Gerhard Dotzauer

„Materiál, jako je dřevo a všechno, co potřebujete k výrobě, byl zapečetěn v dílně. A mě napadala otázka, moje myšlenky byly, co bude, až se odstěhujeme? Táta uměl jenom vyrábět mandolíny, bude muset dělat zase to samé. Ale bude to moct dělat, jen když bude mít materiál, stroje nebo nástroje. To byl důvod, proč jsem o tom přemýšlel a snažil se dostat nějaký materiál přes hranice do Německa. Náš dům byl asi čtyři kilometry od hranic, v lese jsem se dobře vyznal. Tak jsem jednoho dne rozbil pečeť na dílně a nechal pootevřené okno, abych tam měl příště ještě přístup. Pak jsem si do batohu sbalil malé množství toho, co člověk potřebuje k výrobě, dřevo, nářadí atd. a ve dvanáct hodin v noci jsem sám překročil hranice. Musel jsem si dávat pozor na hlídky, takže jsem nemohl jít obvyklou cestou, musel jsem si najít cestu lesem. Když jsem se dostal na hranici, většinou jsem tam seděl a čekal, až vojáci začnou střílet, protože stříleli na všechno, co se pohnulo. Díky tomu jsem věděl, kde jsou, poté jsem přešel hranici a došel jsem k tamní rodině, ke vzdáleným příbuzným, kde jsem mohl odevzdat ty věci a pak jsem se musel zase vrátit. To se opakovalo několikrát týdně. S tímto materiálem jsme později mohli v Německu začít znovu vyrábět mandolíny.”

„Pak přišel rok 1938, pro nás sudetské Němce to bylo zvláštní datum, protože to zavánělo válkou. Přijeli čeští vojáci a jezdili po ulicích v malých tancích a nákladních autech. Vojáci stříleli do vzduchu, takže jsme měli strach. Mnoho lidí uteklo do Německa. Můj otec byl v roce 1926 v české armádě, kde absolvoval výcvik. A když byla vyhlášena mobilizace, musel by nastoupit do armády. Proto raději utekl do Německa. Vyběhl kopec k našemu domu a volal na mě v nářečí: ‘Kluku, musím zmizet!’ Vběhl jsem za ním do domu, on rozrazil dveře v ložnici, vzal si kabát, zadním vchodem vyběhl z domu a v tu chvíli už tam byli čeští policisté, kteří ho chtěli zatknout. Nevěděli jsme, jestli ho chytili, nebo jestli jim utekl. Několik týdnů jsme o otci neměli žádné zprávy.”