Věra Dulová

„Komu se podařilo přežít tu hrůzu koncentračních táborů, to musely být silné nátury. Někdo, kdo by byl příliš citlivý – třeba nějaký básník nebo podobně, ten toho schopen nebyl. Museli to být lidé schopni se rvát se životem, aby přežili.“

„Ostřelovali je, ale ona, jelikož byla menší, tak to nedostala, ale přikryli ji další, ti větší. Britští vojáci ji potom našli pod touto vrstvou a dali ji do britské nemocnice v Bergen-Belsenu, kde prodělala tyfus. Vrátila se úplně holohlavá, ony po tom tyfu totiž nějak slezou vlasy. Pak jí narostly vlasy jiskrné, černé, které snad předtím ani neměla. Přijela do Prahy. Někdo nám volal, číslo jsme neměnili a ona si ho celou dobu pamatovala. Bylo to asi 15. 7. 1945, kdy nám volali, že na smíchovském nádraží stojí sanitární vlak, že tam je naše příbuzná, abychom si pro ni přijeli.“

„Zachránil mě nějaký pan Chmelař, ke kterému jsme chodili nakupovat. Šla jsem k němu v pátek, toho 15. 2. 1945 a říkala jsem mu, že mám hlad, nemám lístky, že nemám ani peníze. Kdo bral moje lístky, nebo zda to bylo dohromady s mámou, to nevím. On mi dal kousíček chleba a řekl mi, že v pondělí zase mohu přijít, že mi něco schová. Tak pomohl pan Chmelař, takový malý obchůdek to byl, dnes je to Patočkova, dříve Pionýrů. Vždy mě ujišťoval, že máma to zaplatí, že máma se vrátí, že už to dlouho trvat nebude.“

„Když se (teta) vrátila z koncentráku, tak třikrát mohla mít dítě, ale ty vnitřnosti byly tak slabé, že ve třech, ve čtyřech, v pěti měsících musela dokonce do nemocnice a o to dítě přišla. Nikdy nechtěla mluvit o svých zážitcích, vím jenom jedno. Musím přeskočit do roku 1988, kdy se mi ji podařilo umístit do domova důchodců v Praze 6 v Šolínově, ležela na lůžkovém oddělení. Stěhovali ji, chudáka, z jednoho pokoje do druhého, protože ostatní pacientky si na ni stěžovaly. Ve dne byla normální, ale v noci, kdy společensky vychovaný rozum přestal působit, hrozně křičela. Všechny ty povely, co dostávali na apelplacech, a tak dále…“