Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Dušek (* 1943  †︎ 2020)

• narodil se 14. června 1943

• po válce se rodina přestěhovala do pohraničí (Vroutek, Ervěnice)

• v roce 1954 se vrátila do Prahy

• vystudoval herectví na konzervatoři

• byl účastníkem událostí 21. srpna 1968 v Praze

• svědek protestů 21. srpna 1969 a jejich brutálního potlačení

• v letech 1969-1989 působil v divadle v Mostě

• v roce 1989 podepsal prohlášení Několik vět

• v roce 1989 se rodina přestěhovala z Mostu do Liberce

• od 18. listopadu se coby herec Divadla F. X. Šaldy účastnil dění sametové revoluce

• v 90. letech se zapojil do komunální politiky v Liberci

• zemřel 16. října 2020

Ladislav Dušek se narodil v malém podkrovním bytě v Praze na Proseku 14. června 1943. Zde také spolu s rodiči a dvěma staršími bratry žili ve velmi skromných podmínkách. Maminka Anna (1906–1980) byla v domácnosti a tatínek František (1899–1954) pracoval jako pokrývač.

Nejranější vzpomínku má pamětník na dobu Pražského povstání. Tehdy ho bratři vezli v kočárku, a když běželi, převrhli ho i s ním. „Sousedka mě pak nacpala zpět do kočáru a pomohla mě dopravit domů.“ Do květnových dnů roku 1945 spadá i jeho druhá vzpomínka: „Otec odsunul ve sklepě skříň, tam bylo prkno, které vylomil, vytáhl pušku a zmizel. Vrátil se až 9. května. Říkal, že byl někde v Libni na barikádě.“ Události, o kterých už nikdy potom nemluvili, tak zůstaly navždy zahalené mlhou.

Výzvy k osídlování pohraničí, kam se vláda snažila nalákat nové obyvatele na vidinu práce a dobrých bytů po odsunutých Němcích, se chopili i Duškovi a odstěhovali se do Vroutku u Podbořan do malého domku. František Dušek byl společenský člověk. Ve Vroutku založil sokolskou jednotu, vedl dramatický kroužek a pořádal s baráčníky plesy. Po čase se rodina přestěhovala do Nového Sedla u Ervěnic, kde Ladislav začal chodit do školky a pak i do školy. Tam byli až do roku 1954, kdy otec zemřel. Tehdy maminka rozhodla, že se přestěhují do Prahy ke strýci, kterému zemřela žena. V Praze pamětník po základní škole absolvoval odborné učiliště spojů a pak při práci u vlakové pošty začal studovat herectví na právě založené konzervatoři, kde tehdy učily herecké osobnosti z divadla na Vinohradech. Ladislav chtěl být divadlu co nejblíž – však i jeho otec František hrál amatérsky divadlo a pamětník sám byl ochotníkem v kvalitním souboru na Žižkově. 

Vojnu prožil v letech 1962–1963 v Týně nad Vltavou u tankistů a poddůstojnickou školu absolvoval v Táboře. „Na vojně jsme zažili Kubánskou krizi, kdy se rozhodovalo, jestli bude válka, nebo ne. Deset dní jsme spali oblečení, připravení do tří minut opustit kasárny. Tanky byly připraveny k výjezdu, kdyby vypukl válečný konflikt. Bylo to dost stresující.“

V srpnu 1968 v centru dění

Začátkem roku 1968 přišlo jaro, nejen astronomické, ale i jaro do duší lidí v Československu. Obruče komunistického režimu povolily své sevření. Manipulace, kterou zažil i pamětník, ustala: „Z dětství si pamatuji, že jsme v čítankách ve škole začerňovali fotografie Slánského. Přišli nějací pánové do třídy a řekli, že ten a ten byl zrádce, a: ‚Pojďte, děti, všichni podepíšeme, že chceme, aby dostal trest smrti.‘ Zneužívali děti, které ničemu nerozuměly.“ Lidé Pražského jara 1968 se nadechli a vstřebávali nové informace. Dozvídali se o Masarykovi, západní armádě, politických procesech padesátých let atd. Mohli nahlas říkat, co si myslí, zakusili do té doby nebývalou svobodu. Byli zde politici, kterým věřili: Dubček, Smrkovský, Císař, Svoboda. „Stali se pro nás modlami. Věřili jsme heslu ‚Socialismus s lidskou tváří‘.“

O to větší šok přišel 21. srpna 1968. „Maminka mě v noci vzbudila a říkala, že je asi válka. Nízko létala těžká letadla, na jejichž zvuk si pamatovala z války. Z rádia jsme slyšeli hlášení, že jsme byli napadeni armádami pěti spřátelených států. Svobodné vysílání rozhlasu bylo tehdy jediným prostředkem, odkud jsme získávali zprávy. Já už jsem měl po vojně, byl jsem připravený na mobilizaci.“ Ráno, když šel Ladislav do práce, zabarvovaly se názvy ulic a začaly se ozývat první výstřely. Pokračoval na Václavské náměstí, kde pracovala jeho budoucí manželka a kde se střílelo. „Atmosféra byla napjatá, plná adrenalinu. Lidé psali různá prohlášení. Já jsem na Jungmannově náměstí u památníku maloval různé obrázky a karikatury proti okupantům – lidé mi přinesli tuš a štětec, a když jsem něco domaloval, hned to někdo běžel vylepit. Když se blížili Rusové s tanky, lidé nás ukryli, a když tanky přejely, maloval jsem znovu.“ Lidé tehdy drželi pohromadě jako málokdy. „Byl jsem pyšný na svůj národ.“ Pamětník také viděl hodně mrtvých: „Rusové bezdůvodně stříleli po budovách. Nikdo proti nim nezasahoval. Veškerá snaha o odpor byla, že se lidi snažili je přesvědčit, že u nás žádná kontrarevoluce není a že přijeli jako okupanti. Když se naši politici vrátili z Moskvy, bylo to obrovské zklamání. Ale my jsme politickým představitelům pořád věřili. Nevěděli jsme, že všechno skončilo, věřili jsme, že Rusové odjedou.“

Demonstrace roku 1969 a odchod do Mostu

Začátkem srpna 1969 se Ladislav oženil s Hanou, rozenou Marešovou. V den prvního výročí 21. srpna 1968 se konala na Václavském náměstí pokojná demonstrace. Lidé se začali scházet a pokládat květiny k soše sv. Václava. Brzy ale přijela v obrněných transportérech Veřejná bezpečnost a Lidové milice, jejíž příslušníci proti pokojným demonstrantům brutálně zasáhli. „Bylo to hrozné. Na ostrůvku čekali lidé na tramvaj. Neměli s demonstrací nic společného. Z boční ulice vyjel transportér s vodním dělem a pustil to do nich. Lidé se kutáleli po ulici jako odpadky. Hysterie a brutalita Lidových milicí byly daleko horší než dramatické události v srpnu 1968. Teď zasahovali Češi proti Čechům.“

Další desetiletí čekala český národ postupná a nenápadná normalizace – utahování šroubů, zákazy, nařízení, nucené odchody lidí z podniků, televize či rozhlasu. Ladislav Dušek nastoupil v září do mosteckého divadla, kde působil dalších třicet let. Zpočátku byl divadlem zcela pohlcen, protože byl nadšený, že může dělat práci svého srdce. Brzy se ale v divadle objevili pánové z OV KSČ, aby prověřili postoje jeho zaměstnanců. Měli podepsat prohlášení, že okupace v roce 1968 nebyla okupace, ale bratrská pomoc a že souhlasí s dočasným pobytem bratrských vojsk. „To jsem odmítl podepsat. Já jsem v Praze v osmašedesátém byl a vím, co se tam dělo.“ Kupodivu se to obešlo bez následků. V roce 1970 se manželům Duškovým narodila dcera Kateřina.

V lednu 1977 měli zaměstnanci divadla podepsat antichartu, ale to pamětník odmítl. „Chtěl jsem, aby mi dali přečíst Chartu 77, abych věděl, proti čemu jsem. Tu ale nikdo neměl.“ První vážnější provinění v divadle bylo na světě. Stále to ale nějak šlo, až o dvanáct let později mu v Realistickém divadle v Praze kolega Zdeněk Žák nabídl k přečtení prohlášení Několik vět. V divadelním klubu viděl Ladislav poprvé Václava Havla a jeho ženu Olgu, a protože na textu neshledal nic závadného, prohlášení podepsal. Petice, kterou inicioval Václav Havel, Stanislav Devátý, Alexandr Vondra a další a jež byla zveřejněna v červnu 1989, požadovala propuštění politických vězňů, svobodnou činnost sdělovacích prostředků a nezávislých iniciativ, veřejnou diskusi o historických a politických otázkách apod. Na podzim už měla přes 40 000 signatářů. Události nabíraly rychlý spád.

Životní podmínky v Mostě byly v té době děsivé. Kvůli všudypřítomnému smogu a znečištění brali občané tisíc korun jako příspěvek, tzv. pohřebné. „Moje žena onemocněla astmatem, a tak jsme se rozhodli, že půjdeme jinam.“ Na jaře 1989 se Duškovi odstěhovali do Liberce. V tamním Divadle F. X. Šaldy dostal místo nejen Ladislav, ale v propagačním oddělení i jeho žena Hana. Když pak o prázdninách četli v rozhlase Svobodná Evropa jména signatářů prohlášení Několik vět, padlo i jméno Ladislava Duška, který se rázem stal ve svém okolí středem pozornosti.

Devětaosmdesátý v libereckém divadle

Režisér Petr Palouš zkoušel hru Obsluhoval jsem anglického krále podle románu Bohumila Hrabala. Duškovi bydleli v malém hereckém bytě a blížil se listopad 1989. Palouš přijížděl z Prahy s novými zprávami a informoval divadelníky i poté, co policisté 17. listopadu brutálně potlačili demonstraci na pražské Národní třídě. Liberečtí se rozhodli po vzoru svých pražských kolegů ihned vstoupit do stávky. „Místo představení jsme v kostýmech nastoupili před lidi a informovali jsme je, co se stalo v Praze, že herci spolu se studenty jsou ve stávce a my se ke stávce připojujeme. Lidi zatleskali, zazpívali hymnu a odešli domů.“ Mobily ani internet nebyly, televize a rozhlas mlčely, takže prioritou se stalo pravdivě informovat lidi o současném dění. „Udělali jsme stávkový výbor a já jako nováček jsem byl zvolen předsedou spolu s dalšími dvěma kolegy. Byli jsme první po Praze, kdo vstoupil do stávky.“

Protože zpočátku nebylo vůbec jasné, jak se celá situace vyvine, nátlak od ředitele divadla byl masivní. „Byl ve spojení s KV KSČ a zastrašoval nás, protože se stávkou nesouhlasil. Vyhrožoval, že si pro nás přijedou a půjdeme do gulagu. Chtěl kontrolu nad besedami, aby tam nebyly protisocialistické řeči.“ Petr Palouš jezdil každý den do Prahy a byl ve spojení s koordinačním centrem stávky. Vozil do Liberce přímé účastníky střetu na Národní třídě a hosty z řad známých osobností. Studenti, herci, zpěváci informovali, co se v Praze děje. Liberečtí divadelníci jezdili s informacemi i mezi dělníky do závodů. Někde se nedostali ani přes vrátnici, jinde si je vyžádali. Denně dělali herci osm devět výjezdů. V Divadle F. X. Šaldy se každý večer  namísto hraní besedovalo a na závěr se vždy zazpívala státní hymna. Lidé odešli a v divadle zůstávali tři herci, kteří tam přespávali: Ladislav Dušek, Zdeněk Palusga a Hanuš Bor. „První dny probíhaly pod velkým psychickým tlakem. Lidé, kteří vcházeli do divadla, byli kontrolováni Veřejnou bezpečností – zapisovala si jejich nacionále. Nám řekli: ‚Nepočítejte s tím, že budete hrát divadlo, půjdete do vězení a rodiny vás neuvidí!‘ Měli jsme strach. Beseda skončila, a najednou jsme tam zůstali sami tři zamčení v divadle, kolem jezdila Veřejná bezpečnost, svítila nám do oken, bouchala do dveří a chtěla, abychom vyšli ven. Čekali jsme, kdy vyrazí dveře a seberou nás.“

Manželka Hana byla zaměstnankyně divadla, pracovala v kanceláři ve Vítězné ulici mimo hlavní budovu. „Ona byla statečnější než já, byla tam sama. Pracovala v nepřátelském prostředí, hned vedle ředitelny. Její kolegové-úředníci podporovali ředitele, ne stávkující.“

Po zkušenosti s rozehnáním pokojné demonstrace v srpnu 1969 se manželé Duškovi domnívali, že to skončí podobně. Ladislav navrhl své ženě, ať se s ním raději rozvede, aby zachovala dceři pohodlnější život. „Věděl jsem, že nemůžu couvnout. Moje žena mě milovala a stála za mnou, ačkoli to pro ni bylo horší než pro mě. Nedělala si iluze, jak to se mnou dopadne, vyhlídky neměla dobré. Osudy žen pronásledovaných mužů byly jasné – ztráta zaměstnání, dítě nemůže studovat, nebude vědět, co se mnou je… Nepředpokládali jsme, že to dopadne dobře.“ Deset dní prožili v divadle v ohromném psychickém i fyzickém vypětí. Jedli jen to, co jim kdo přinesl do divadla. „Moje žena nosila v kastrůlku jídlo pro všechny tři. Jednou tam přišel doktor z nemocnice a píchnul nám něco na povzbuzení, abychom vydrželi ten zápřah. My jsme mu věřili, že to není nic špatného… Jedna paní nám jednou přinesla velký dort s nápisem: Kluci, vydržte! Lidé projevovali sounáležitost, a to nám moc pomáhalo.“ Do města se však stahovaly Lidové milice a Veřejná bezpečnost. Stávkující byli připraveni na nejhorší. Proto pro případ zatčení ustanovili náhradní stávkový výbor, který by pokračoval v činnosti.

Zlom nastal 24. listopadu 1989, kdy rezignovalo tehdejší vedení ústředního výboru KSČ. Všem se po dnech plných strachu ulevilo. Přišlo něco, v co doufal jen málokdo. Spadly řetězy, praskly obruče. Lidé se znovu nadechli. Přišla doba ohromné euforie, nadšení a chuti do práce. Liberečtí herci drželi stávku do 10. prosince, poté stávkovou pohotovost. Začali zkoušet Komedii o hvězdě, která měla ještě před Vánocemi premiéru. Vedení divadla totiž trvalo na náhradě finanční ztráty, která vznikla stávkou. „Divadlo bylo našlapané. Režisér to pojal aktuálně, Herodovi vojáci měli štíty jako na Národní třídě, matky, kterým byly zavražděny děti, zapalovaly svíčky – mělo to ohromnou atmosféru. V hledišti jsme poprvé viděli jeptišky v sutanách, lidi zpívali na závěr koledy.“ Souboru se podařilo do konce ledna ztrátu skutečně nahradit.

Ladislav Dušek se zapojil do komunální politiky. Doba nadšení vždy přináší určitou nepozornost a dává příležitost lidem, kteří vidí jen vlastní prospěch. „Brzy jsme poznali, že ta revoluce byla až příliš sametová. KSČ nebyla postavena mimo zákon, tiše se souhlasilo s přesedláním jejích členů do jiných politických stran, měli obrovskou šanci na celé situaci vydělat. Skoupili spoustu nemovitostí za pár peněz. Mnozí využívali díry v zákonech, obohacovali se. V té euforii na to ale nikdo nemyslel. Měli jsme prezidenta, kterému jsme věřili. Mysleli jsme si, že po listopadu jsme všichni na stejné startovní čáře, ale pak se zjistilo, že někdo má dvoukilometrový náskok.“ Tak lidé postupně poznávali, že stát není jen prezident a že mezi lidmi jsou vždy takoví, kteří zneužijí každý politický systém. „Proto se politici musí hlídat v každé době. Demokracie je hrozně křehká.“

Každý člověk je i občan

Jako zastupitel Ladislav Dušek zasedal od roku 1991 v komisi prevence kriminality a zasadil se o instalaci kamerového systému v Liberci. Jako člen kulturní komise oddával novomanžele a stal se jedním z nejoblíbenějších oddávajících. Oddal stovky snoubenců – v obřadní síni, ale i v letadle, na Ještědu nebo doma u svatebčanů – a na žádost krajského úřadu dělal ukázkové svatby pro inspiraci ostatních oddávajících. Spolu s Technickou univerzitou Liberec se podílel na podchycení čestných občanů města Liberec od roku 1918 a na stanovení pravidel pro jejich další jmenování. Vždy zůstal bez politické příslušnosti, odpovědný jen svému svědomí, nikoliv stranické linii. U toho samozřejmě stále dělal práci svého srdce – hrál divadlo.

Dnes je Ladislav Dušek rád, že se mladí lidé angažují ve veřejných věcech. „Je to důležité, i když to politici zlehčují. Studentům není lhostejné, v čem budou žít jejich děti. Politici musí být stále pod tlakem veřejnosti, nemůžou si všechno dovolit. Věřím mladé generaci, že nebude lhostejná k tomu, co se děje, že dokáže překonat strach a bude dělat správné věci bez ohledu na svůj prospěch.“

Koukat v noci na hvězdy, cítit a ctít přírodu, překonat vlastní strach. „Člověka zaskočí strach, když to nečeká. Přijde nemoc a jde o to, jestli člověka složí, nebo narovná. Je to velmi těžké. Zažil jsem obojí. Životní strach o svoji vlastní existenci. Přestanete myslet dlouhodobě. Uvědomujete si, že každý den, který prožíváte, je výjimečný.“

Pamětníkovým krédem je žít tak, aby nikomu neublížil, být tolerantní k chybám druhých, nebýt kategorický, nebýt lhostejný k tomu, co se děje kolem nás. „Stále se účastním shromáždění a demonstrací. Nesmíme zapomínat na to, co se stalo v historii, ale musíme se poučit z chyb osobních i z chyb druhých. Někdy proto i my občané musíme vyslat apel, abychom jako národ neopakovali stejné chyby.“