František Ďulík

„Ale nedělal jsem na rudě, to mě zachránilo. Kdybych dělal přímo na té smolce nebo na rudě, tak bych tady možná už ani nebyl. Ale to měl každý z těch táborů strach. Poněvadž, to nechcu ani říkat. To jste si oddělali na šachtě osm hodin, přišli na tábor, poobědvali jste a na brigádu zase něco dělat po táboře nebo kolem. Do ostřelovacího pásma jít trhat trávu, to jsme museli jít všechno dělat, to bylo strašné. Každý ještě musel oddělat nejmíň čtyři hodiny denně na tu brigádu. A to někteří nemohli, třeba dělali v Příbrami a přijeli až večer v šest hodin, ráno jeli v sedm a v šest přijeli, tak ti na tu brigádu nemohli. To my jsme museli, co jsme dělali na šachtě. A ten Bytíz, tam byly dvě těžební věže, to byl velkodůl, a bylo tam taky zaměstnáno v civilu dost lidí, no byl to velkodůl. Ale tož hlad byl. Já jsem kdysi, také to natáčeli, jsem říkal, že bych snědl štriclu chleba na posezení. Takový hlad jsem míval.“

„Výslechy, jak probíhaly, to se ani neptejte. Bití a bití, nic jiného. Nemohli z člověka nic dostat, jenom bitím. Na šlapky, na ruky. A tak různě. A několikrát, až sa člověk přiznal aj k tomu, co neudělal, víte? Já jsem byl vyslýchán v Praze, protože tam na hranicách nás předali potom do Prahy na Ruzyni a pak na Pankrác. Co jsem slyšel tady v Hradišti, že to bylo strašné a nejhorší, co existovalo. Ale říkám, neuměli nic jiného než bít, pendrekem na ruky, na nohy. Facka, to nic nebylo, ale na ty nohy, to strašně bolelo, to člověk ani nemohl chodit. A člověk se přiznal i k tomu, co ani neudělal.“