Jiří Drlík

„Vzpomínám si na rok 1968, kdy jsem byl, tuším, v osmé třídě, kdy paní učitelka ruského jazyka, když jsme 1. září přišli do školy, byla velice zklamaná z toho, co se tady událo v šedesátém osmém roce. Byla to velice kovaná soudružka, ale velice jí to mrzelo, a měl jsem na ni vzpomínky, dokonce než zemřela, když jsme měli srazy, tak jsem jí to připomínal a prostě, byla z toho velice zklamaná. Rodiče to samozřejmě také těžce nesli, protože zažili nebo pamatovali v třiapadesátém, pardon šestapadesátý rok v Maďarsku, takže my jsme vždy doma věděli, co se v politice děje, protože nám o tom rodiče vyprávěli."

„Já jsem to měl jenom z vyprávění mé maminky, protože, jak jsem už uvedl, byl jsem v té době velice mlád, možná jsem se tam zúčastnil, ale to už si nepamatuji. Ale byly doby, kdy strýček Jiří, její starší bratr, chodil do školy a vlastním koňům, kteří byli ve stáji v Medlově, nosil krásnou otýpku sena. Maminka na to krásně vzpomíná v tom – už se opakuji – v tom Dědictví, kde je tam krásně popsáno, jak napřed šel dát svým koňům a teprve potom šel do školy."

„Takže, jestli můžu, tak já pocházím ze selského stavu, můj tatínek i maminka byli z malých, dědeček z maminčiny strany to měl trošku horší, protože v Akci Kulak – drtivá většina z vás ví, co to je – mu hrozilo vystěhování. V té době mojí mamince bylo nějakých šestnáct roků, měla dalších pět sourozenců a díky tomu, že po válce se v té vesnici k soudruhům dal její bratranec a sestřenice, a když se rozhodovalo v té vesnici, zdali se vystěhují, tak se postavila tetička Tonka a prohlásila: ,Ukažte mi jednoho, kterému Jiřík –' to byl můj děda, jmenuju se taky Jiří – 'nepomohl.´ V tu chvíli se zastyděli a nevystěhovali je."

„17. listopad jsem strávil první týden v Praze, kde jsem byl sice jen služebně autobusem, odjížděli jsme v půl čtvrté do Mělníku na hotel a už v té době tam jezdily desítky antonů. Samozřejmě tady už zaznělo v té reportáži nebo v tom filmu, samozřejmě jsem se vrátil někdy v neděli večer domů po třídenním zájezdu a netušil jsem, co se v Praze stalo. Až tedy v úterý, kdy jsme se tady sešli, jedenáct lidí kousek tady odtud, kde je dnes kalich nebo pizzerie. Tak tehdy jsem já, jak to tam jasně zaznělo, nebyl jsem si jistý, zdali se toho večera vrátím domů, protože nás jedenáct stálo a chtěli jsme jít ke kašně, která byla v té době velice okupovaná příslušníkem VB a jedním nejmenovaným příslušníkem PS VB. Jelikož nás tam nepustili, tak jsme šli, možná to tady znáte, do starého kina, do staré restaurace Hubert, starý hostinec Hubert. Svíčky jsme zapálili u kostela svaté Barbory a než jsme vypili pivo, byly svíčky rozkopány."