Marta Dušánková

„Tak to ubíhalo a už to mělo být [u konce]. Na deset měsíců jsme tam byli. Ti kluci, Kolíňáci, uplynulo deset měsíců a oni jeli domů. My jsme tam ještě byly. Tak se losovalo, kdo komu napíše, a samozřejmě, já jsem dostala toho pana Moravce. Tak jsem mu napsala dopis, že jsme tam byli poslaní na deset měsíců, byli tam i hoši z Kolína, a přesně za deset měsíců že odjížděli a my že jsme tam ještě pořád. Mezitím jsem měla propustku a jela jsem domů. Načež mi děvčata zavolala, že už přišel příkaz, že pojedeme domů. Já už jsem se tam nevrátila. Zůstaly mi tam peřiny a všechno tam zůstalo, ale já už jsem tam nejela. Oni je potom už propustili, že už pan ministr zařídil všechno, abychom se vrátily. To byla moje pošta, ale já ji nedostala… Mohla jsem mít památku. Ještě nás tady dali do Troji, tam byla nějaká fabrika, ale to ještě nebyl konec všeho, tak jsme museli do té fabriky. Tam jsme byli asi měsíc nebo dva.“

„V té fabrice s námi dělali Holanďani, Francouzi, na té dílně, jako jsme byli my. Ovšem to byla tragédie. Oni byli na lágru a já vidím jako dneska, on pilou řezal chleba. To byl starý a tvrdý chleba, tak ho řezal pilou, a to jedli. My jsme se s tou jednou dívkou daly dohromady – teď se přiznám, že jsem byla zlodějka – tam byly dva obchody, dva řezníci a koloniály, a tam byly v miskách potravinové lístky. Tak jsme šly nakoupit. Teď jsme musely vymyslet, aby šel [prodavač] někam jinam. Tak jsme kupovaly mleté maso, protože to mleté maso musel chodit mlít vedle. Mezitím jsme tam každá šmátla pro ty lístky a do toho druhého krámu jsme chodily kupovat jídlo a jim jsme to dávaly. Ani ty ostatní to nevěděly z nás deseti, těch osm o tom vůbec nevědělo. Ale prožívaly jsme hrůzu vždycky, když se otevřely dveře, jestli pro nás nejdou.“

„Fasovaly se pro muže lístky na cigarety. Ta paní Kotrbová, ona byla velmi hezká, což bylo mé štěstí, chodila za ním [německým úředníkem] a říkala, že pořád mi ještě není dobře, ovšem lístky si vzal. Ten chlapec, se kterým jsem chodila, nekouřil, takže jí lístky dával a ona tam vždycky přišla s těmi cigaretami. Ale že musím mít nějaké potvrzení od doktora. Ve vedlejší ulici, v Tolstého, byl doktor, byl Žid, s hvězdou, ale nebyl nikam odsunutý, protože měl spálené ruce od radia, tak ho nechali ordinovat, chodil v rukavicích. Maminka mi naklepala kartáčem rameno, to mě bolí ještě teď, namazala je česnekem a tohohle pana doktora zavolala. První, co bylo: ‚Který jsi ročník?‘ Pak povídá: ‚To je lepší proválet v posteli nežli tam.‘ Tak mi něco dal. Ovšem to bylo málo, tak mě poslal k jinému doktorovi, také v Tolstého ulici. Říkala jsem: ‚Pane doktore, já potřebuju potvrzení a zůstat nemocná.‘ Vysvětlila jsem mu velmi slušně a on říká: ‚Tak budeme píchat injekce.‘ Buď mi píchal jenom tu jehlu, nebo jenom vodu, nic mi nedával, ale tím byl krytý a já měla papír, že se musím léčit.“