kardinál ThLic. Jaroslav Dominik Duka

* 1943

  • „Ta státní policie věděla víc, než věděla struktura strany. Takže ti už, jak jsem vám to říkal, on mě řekl – ,my jsme skončili‘. Protože oni to cítili, a nevěděli, kde se to zastaví, to je pravda. Zas na druhé straně, také i my musíme říci, že jsme také nevěděli kam až zajdeme. Protože ty změny, například když jsme žádali v těch prvních měsících to vydání klášterů, no tak to byla velmi složitá záležitost, protože klášterů, které zavírali komunisté v 50. letech bylo 900. Mnohé ty budovy už neexistovaly, byly srovnané se zemí, nebo to byly ruiny, nebo tam byly instituce, a tam myslím, nad tím jsem dost přemýšlel i teď v tyto měsíce, například Velehrad, nebo Hostýn, kde byly ty sociální zařízení. Faktem je že ten personál, to vedení, ti lidé určitě byli v tom vedení v komunistické straně, ale jejich síla nebyla v ideologii, oni skutečně žili svým povoláním. Tohleto bych nechtěl bagatelizovat, ti lidé jsou lidé, to byl nátěr. A teď: ,Kam půjdeme, co budeme dělat? Co s těma dětma bude, kam je dáte?“ Tahleta léta pro mne nebyla jen léta euforie, ale velmi těžkých jednání, a někdy i velkých zklamání, a to na obou stranách. Že najednou, někteří lidé, i uvnitř církve, chtěli hledat spravedlnost a odškodnění, a zapomněli, že částečně bychom ublížili a poškodili ty, kteří vůbec za to nemohli, co se dělo v 50. letech.“

  • „Jak papež Benedikt XVI., to už bylo za papeže Benedikta XVI., telefonoval na kongregaci, za mé přítomnosti i za přítomnosti Otčenáška a biskupa Kajneka, ,udělejte všechno proto, aby se to vyřešilo pozitivně‘. Nevyřešilo se to. Kdy jsem byl na té první návštěvě ,ad limina‘ u papeže Františka, tam musel být soulad biskupské konference s biskupa místa, tak jsem požádal, s vědomím ostatních: ,Svatý otče, ve jménu milosrdenství, ukončeme ten spor.‘ Papež slíbil, volal, a když jsem tam přijel naposled pro výsledky, tak jsem dostal desky, a zjistil jsem, že se s tím nic nedělalo. Já jsem to ovšem na místě nezjistil, protože tam máte plno papírů, a já to tam nemůžu…. Tak já se opravdu přiznám, že už jsem rezignoval, protože tady narážím. Já nemám tu sílu, moc a možnosti to vyřešit.“

  • „To vězení pro mě bylo životně nesmírně důležité. Bylo to také setkání s lidmi, kteří pak vytvořili první vládu a ten první aparát Československa. A mohu ale také říci, že z té naší skupiny vyšlo několik takových těch základních myšlenek, které byly důležité. Ono v prvním momentě se to zdálo třeba fantastické, nebo fantasmagorické, když ten nynější generál Čeřovský řekne: ,No ale počítejte s tím, ten režim padne. Brežněv uzbrojil Sovětský svaz, ale nevytvořil z něho velmoc. A jedině Charta je schopná vystoupit v okamžiku pádu, protože jinak bude chaos‘. A samozřejmě, že jsme měli tu vizi, že to bude něco na způsob jugoslávské cesty, kterou známe z dob, jak se tam jezdilo na dovolenou, já to tedy znám z vyprávění, ale bylo to mnohem radikálnější. A to myslím, že ještě není ani dost prostudováno, jak to všechno mohlo být.“

  • „A když mě bylo třicet, a byl jsem na návštěvě doma u rodičů, tak mě otec říkal: ,Pojď se mnou…‘ Tam měl takovou dílničku, to bylo původně selské stavení, tam při stodůlku, kde tedy otevřel tajnou zásuvku, poněvadž on měl ten speciální zámečnický ponk, tolikrát jsme tam jako kluci všelijak hledali, a tak dále, něco jsme vyráběli, na to jsme nepřišli, kde byla pistole, a kde byly ty náboje. A říká mi: ,Podívej, nikdo o tom neví, jenom matka, a víš o tom teď ty. Je ti třicet, teď jsi dospělý.‘ A teď jsem si zpětně uvědomil, protože oni, když je zavřeli, tak šířili zprávy, že měli zbraně. Pravdou je, že jsme měli v tom Hradci Králové v bytě tu anglickou helmu, a byl tam i ten anglický samopal a uniforma. No a v těchhle těch chvílích, když byl otec zatčen, no tak matka uvažovala, a řekla: ,Podívejte se, možná zavřou i mě“. Tak mě připravili adopci, jedna sestřenice, která byla už vdaná a měla své děti po válce, tak já jsem měl jít do její rodiny, a sestru si měla adoptovat maminčina sestra. Co byla literatura, časopisy a tak dále, to všechno se vyneslo a poschovávalo se to u známých a po příbuzných, no a tady tuhle výzbroj a výstroj matka vzala, šli jsme k Labi, tam kde jsou Novákovy garáže, já dával pozor, a matka je tam hodila do vody. Trošku mě to pak mrzelo, no, jestli tam ještě jsou, tak asi těžko, to už bude všechno zkorodovaný, protože byla tato obava. Ale přitom, ona musela vědět, že v tom zámečnickém ponku ta pistole s těmi náboji je.“

  • „21. srpna 1969 jsem byl na Václaváku. Ale potom jsme utíkali, protože jsem tam byl s doktorem Metodějem Habáněm, který měl tolik roků, kolik teď já. A měl jsem o něj skutečně obavy, kdyby ho vzali pendrekem. Řekl jsem: ‚Otče, my se musíme opravdu uklidit, protože tu začali zatýkat.‘ Číšník z hotelu Sofia nás provedl, dodnes nevím jak, těmi dvorky a vyšli jsme u Wilsoňáku (hlavní nádraží – pozn. ed.).“

  • „Skončil jsem (na faře v Čížkově – pozn. ed.). Část věcí jsem si už nastěhoval do Plzně do Revoluční ulice 50, kde (jsme získali prostor pro komunitu – pozn. ed.) díky jednomu našemu páterovi, který byl právník a často v těch letech vystupoval pod pseudonymem Advokát chudých. (Nebyl sám, tuto přezdívku mělo více lidí). Žili tam manželé, paní byla Chorvatka. Každý ze tří dominikánů si zakoupil jednu pětinu domu. Měli jsme tedy tři pětiny, manželé měli dvě pětiny. Tím jsme to brali, že je to trošku sanované. Měli jsme takovou minikomunitu, kterou jsme zřídili podle vzoru františkána P. Baptisty Bárty.“

  • „Tam byl zlom. Moje sestra je o tři roky mladší, před ní už se všechno neříkalo. Například otázka Pionýra. My jsme viděli rušení Skautu. Takže potom jsme byli trampové a sháněli jsme skautské oděvy. Jezdili jsme sami na kola od čtrnácti let. Já jsem nosil košili sestřenice, protože bratranci už neměli doma skautskou košili. Musím říci, že jsme skutečně terorizovali, šikanovali pionýry. Protože jich byla menšina. Dosazovali jsme si vlastní vládu, nikoliv s Pionýrem a komunistickou stranou. Když si to uvědomuji, tak i lidé, kteří byli v partaji a děti měli v Pionýru, to nikdy neudali. Nestalo se, aby to vyšetřovala policie. Největší hrdinství bylo, když jsme házeli letáky s naší a americkou vlajkou a textem: ‚Lid USA zdraví opozici v ČSR.‘“

  • „V letech 1981–1982 jsem dostal patnáct měsíců mimořádné dělnické univerzity na Borech. V té době se tam ocitlo vedení Charty i katoličtí aktivisté. Takže tam byl Václav Havel, Jiří Dienstbier, Albert Černý, před i po ministr obchodu a místopředseda vlády Václav Valeš a někteří další. Rovněž tam byl páter Lízna a páter Radim, Josef Vlček, který byl vedoucím nakladatelství Matice Cyrilometodějské. Byl tam i zmíněný plukovník Zbyněk Čeřovský. Byla to pro mne osudová chvíle, po roce 1989 jsem se ocitl v roli: ‚Běž, dojednej, vždyť ty znáš Havla, znáš Dienstbiera...‘ Mohl jsem se takto pohybovat, což bylo trošičku rozhodující. Tak jsem se 16. prosince 1989 posadil na židli na Předsednictvu vlády v kanceláři Mariána Čalfy. Jednání bylo vedeno s Jánem Čarnogurským jako místopředsedou, později s Jozefem Mikloškem, s premiérem Čalfou, se kterým se jednalo velmi dobře. A ještě jsem vyjednávací židli neopustil, i když bych ji nikomu nepřál.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Pražské arcibiskupství, Hradčanské náměstí, Praha 1, 02.09.2015

    (audio)
    délka: 01:20:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 12.04.2023

    (audio)
    délka: 02:06:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 05.05.2023

    (audio)
    délka: 01:42:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 19.05.2023

    (audio)
    délka: 01:49:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 5

    Praha, 25.08.2023

    (audio)
    délka: 02:03:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 6

    Praha, 04.10.2023

    (audio)
    délka: 01:36:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 7

    Praha, 19.01.2024

    (audio)
    délka: 01:57:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 8

    Praha, 08.02.2024

    (audio)
    délka: 01:51:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 9

    Praha, 20.03.2024

    (audio)
    délka: 01:33:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 10

    Praha, 29.05.2024

    (audio)
    délka: 01:48:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk nemusí vidět životní zkoušky a překážky tragicky

Duka previous.jpg (historic)
kardinál ThLic. Jaroslav Dominik Duka
zdroj: http://www.dominikduka.cz

Kardinál Jaroslav Dominik Duka OP se narodil 26. dubna 1943 v Hradci Králové. Pocházel z vojenské rodiny. Jeho otec František Duka za války sloužil ve Vládním vojsku, dezertoval, přešel do Velké Británie a vstoupil do Československé zahraniční armády. Působil jako zbrojíř u 311. československé bombardovací perutě Royal Air Force a po roce 1948 byl jako další vojáci ze západní fronty v komunistickém Československu vězněn. Pamětník vystudoval jedenáctiletou střední školu v Hradci Králové. Z kádrových důvodů mu neumožnili dále studovat, pracoval v továrně ZVÚ, kde se vyučil strojním zámečníkem. Až v roce 1965 jej přijali na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Dokončil ji v roce 1970 a byl vysvěcen na kněze. V letech 1970-1975 působil v duchovní správě v západních Čechách - v Chlumu Svaté Máří, Jáchymově a Čížkově. V roce 1968 vstoupil do dominikánského řádu a přijal řádové jméno Dominik. Když mu v roce 1975 západočeský krajský národní výbor odebral státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, našel zaměstnání jako rýsovač ve Škodových závodech v Plzni. V domě v Revoluční ulici si s dalšími dominikány zřídili malou tajnou řeholní komunitu. Dále se věnoval organizaci tajného řádového studia a vydávání a šíření samizdatové náboženské literatury. Za tuto činnost byl v roce 1981 odsouzen k trestu patnáct měsíců vězení za trestný čin maření dozoru nad církvemi. Trest vykonal v borské věznici v Plzni. V letech 1986-1998 zastával funkci provinciála Československé dominikánské provincie, v letech 1998-2009 působil jako biskup královéhradecký. V roce 2010 jej papež Benedikt XVI. jmenoval arcibiskupem pražským a v roce 2012 kardinálem. V roce 2022 byl v úřadu pražského arcibiskupa nahrazen dosavadním olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem.