Zorica Dubovská, roz. Horáčková

„Dali nás do oddělení, kde se zkoušely a vyráběly plynové masky a kromě nás tam byly samé pražské Němky. A tak my jsme spolu nechtěli mluvit česky, protože pražské Němky všecky rozuměly česky. Už jsme uměli italsky - Andrea Valentino u nás učil, takovej krásnej Talián – a tak jsme mluvily italsky. A v tom k nám přišla jedna dívka. Třiadvacet let jí bylo a utekla z Berlína, že tam jsou nálety, do Prahy. A chlubila se: „Já umím španělsky!“ Tak my jsme říkali: „No těbůh, tak to nám rozumí.“ Tak víte, co jsme udělaly? Řekli jsme si, že se musíme naučit nějakej jazyk, kterej nikdo neumí. A tak já jsem se stala orientalistkou.“

„Podívejte, to bylo za socialismu. Všichni byli členy strany. Já jediná [ze všech lidí na velvyslanectví] členem nebyla. A tak jsem tam pořád byla předmětem veliké nedůvěry. Milan Mácha, který tam byl tuším jako druhý tajmeník a který byl takový pravověrný komunista, tak tvrdil, že já bych vůbec správně neměla nikde chodit samotná – když jdu do krámu, že by mě měl někdo doprovodit. Prostě mě absolutně nedůvěřoval. A já jsem tam tehdy chtěla začít studovat javánštinu. Tak jsem se seznámila na fakultě s asistentem javánštiny a že by chodil ke mě mě učit. Ježišmarjá to nebylo možný, protože já jsem měla takový vysloveně kamrlík na velvyslanectví, že tam nemohl jít cizinec. A tak jsem se směla učit jen na obchodním oddělení, to byla samostatná budova a jenom venku sedět na verandě. A on [Mácha] tam celou hodinu nebo dvě, co jsem se učila, stále na dvorku spravoval auto. Aby slyšel cokoliv, co povídám.“

„Prvního května jsem šla zpátky domů, to jsem byla totálně nasazená v té Wegeně, a lidi už byli na štaflích a sundávali německé nápisy. A druhého už jsem nešla do práce. A pátého už to bylo nějak úplně jasné, už se něco dělo. A já jsem vzala svého pejska ratlíčka, jmenovala se Zuzanka, a utíkaly jsme spolu dolů z těch Malvazinek, a tam u Paříka, v obchodě Pařík na Štefánikově ulici, tam měli schované československé praporky. A z půdy nahoře házeli dolů hrsti těch praporků a každý si mohl vzít a jít domů s praporky. A všude už všechno lítalo a jezdili Němci, a tedy naši lidé byli krutí na ty Němce, kteří jeli na těch motorkách, tak je porazili a zfackovali...“

„Krátce po krizi, která tady byla v roce 1933 a 1934, přešel (otec) do menší společnosti Zemánek a spol., tam zase pracoval jako vedoucí pracovník a byla to židovská společnost. Když přišli Němci, ti Židi, kteří byli poněmčení, nějaký Müller, ten říkal: ‚Ta čeština je hrozný jazyk, vyslovit slovo erte,‘ rty že neumí vyslovit, ‚to je strašné.‘ Všichni mluvili německy, Khon, Güntz, Müller, a byl tam jediný Poláček, taky Žid, nějaký účetní. Všichni tihle, co měli ta vedoucí postavení, tak všichni včas zdrhli. Tenhle Poláček tady zůstal, chodil s tou židovskou hvězdou, a když umřel můj táta, tak po kremaci stál, on tam nesměl, stál před tím areálem a my jsme odtamtud vycházely, maminka ho viděla a utíkala k němu, chtěla mu poděkovat, že přišel na tu kremaci se rozloučit s mým tatínkem, a on se otočil a utíkal pryč, protože by ohrozil moji maminku, že podala ruku Židovi.“

„Když jsme byly v septimě, tak k nám přišel na inspekci Emanuel Moravec, tehdejší ministr školství, původně legionář a vlastenec a pak sakramentský zrádce. Nejdříve nás naučili, že až přijde, tak musíme vstát a hajlovat. Přišel s profesorkou, která nás učila češtinu a francouzštinu, pak to byla velká komunistka, ale tehdy tam vstoupila, pozdravila, Moravec taky pozdravil, my jsme se postavily a ani jedna z nás tu ruku nezvedla. Ta profesorka s ním vyšla znovu ven za dveře, znovu vstoupili a my jsme opět stály a ani jedna z nás ruku nezvedla.“