„Viděl jsem hodně mrtvých. To se nedá říct, jaké množství, protože ty informace jsme neměli, jen jsme viděli ty mladé kluky nebo někoho, kdo vylezl na tank. Ale byla spousta nevinných obětí. Stačilo třeba, aby někdo bydlel ve druhém patře v centru Prahy a otevřel okno. Oni v tu chvíli ti zjančení vojáci mysleli, že se na ně něco chystá, a začali pálit po těch budovách. Takže těch nevinných obětí bylo hrozně moc, a nikdo proti nim nezasahoval. Veškeré zasahování bylo v tom, že se snažili je přesvědčit, že u nás je demokracie, že u nás žádná kontrarevoluce není, že vlastně přijeli jako okupanti, a ne jako přátelé.“
„Naši lidé - Lidové milice, Veřejná bezpečnost - v obrněných transportérech a vozech, s obušky brutálně vystoupili proti pokojně demonstrujícím lidem. Bylo to hrozné. Byl jsem u toho, když… byl ostrůvek, kde čekali lidé na tramvaj. Neměli s tím vůbec nic společného, s žádnou demonstrací, prostě tam stáli. Z boční ulice vyjel transportér s vodním dělem, namířil to na ně a pustil plný proud. Ti lidé se jako odpadky kutáleli po chodníku, protože proud byl velice silný. Za nic nemohli, čekali jenom na tramvaj. Takže ty zásahy nebyly proti lidem, kteří by na ně házeli kameny nebo něco takového. Byla to taková hysterie nebo chaos policistů a Lidových milicí, kteří velice brutálně zasahovali proti nám - Češi proti Čechům. To bylo podle mě možná daleko horší než ten srpen, kdy národ byl jednotný.“
„Večer byl program, který byl nakonec zakončený hymnou, a lidé odcházeli. Jenomže první dny to bylo hodně pod tlakem, protože těm, kdo chodili do divadla nebo vycházeli z divadla, byly Veřejnou bezpečností kontrolovány jejich občanské průkazy a byly zapisovány jejich nacionále. Takže ten psychický tlak, co se týče diváků, byl velký. A co se týče nás, tak nám vyloženě řekli: ‚Podívejte se, nepočítejte s tím, že budete někdy hrát divadlo. Počítejte spíš s tím, že půjdete do nějakých gulagů nebo do vězení a že vás rodiny neuvidí.‘ Takže ten nátlak na stávkový výbor byl obrovský a ten strach byl velký. Protože besedou to skončilo, a najednou jsme tam byli tři, kteří jsme byli zamčení v divadle. Kolem jezdila Veřejná bezpečnost, svítili nám do oken, bouchali na dveře a chtěli, abychom vyšli ven. Bylo to takové…“
„Během toho začali zkoušet s Martincem takovou náboženskou hru Komedie o hvězdě, která měla premiéru ještě před Vánoci. Protože trvali na tom, abychom nahradili finanční ztrátu divadla, která vznikla stávkou. Tehdy napadlo režiséra dát tuhle hru, která byla nádherná. Hrál v tom celý soubor činohry, divadlo bylo našlapané, lidé i stáli. On to pojal, tak… když je tam to vraždění neviňátek, tak tam stojí ti těžkooděnci - vlastně ti Herodesovi strážní - se štíty. Matky, kterým byly povražděny děti, tam dávaly před ně ty svíčky. Vlastně to evokovalo celou tu Národní třídu a v tu dobu to mělo obrovskou atmosféru. Poprvé jsme v divadle viděli jeptišky v sutanách. Lidé potom zpívali na závěr koledy. My jsme stačili do konce prosince veškeré finanční ztráty divadla nahradit.“
Ladislav Dušek se narodil 14. června 1943 v Praze. Se dvěma staršími bratry a rodiči bydleli ve velmi skromných podmínkách. Otec František pracoval jako pokrývač, maminka Anna byla v domácnosti. Po válce se rodina přestěhovala do pohraničí – nejprve do Vroutku u Podbořan, pak žili poblíž Ervěnic a po otcově smrti v roce 1954 se přestěhovali zpět do Prahy. Ladislav zde při práci u vlakové pošty vystudoval herectví na konzervatoři. Dne 21. srpna 1968 byl účastníkem dění v Praze a zapojil se do nenásilného odporu proti okupantům. O rok později zažil na Václavském náměstí pokojnou demonstraci k prvnímu výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy, kde viděl brutální zásah ozbrojených sil proti demonstrantům. V roce 1969 se oženil s Hanou Marešovou a o rok později se jim narodila dcera. V roce 1969 nastoupil do angažmá v mosteckém divadle. V roce 1989 podepsal prohlášení Několik vět a v témže roce se rodina přestěhovala z Mostu do Liberce. Tam se v Divadle F. X. Šaldy zapojil v revolučních listopadových dnech do stávky. Pořádali pro lidi besedy s hosty, kteří je informovali o dění v Praze, jezdili informovat dělníky do závodů. Deset dní v divadle přespávali a odolávali psychickému nátlaku Veřejné bezpečnosti. Po vítězství revoluce se Ladislav Dušek zapojil do komunální politiky a nadále hrál v libereckém divadle. Zemřel 16. října roku 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
