profesor ThDr. Josef Dolista

„A aktivní tajemník, nějaký Josef Šipatka, ten mě opravdu kontroloval, já jsem podíval do lidí, které tam mám a vidím svého církevního tajemníka, který tam přišel naslouchat mým kázáním. Tak jsem mu to většinou udělal s chutí, že vítám věřící obec a že mezi sebou máme Josefa Šipatku, církevního tajemníka. Lidi hned se otáčeli, kde on jako je. A on hlavu dolů. A lidi věděli, že nebudu tak otevřený, když tam sedí církevní tajemník. On byl opravdu přísný a asi přesvědčený, protože neustále si mě volal na kobereček, že kázání jsou špatná a že kdybych polevil, mohl by mi zvýšit plat. Takhle že mi nemůže zvýšit. Dával mi tehdy tři sta korun, později čtyři sta korun, a že by mi dával odměny. A protože jsem byl duchovním správce v Liblicích a Byšicích, on nebyl líný jezdit na bohoslužby i tam a poslouchat mě. Bylo tam ještě méně lidi, on tam vynikal svou přítomností a lidi kroutili hlavou a říkali - To je hrozné. Co tady dělá? On byl nějakým způsobem věřící v režim, že byl zavilý, on byl zavilý člověk.“

„Byl jsem v Olomouci v Žižkových kasárnách přímo naproti katedrále a byl jsem ve zdravotních službách. Měl jsem ambulanci s dalšími a s lékaři, takže po této stránce to byla dobrá vojna, ale měli jsme jednoho nadřízeného. Byl asi svobodník, byl ze Sniny, nějaký Jozef Matys, který si mě jednou zavolal a říká – Hele, volala mě kontrarozvědka a já mám na tebe dohlížet. Můžeš mi říct jednou za měsíc, co mám na tebe prásknout? Já jsem říkal - Můžeme to konzultovat, proč ne. A co jsi vlastně zač? Odpověděl - Já jsem se hlásil na Slovensku na teologii a oni mě nevzali a šel jsem na vojnu a ono jim to tady nějak uteklo, protože by ke mně samozřejmě důvěru neměli a kdovíjak to je. Takže přibližně rok a půl říkal kontrarozvědčíkům, že dostávám dopisy od rodičů, hlavně od maminky, protože otec už potom zemřel, že vlastně jako nemluvím o politice a o náboženství, takže jsem měl klid, protože on mě kryl. No jo, ale koncem vojny přišel za mnou a říká - Asi se situace prudce změní, protože já jsem podal z vojny znovu přihlášku na teologii do Bratislavy. Situace se změnila radikálně, protože kontrarozvědka nechtěla uznat chybu pochopitelně, takže to byla otázka, že jsem ho přemluvil teprve později k té konverzi, aby se přihlásil na teologii. Dělali mně neustálé kontroly skříněk, okamžitě jsem musel z ošetřovny pryč. Chodili s psacím strojem po vojácích, jestli jsem je nepřemlouval, aby studovali teologii nebo jestli jsem je nepřemlouval ke katolicismu.“