátých letech, v podstatně uvolněnější atmosféře, než která panovala v letech padesátých, kdy komunisté bezhlavě upevňovali svou moc. Odmala hltal knížky, doma měl k dispozici klasickou světovou i českou literaturu. Rodiče ho vedli ke sportu, od dětství závodně plaval. S otcem jezdili na hory lyžovat. Jako dítě byl průšvihář, s kluky se neustále někde prali a válčili mezi sebou, vždy mu ale vadilo, když se někomu děla křivda. Dokázal se postavit za slabšího, přestože pak často dostal sám. 

Vzbudily mě máminy slzy

Snahy reformní části KSČ o socialismus s lidskou tváří, které započaly po lednovém zvolení Dubčeka prvním tajemníkem ÚV KSČ, ukončil v srpnu 1968 příjezd tanků vojsk Varšavské smlouvy, které měly potlačit údajnou hrozící kontrarevoluci. Byl konec prázdnin, po kterých Dušan Dvořák nastupoval do první třídy. S rodiči a jejich přáteli byli zrovna na dovolené v Beskydech. „Pamatuji si, jak se nade mnou v noci skláněla máma. Vlastně mě probudila těmi slzami a říká: ‘Dušánku, začala válka!‘ Já jsem spal, vůbec jsem nechápal, co mi to říká. Pak si pamatuji, jak jsme jeli, všude tanky, jak to smrdělo. Dodneška si pamatuji - čichová centra udrží vůni celý život - jak to vonělo na silnicích, když jsme se šedivým embéčkem, tisícovkou, dopravili do Olomouce.“ Rodiče proti režimu nijak veřejně nevystupovali ani se neangažovali. Myslí si, že otce velmi ovlivnilo, že dědeček byl vězněn dvěma různými režimy. Poprvé jako Sokol už za války, kdy se dostal do koncentračního tábora. Vyprávěl pak rodině, jaký mívali se spoluvězni hlad. Podruhé na začátku šedesátých let za kritiku režimu. Začala normalizace, brzy si zvykl, že věci, o kterých se mluví doma, se na veřejnosti nevykládají. 

Když mu bylo asi devět let, v nemocnici mu omylem aplikovali zkažené sérum, během týdne se mu dramaticky zhoršil zdravotní stav. Doktoři tehdy zřejmě vystrašili rodiče, protože téměř do roka se narodila jeho o deset let mladší sestra Zuzana. Po jejím narození se rodina přestěhovala v rámci Olomouce na ulici I. P. Pavlova na Tabulovém Vrchu, kde Dušan Dvořák dospíval. V období puberty zřejmě přetížil organismus nadměrnou tréninkovou zátěží a jednoho dne nedokázal vstát z postele. Lékaři mu pak na nějakou dobu zakázali sport, skončil se závodním plaváním. Chtěli mu zpevnit páteř sádrovým krunýřem, nakonec přemluvil doktora, že vše zvládne cvičením. Tou dobou už měl také jiné zájmy, konec aktivního sportování nebral jako tragédii. S rodiči jezdili pravidelně na hory, kde se seznámil s několika dalšími kamarády. Ačkoliv pocházeli z různých měst, jejich přátelství vydrželo. Měli společné zájmy, zajímali se o hudbu a literaturu, kamarádi byli o pár let starší. Partu, kterou nazvali Jazzová sekce, tvořili Luděk Dvořáček, Pavel Němeček, Ladislav Nesvadba či Petr Motýl. V Petříkově, na pozemku rodiny jednoho z nich, postavili později malou chatu, kde se pravidelně scházeli. Jezdili na běžkách, vedli filozofické debaty, pořádali první mejdany, sháněli zakázanou literaturu i hudbu. V dospívání jej zásadně ovlivnila četba knihy Doznání, popisující otřesné praktiky komunistů v padesátých letech.

S Jazzovou sekcí jsme začali přepisovat samizdat

Když bylo Dušanu Dvořákovi asi šestnáct let, pořídil si za výdělek z první brigády psací stroj. V té době nešlo o levnou záležitost. Mezi náplň volného času Jazzové sekce přibyl od roku 1979 přepis zakázané literatury. Kancelářské potřeby jim nosily maminky, pracující v administrativních pozicích. V přepisu na stroji se střídali, vybavuje si hlasitý zvuk klapek, nesoucí se za letních podvečerů při otevřeném okně do sídliště. O patro níž v domě bydlel zarytý komunista, předseda pouličního výboru, kterému jako adolescenti dělali různé naschvály. Kupodivu je nikdy neudal a nezpůsobil jim žádné problémy, přestože mu muselo být jasné, že přepisují knihy. Stejně tak mohl těžko přeslechnout znělku Svobodné Evropy. Dušan Dvořák si vybavuje, že poslech byl záměrně rušen. Přístroj, na kterém šlo stanice naladit nejlépe, byl paradoxně VEF sovětské výroby.

Po skončení základní školy vystudoval gymnázium v Olomouci-Hejčíně. Maturoval roku 1980. V průběhu studia na gymnáziu začal boxovat pod TJ Dukla. Poznal zde chlapce, který to doma neměl lehké s otcem. Skamarádili se, když to nejvíce potřeboval, Dvořákovi mu pomohli a nějakou dobu u nich bydlel. Po skončení gymnázia složil Dušan Dvořák zkoušky na Vysoké škole ekonomické v Praze a jejich cesty se na pár let rozešly. Škola ho nebavila, panovalo zde silné prorežimní myšlení, po roce věděl, že to není prostředí pro něj, a oznámil rodičům, že zanechá studia. Chtěl studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy světovou literaturu, v té době bylo ale téměř nemožné se sem dostat. Nakonec se vrátil do Olomouce, kde zkoušel složit přijímací zkoušky na Filofozofické fakultě Univerzity Palackého. Naděje na studia historie mu však zhatila profesorka Holínková, údajně vedoucí univerzitní KSČ, které na otázku, co je reálný socialismus, se znatelnou ironií v hlase odvětil, že všechno tohle kolem. Při kvapném vyhazovu z místnosti ještě směrem k němu utrousila, že se postará, aby nikdy nepřekročil práh fakulty. Ještě po deseti letech na přijímačkách na kunsthistorii se u jeho sestry rozpomněla na drzého bratra a utopila ji. Zásah nového rektora Josefa Jařaba, který nechal vše prověřit a sestru přijali na vysokou, byl pro něj v roce 1990 důkaz, že nová demokracie funguje. 

Z Old village mezi pražský disent

Nakonec zvolil studium speciální pedagogiky v Olomouci. Tento obor nebyl nijak populární, hlásili se sem ti, kteří se jinam nedostali, lidé politicky nevyhovující režimu apod. Sešla se zde hodně divoká parta. Jejich studijní skupina byla pověstná, autority nerespektovali a z ideologických řečí měli legraci. Odstěhoval se od rodičů, nejprve nějakou dobu pobýval pod divadlem v kotelně, kde pomáhal topit svému kamarádovi, malíři a hudebníkovi Jaroslavu Vaclovi. Zhruba v letech 1982-1983 se mu naskytla možnost bydlet s kamarádem za údržbu ve starém domě v olomouckých Hodolanech, v ulici poeticky nazvané Stará Víska, říkávali jí Old village. Dům patřil rodičům jejich kamarádky, se kterou jezdívali od dětství na hory. S přáteli se stále věnoval přepisu samizdatové literatury. V té době znovu potkal svého kamaráda z boxu, setkali se na pivu v restauraci Jalta, společnou řeč už ale nenašli. Kamarád se dal k tajné policii a nabízel mu spolupráci, netajil se tím, že jeho hlavní motivací je snadný zisk. Nabídku spolupráce odmítl, dozvěděl se ale s údivem, že kamarád, který u něj na Staré Vísce nikdy nebyl na návštěvě, ví, jak je uspořádán dům, kde jsou uloženy knihy a podobně (uvádí, že po roce 1989 se žádný záznam o nabídce spolupráce v archívech nenašel).

Po skončení vysoké školy vedly jeho kroky zpět do Prahy. Hledal pracoviště, kde by měli zájem dělat věci inovativně, kde by se cítil dobře. Volba padla na pražské Výchovné středisko pro mládež na Klíčově, tehdy experimentální pracoviště, jediné svého druhu v republice. Roku 1986 zde nastoupil jako etoped. Prahu měl rád i po kulturní stránce, navštěvoval často různá divadelní představení. Na pracovišti potkal zajímavou směsici lidí. Byli zde lidé s kontakty na katolický disent, přes kolegu Petra Kříže se dostal k Daně Němcové do bytu v Ječné. Sledoval dění mezi lidmi z disentu, chodil na soudy stíhaným. Vybavuje si účast na soudu Václava Havla či Stanislava Devátého, stál s ostatními na chodbě. 

K podpisu Charty mě vedlo i narození dcery

Roku 1988 se seběhlo více událostí, které jej přiměly k podpisu Charty 77. Manželé Dvořákovi očekávali narození první dcery, ve vězení zemřel politický vězeň Pavel Wonka. V Praze proběhlo několik protirežimních demonstrací. Proti demonstrujícím byla v ulicích použita vodní děla a obušky. Zúčastnil se demonstrace k výročí vzniku republiky v říjnu 1988 i pozdější akce na Škroupově náměstí v témže roce, kde promluvil Václav Havel. Samotný akt podpisu Charty proběhl poněkud nedůstojně v předsíni bytu ženy, spjaté s disentem, která jeho příchod neočekávala. Zprostředkoval jej básník a kamarád Milan Erben. Jeho podpis se neobjevil mezi zveřejněnými, jak po letech zjistil. Když se pak řešila otázka udělení ocenění účastníka třetího odboje, bylo potvrzeno, že jeho podpis je mezi neveřejnými, pravděpodobně byl někde dodatečně nalezen. S manželkou dostali poprvé výjezdní doložku, v minulosti o ni žádali vícekrát. Na světě už byla jejich první dcera, emigraci nezvažovali. Domluvili se se spolužačkou z gymnázia, žijící v Dánsku, že ji navštíví. Cestou zpět koupil ve Frankfurtu spoustu zakázané literatury, kterou provezl přes hranice a dále množil. Přepisování samizdatu se věnoval až do roku 1989.

Kvůli svým protirežimním aktivitám nebyl nikdy vyšetřován, zván na výslech. Kromě lidí z disentu se na pracovišti setkal s kolegou Stanislavem Dvořákem (jde pouze o shodná příjmení, nejsou příbuzní). Tento člověk byl spolupracovníkem StB, což tehdy s kolegy samozřejmě netušili. Nejprve působil v Polsku, když bylo jeho působení rozkryto, vrátil se do Československa, kde byl dosazen právě do výchovného střediska, měl donášet na kolegy. Zvrácenost režimu ilustruje fakt, že tohoto člověka umístili na pracoviště s mládeží, ačkoliv věděli o jeho pedofilii a homosexuální orientaci. Asi po roce začaly problémy, nejprve si s kolegy všimli, že si Stanislav Dvořák bere do dílen podobné typy svěřenců, kde s nimi tráví více času než s ostatními, po nějaké době je vždy ‚odvrhl‘. Nakonec se jeden ze svěřenců našel na útěku u Dvořáka na chatě. Začalo vyšetřování, při němž byl obviněn Dušan Dvořák s kolegy. „Pamatuji, jak se mi zdávaly sny, že Rudé právo má na titulce: ‚Takzvaní chartisté týrali děti‘. My byli ti podezřelí, byla tam vytvořena konstrukce, že jsme děti týrali a ubližovali jim, Standa byl ten hodný.“ Hlavní bylo utajit fakt, že si někdo dovolil dosadit tohoto člověka mezi mládež. Vyšetřování Dušana Dvořáka a kolegů naštěstí zastavil listopad 1989. (Dvořákově kauze se po revoluci věnoval například historik Petr Blažek, jeho postava je zmíněna i v knize Špion, který přišel pozdě - autorem je norský bohemista a žurnalista Terje B. Englund).

Z vlaku mě vyhodili už v Pardubicích

Listopadové události roku 1989 jej zastihly v Praze. 17. listopadu šli zrovna se ženou do divadla, cestou do města míjeli projíždějící transportéry. Původně považoval svolanou demonstraci za akci svazáků a bylo mu divné, že by režim takto zasahoval. Po divadle viděli jet transportéry zpět. Zastavili se v baru, kam se zanedlouho začali trousit zbití lidé. Druhý den už o všem mluvili na Svobodné Evropě. Objevila se později dementovaná zpráva o zabití studenta Martina Šmída. V rychlosti sepsal text petice proti zásahu na Národní Třídě, se kterou obcházel 19. listopadu ve vlaku do Olomouce spolucestující. Mnoho z nich bez zaváhání podepsalo, mezi lidmi už nebylo vidět tolik strachu. V Pardubicích byl vysazen z vlaku, dva policisté jej zadrželi a vyslýchali. Asi po hodině zazvonil telefon, dodnes neví, kdo volal, ani co zaznělo, ale bez dalších průtahů jej propustili. O tomto zadržení také nevznikl žádný záznam. Ještě telefonoval manželce, aby schovala zakázané knihy, čekal domovní prohlídku. Sám mířil rovnou do Moravského divadla, kde na prvním protestním shromáždění referoval o situaci v Praze. V následujících dnech stál Dušan Dvořák u zrodu OF v Olomouci spolu s Milanem Hořínkem, Hynkem Suchánkem, Pavlem Dostálem či Pavlem Hekelou. Vybavuje se mu i setkání studentů a veřejnosti v univerzitní hale, kde slyšel promluvit Ivana Langera. Do té doby jej neznal, svým věcným a stručným projevem si však získal jeho sympatie. V lednu 1990 se vrátil do Prahy.

V devadesátých letech se mu dařilo v pracovním i rodinném životě. Dvořákovým se postupně narodily děti Anna, Štěpán a Vanda. V roce 1991 s kolegy ze Střediska pro mládež a nevládní organizace Sananim založili první léčebnou terapeutickou komunitu pro drogově závislé v Němčicích u Volyně. Kvůli práci se s rodinou přestěhoval. Roku 1994 dokončil studia psychoterapie na VŠPS v Praze. Účastnil se řady stáží, odborných kurzů či výcviku v prestižních zahraničních institucích v oblasti drogové prevence (Univerzita San Diego, E. M. Jellinek centrum v Amsterodamu a další) 

S rodinou se vrátil z Čech do Olomouce, kde založil organizaci Sananim Olomouc. V letech 1994–1997 pod jeho vedením vybudovala Středisko prevence, léčby a rehabilitace osob ohrožených drogovou závislostí P-centrum s galerií U mloka pro mladé začínající umělce. Služba funguje v Olomouci dodnes. Kromě poradenství zahrnovala také chráněné bydlení, doléčovací program či dílnu. Součástí této výzvy byla i oprava historického domu v centru města, jejíž cena daleko překročila původní odhad nebo navázání spolupráce s mnohdy zastarale uvažujícími zdravotnickými zařízeními apod. I to se nakonec podařilo a přístup k závislým se postupně pomalu měnil. Brzy pochopil, že v oboru se nebude potýkat jen s pracovními výzvami, ale často také s politickým zadáním, dle kterého by se měla ubírat protidrogová politika v republice. Vždy byl pro cestu harm reduction, která se osvědčila už dříve na západě. S měnící se politickou scénou se měnil přístup k organizacím, které se danou problematikou zabývaly, i jejich podpora v rámci státních dotací apod. 

Kniha plná zbytečného utrpení

Koncem devadesátých let se mu dostala do rukou kniha Lestera Grinspoona a Jamese B. Bakalara ‚Marihuana – zakázaná medicína‘, popisující užívání konopí jako léku, včetně konkrétních případů lidí, jimž pomohla. Popisovala také jejich obtíže při získání marihuany legální cestou. Kniha ho zasáhla a vrátila zpět o třicet let, kdy se mu do rukou dostalo Doznání Artura Londona. Obě knihy měly společné zbytečné utrpení lidí, které ho nedokázalo nechat lhostejným. Začal se o využití léčebného konopí zajímat a shánět více informací. Od roku 2000 intuitivně užíval konopí k léčbě. Pěstoval odrůdy s nízkým obsahem THC, jež užíval i k léčbě své bipolární poruchy. Propady i mánie, které mu několik let ztěžovaly život, zmizely. Viděl kolem sebe pozitivní účinky při léčbě ekzematických potíží, popálenin, akutních bolestivých stavů. Začal přednášet o konopí v terapii. Postupně se rozhodl opustit práci adiktologa a začal se naplno věnovat léčbě konopím. 

Po odchodu z olomouckého P-centra dva roky provozoval privátní praxi v Olomouci. V roce 2006 zrekonstruoval v Praze na Žižkově dvorní objekt po bývalé tiskárně a otevřel zde první bezbariérovou školu pro dospělé Ateliér ALF, za což získal v roce 2009 cenu za sociálně prospěšné podnikání od auditorské společnosti Ernst & Young a cenu ministrů EU. Ateliér ALF postupně přebudoval na Edukativní konopnou kliniku. Řada studentů Ateliéru ALF byli lidé s handicapem a většina z nich užívala léčebné konopí, které jim v různých formách připravoval. Od roku 2006 totiž vlastnili s manželkou farmu v Ospělově na Bouzovsku, kde konopí pěstoval a kde také byla v roce 2008 založena odborná společnost Konopí je lék. Následně proběhlo v letech 2009–2019 deset domovních prohlídek a zabrání celkem tři a půl tisíce rostlin konopí a desítek konopných léčiv pro členy výzkumu Konopí je lék. V těch letech se seznámil s propagátorkou léčivých účinků konopí Libuší Bryndovou a vědcem Lumírem Hanušem. Dostal se k informacím o výzkumu konopí, který v Olomouci započal už v padesátých letech, a učil se postupům jeho zpracování. Roku 2008 soud obvinil Libuši Bryndovou kvůli pěstování léčebného konopí. „Když začali trestně stíhat paní Bryndovou, tak strašně mě to popudilo, že jsem si řekl dost, tohle musí skončit. Udělal jsem legislativní návrhy, zveřejnil jsem to. Ten rok jsem je asi nezajímal, další rok už tam bylo hodně kytek a začala desetiletá anabáze policejních sklizní,“ vzpomíná.

Když jsem s pěstováním nepřestal, chtěli mě zbavit svéprávnosti

21. března 2008 zveřejnil výzkum Konopí je lék a za podpory odborné i laické veřejnosti předložil vládě a parlamentu první legislativní návrh, jak zastavit kriminalizaci nevinných lidí. Byl si jist, že na případný právní spor je víc než dobře připraven. Od roku 2008 psal policii, zastupitelstvím a soudům, žádal o spolupráci. Následujícího roku proběhla na usedlosti v Ospělově první domovní prohlídka, završená zabavením konopných rostlin. Další následovaly, scénář se každý rok opakoval. V roce 2010 přebudoval Ateliér ALF na Edukativní konopnou kliniku. Konopí, odvezené policií z Ospělova, bylo určeno k výzkumu, probíhala dohoda o spolupráci s univerzitou Palackého v Olomouci. Ani to nezabránilo policii ve sklizni. Dušan Dvořák byl obviněn z nedovolené výroby a nakládání s omamnými a psychotropními látkami a podmíněně odsouzen s tvrzením, že konopí je prekurzor, je škodlivé a nebezpečné. První trestní řízení bylo zároveň posledním, kde mu soud povolil svědky. Svědčili i lidé, kterým pomohl. Opakovaně poukazoval na fakt, že policie zabavené konopí nevážila, při měření obsahu THC, jehož množství určovalo, zda se jedná o trestný čin, nepostupovala dle jednotné metodiky. 

Když konopí pěstovat nepřestal, pokoušel se jej soud v roce 2012 nejprve zbavit svéprávnosti. To ale z oslovených znalců nechtěl nikdo podepsat. V roce 2013 stáhla prokuratura všechna obvinění a přeměnili podmíněný trest z prvního trestního řízení na ochrannou ambulantní léčbu s tvrzením, že byl od roku 2008 do roku 2012 od dubna do září, kdy roste konopí, nepříčetný a nevěděl, co činí. Za půl roku už chtěli ambulantní léčbu měnit na ústavní. V době ‚nepříčetnosti‘ byl roku 2012 za práci v neziskovém sektoru navržen na Cenu města Olomouce. (Podílel se i na vzniku olomoucké Internet poradny a zavedení a vypracování Standardů kvality sociálních služeb a Zákona o sociálních službách). Na protest proti zákonu „Konopí do lékáren“ (zákon č. 50/2013 Sb) a postojům odborných lékařských společností v roce 2012 Dvořák po 18 letech členství vystoupil z České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.

K vypracování psychiatrického posudku jej převáželi těžkooděnci do Hradce Králové bez předchozího upozornění. Posudek vyzněl v jeho neprospěch, znalec měl účelově převracet jeho tvrzení. Tehdy měl opravdu strach, ne z vězení, ale z toho, že skončí v ústavní léčbě a za zdi léčebny se hned tak nepodívá. Byla mu nařízena ambulantní psychiatrická léčba, po jejímž zahájení zažil po několika letech propad do těžké deprese. S pomocí právníka, jehož matce poskytoval léčebné konopí při diagnóze Alzheimerovy choroby, se mu podařilo dosáhnout nařízení vypracování revizního psychiatrického posudku, který jasně říkal, že není nesvéprávný, ani nepříčetný. Stále doufal, že pravda musí vyjít najevo a dojde ke změně zákonů. 

Čtyři roky života za mřížemi

Na jaře roku 2019 už věděl, že další soudní jednání zřejmě skončí vynesením rozsudku odnětí svobody. Podvědomě se začal připravovat na opuštění republiky, nechal si vystavit doklady, potvrzující jeho totožnost, výpis z rejstříku trestů, aby je případně mohl použít při žádosti o politický azyl, který mu radila většina přátel. Chtěl žádat o azyl v Kanadě. Na druhé straně zde měl milující rodiče, kteří jej celá léta soudních sporů podporovali a které by už nemusel nikdy vidět. Snažil se dosáhnout odložení jednání, dvakrát se omluvil, přesto mu byla uložena pokuta. Zamítli mu předepsané lázně s tím, že musí být přítomen u soudu. Vše vyvrcholilo vydáním zatykače, platícího i na státy Evropy.

Následující dva měsíce se skrýval na různých místech u přátel. Dostal nabídku odletět do Brazílie, kde měl zajištěno ubytování i práci. Zvažoval koupi letenky. Vnitřně rozhodnut ale nebyl. 6. listopadu 2019 jej zadržela policie v Praze a byl vzat do vazby. 3. prosince 2019 proběhl u okresního soudu v Prostějově soud, který vynesl verdikt – trest v délce odnětí svobody na tři roky. Ten později potvrdil i odvolací soud. Postupně prošel věznicemi v Brně, Olomouci, Ostravě, Břeclavi a Rapoticích, kde dohromady strávil čtyři roky a tři měsíce (v roce 2020 mu soud změnil tři roky starou podmínku na další tři roky vězení. Na dalších osm měsíců byl odsouzen za ovlivňování nezávislosti soudu, když rozeslal soudcům výhružné dopisy, toto jednání vysvětloval zoufalou snahou domoci se šetření zbytečné smrti lidí, k nimž se nedostalo díky policejním sklizním léčebné konopí). Po jeho uvěznění se zvedla vlna podpory mezi jeho příznivci z řad odborníků i veřejnosti, proběhly benefiční koncerty, ke kauze se vyjadřovaly známé osobnosti. Ve vězení, mezi násilníky a vrahy, oslavil své šedesáté narozeniny, dne 10. prosince 2020 zde přijal také zprávu o smrti své matky, rozloučit se s ní nesměl. V den pohřbu paradoxně obdržel za zdmi vězení Ocenění účastníka třetího odboje.

Ještě není konec

Spravedlnost hájil i z vězení. Pomáhal negramotným spoluvězňům naučit se číst, radil při řešení úředních záležitostí, při psaní stížností, podával za ně úspěšné a neúspěšné žaloby, zastavil několika vězňům exekuce, nebo naopak nařízení insolvence a úspěšné dědické řízení. V prostředí věznice dosáhl předepsání léčivého konopí, k případu se vyjadřovala zástupkyně ombudsmana. Zblízka se seznámil s přeplněností věznic, absencí motivace ve vězeňském systému i s všudypřítomným násilím, mnohdy podpořeným přítomností tvrdých drog mezi vězni. Několikrát byl fyzicky napaden. Cvičil jógu, dál se věnoval svému případu, udržoval kontakt se světem. Roku 2022 se díky novele zákona zvýšil přípustný limit obsahu THC u konopí s obsahem do 1%. Konopí, za které byl odsouzen, mělo naměřeno 0,58 % THC. Žádal o zkrácení trestu a podmínečné propuštění po odpykání jeho třetiny a po delším zvažování opakovaně o prezidentskou milost. Ta mu nebyla udělena ani prezidentem Zemanem, ani prezidentem Pavlem.

V roce 2023 byla olomouckým Divadlem na cucky uvedena hra Tanec dervišů režisérky Barbary Herz, jejíž ústřední postavy spojovalo téma střetu se systémem. Jedna z linií hry sleduje příběh Dušana Dvořáka. Hra získala ocenění v divadelním světě a vzbudila další debatu o přiměřenosti trestů spojených s konopím. 13. listopadu 2023 byl Dušan Dvořák podmínečně propuštěn. Představení Tance dervišů se zanedlouho zúčastnil osobně. Po propuštění podal jménem asociace Cannabis is The Cure žádost o milost pro pět mužů v seniorském věku, odsouzených za pěstování konopí, které potkal v průběhu výkonu trestu. Prezident Petr Pavel všechny žádosti zamítl. V roce 2024, v době natáčení, se stále potýkal s následky věznění, pomalu přivykal svobodě. Svůj boj s větrnými mlýny České republiky nevzdal. V době natáčení podal stížnost ministru spravedlnosti a analogickou ústavní stížnost, v nichž podle svých slov na důkazech prokazuje, že Česká republika od roku 1989 v rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod zavírá „konopníky“ do vězení bez jakéhokoliv zákonného předpisu, jak poznat legální konopí, přičemž rozdíly mohou být i více než dvacetinásobné. Informace pro veřejnost s důkazy jsou zveřejněny na stránkách www.konopijelek.cz, které dne 4. prosince 2009 získaly na návrh Rady vlády pro zdravotně postižené vládní cenu s podpisem premiéra Jana Fischera. V roce 2024 žil střídavě v Ospělově, v Olomouci a na cestách.