Oskar Dub

“Když byly ty nálety na Drážďany, stáli jsme na dvoře, někteří vylezli na střechu baráku a čuměli jsme na to. To nebylo daleko, dvacet, třicet kilometrů, dvě zastávky vlakem.” “Jak to vypadalo, ten nálet, můžete to popsat?” “To bylo hrozný. Druhý den, když bylo po náletu, to bylo v noci, a druhý den, když bylo po náletu, zavezli nás tam uklízet Drážďany. Tam jste nevěděl, jestli máte uklízet mrtvoly nebo máte uklízet baráky. To bylo hrozný. Skutečně to vypadalo hrozně.”

“Proslýchalo se, že v Kadani bude velká demonstrace, to bylo v neděli. Vojáci obsadili náměstí a přilehlé ulice. Čekalo se, že k něčemu dojde. Mezi vojáky byla domluva, že když jeden první vystřelí, ostatní se přidají. Na náměstí byly dva největší baráky a na střeše měly taková okna, tam postavili proti sobě kulomety, jeden na jeden konec náměstí, druhý na druhý konec náměstí. [Mířily] do těch lidí. Byl tam nějaký důstojník, který… Tam v kostele v osm hodin končila školní mše, lidi chodili z kostela. Byla tam celá škola, děti v tu dobu musely na mši povinně, byla tam spousta lidí. Jeden důstojník se tam cítil ohrožen, vystřelil z pistole a z kulometů na náměstí začali střílet do lidí. Padlo ji tak šestnáct, osmnáct. Nevím přesně. Mezi nimi byl taky synovec mé matky, tomu bylo čtrnáct let.”

„V roce 1919 se konala německá demonstrace na kadaňském náměstí. Česká armáda měla obavy z nepokojů. Vojáci obsadili náměstí, dokonce na náměstí naproti sobě postavili ve vikýřích domů dva těžké kulomety. Došlo k nepokojům a ke střelbě, vojáci měli prý rozkaz, když uslyší výstřel, že mají pálit. Tenkrát všichni v Kadani říkali, že první vystřelil český důstojník. Pak začali vojáci střílet do shromáždění z jednoho kulometu. Nikdo asi pořádně neví, jak se to seběhlo, ale výsledkem toho bylo dost mrtvých. Padl tam i synovec mé matky, bylo mu tehdy čtrnáct let.“

„Ten mě odvedl na Vinohrady na Hagibor, kde byl pracovní tábor. Bydlel jsem tam na místě tehdejších zahrad, jak dnes stojí Svobodná Evropa. Tam stály čtyři dřevěné baráky. V jednom jsme bydleli my, míšenci. V dalších dvou Židi, v jednom muži, v druhém ženy. A v posledním byly toalety a sprchy. Hlídali nás esesáci, kteří měli v kamenné budově, kde sídlila správa tábora, komandaturu. V té věžičce budovy měli namířený těžký kulomet. V rozích tábora u plotu byly strážní budky pro esesáky. Pamatuji si, že velitel tábora se svou ženou bydleli právě v té hlavní budově. Oba byli strašný potvory. Ke konci si to s nimi židovští vězni také patřičně vyřídili. Když v květnu dozorčí komando z tábora uteklo, tak vězni chytli velitele tábora a jeho ženu. Zavřeli je do tamního protileteckého krytu a nechali tam beze všeho, až umřeli.“

„V noci, když byl ten velký nálet, tak předem přiletělo několik letounů a jako by do vzduchu pověsily zaměřovací světla do takových čtverců. Dozorci utekli, my zůstali v těch dřevěných barácích, kdyby tam nějaká bomba spadla, tak je po nás. Koukali jsme, jak na město dopadají bomby. Bylo to hrozné, něco nepředstavitelného. Další den jsme šli do Drážďan uklízet.“

„Dokud nebyly v Německu fašistické tendence a začalo se to přelévat k nám přes hranice, tak jsme žili klidně. Nebyl žádný rozdíl mezi Čechem a Němcem. Obzvlášť mezi dětmi to tak bylo. Když ale Němci posilovali, stali jsme se přes noc nepřátelé německých dětí. Bylo to tu dosti nepříjemné. Nikdo s vámi nechtěl mluvit. Proti nám se stavěli i učitelé ve škole. Neměli jsme to lehké. Tak jsme se po invazi německých vojsk byli nuceni přestěhovat do Prahy.“