„Já jsem třeba, jak jsem dělal zemědělského tajemníka, měl družební okres Kozolec na Ukrajině. Mohli jsme se dívat, že život v každé krajině je jinačí, jinak zaměřený. Samozřejmě bylo vidět, jak je Leningrad poznamenaný blokádou, co si tam lidé museli zkusit. Viděli jsme ten rozvoj, jaký tam je, i to, že je to tam poznamenané válkou. Já si pamatuju, že po válce i u nás nebylo vůbec nic. Ani kostka kunerolu, jak se říkalo margarínu. Když nám paní ze Svitav dovezla kostku margarínu, tak jsme se o ni se sestrou a bratrem porvali, abychom si s ní mohli namazat. Prostě jsem vycházel z toho, že po válce některé vesnice na Ukrajině také vycházely z nuly.“
„Když jsem nastoupil na statek do Březové, tak jsem se vyjadřoval k řadě věcí velmi jednoznačně a de facto jsem se stal mluvčím určité skupiny lidí. Tak si mě zvolili jako předsedu stranické organizace. Já jsem vystupoval na stranické organizaci, ale i na vedení podniku jednoznačně a vcelku jsem se vyjadřoval k jednotlivým problémům s návrhy na řešení. A tak mě po čtyřech letech zvolili za předsedu celozávodního výboru strany na statku. Tam mně bylo navrženo, abych šel na stáž na okresní výbor strany. Šel jsem na šest měsíců, a když jsem byl na stáži, tak mně tam po pěti měsících nabídli, abych zůstal. Prvně jsem sváděl boj mezi tím, jestli zůstat, nebo nezůstat. Tak nějak jsem nakonec řekl, že to na chvilku zkusím. Vždyť tam dlouho nikdo nevydrží. Ale to jsem nevěděl, že tam vydržím šestnáct let, až do revoluce, prakticky sedmnáct let.“
„Šedesátý osmý rok jsem prožil na státním statku v Březové. Bylo to o žních. Sekalo se. Názory byly různé. Já jsem říkal: ‚Chlapi, podívejte, sklidit musíme, to za nás nikdo sklízet nebude. Když tady budeme diskutovat a kecat, tak nám nikdo nic nedá. Musíme dál sklízet.‘ Sklízelo se. Prošlo to, ten šedesátý osmý. Březovou projela vojenská jednotka, ale my jsme pracovali dál nějakým způsobem. I když nějaké názory byly od některých lidí, nás se to nedotklo.“
František Ducháček se narodil 22. června 1940 v malé obci Vitějeves. Pochází z chudé rodiny, jeho otec měl pět sourozenců, a aby je mohl vyplatit a získat rodinný domek, zadlužil se do konce života. Rodina se živila zemědělstvím. Absolvoval střední zemědělskou mechanizační školu v Strážnici, získal místo v organizaci Státní odborný dozor, která měla na starost dohled nad zemědělskými družstvy. Vystřídal několik pracovišť. Na státním statku v Březové se stal předsedou místní organizace KSČ. S komunistickými myšlenkami souhlasil mimo jiné proto, že byl přesvědčen, že za komunismu už nikdo nebude muset žít v bídě a dřině jako jeho rodiče a on v dětství. Byl poslán na stáž na okresní výbor KSČ ve Svitavách a tam už zůstal. Dostal se na pozici zemědělského tajemníka okresu, kde pracoval sedmnáct let. Přestože zůstal věrný komunistickým myšlenkám, brzy po listopadové revoluci v roce 1989 se pustil do podnikání. V privatizaci získal malé obchody, kantýny a založil chov kožešinových zvířat.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
