Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor ThDr. Josef Dolista (* 1954)

• narodil se 20. března 1954 v Praze

• jeho tatínek byl ošetřovatel v nemocnici, maminka zdravotní sestra

• v roce 1961 se rodina přestěhovala do Teplic

• jako malému zakázal otec Josefovi, aby vstoupil do jisker a do pionýra

• v roce 1973 maturoval na střední zdravotní škole

• po maturitě nastoupil na teologickou fakultu

• po dvou letech studia musel na dva roky na vojnu

• teologickou fakultu dokončil v roce 1980

• nastoupil jako kněz do Mělníka

• chodili za ním studenti střední zahradnické školy

• spolužačka studenty udala StB

• studenti měli pak velké problémy

• v letech 1987 - 1989 působil jako šéfredaktor samizdatového salesiánského časopisu pro mládež Čtení do krosny

• po sametové revoluci studoval v Německu a v Itálii

• obdržel titul doktora teologie a poté titul profesora

• v letech 1999 až 2002 zastával funkci děkana Teologické fakulty Jihočeské univerzity

• od roku 2012 vyučoval na katedře filozofie na Filozofické fakultě ZČU v Plzni a přednášel na 1. lékařské fakultě v Praze

• v roce 2009 založil Nadaci Evropského vzdělávací centra na podporu studentů vysokých škol

• v roce 2018 se stal členem Bioetické komise Rady vlády České republiky pro vědu a výzkum

• v roce 2019 získal osvědčení Ministerstva obrany České republiky, že byl účastníkem odboje a odporu proti komunismu

• v roce 2020 žil v Českých Budějovicích

Kněz Josef Dolista nedělal v letech 1981 a 1982 nic víc než svou duchovní práci, a přece dostal do velkých problémů sebe i studenty Střední zemědělské technické školy v Mělníku. Chodili za ním na probošství a do bytu a bavili se například o Desateru, což bohatě postačovalo Státní bezpečnosti, aby rozjela akci s názvem Zahradník. Nejvíce na ni doplatili knězovi posluchači, žáci z maturitního  ročníku.

„Objevila se skupinka mladých lidí, studovali střední zahradnickou školu, nebylo jich extra moc a začali mě navštěvovat. Chtěli vědět z náboženství, katechismu, teologie něco víc, než bylo běžné,“ vzpomíná Josef Dolista, jemuž tenkrát nebylo ani třicet let a který dnes patří mezi uznávané představitele české katolické církve a vysokoškolské pedagogy. „Na internátě pro žáky střední školy v Mělníku byli vychovatelé manželé Slavíkovi a studenty a studentky podpořili, že za mnou můžou přijít. Najednou přišla sprcha, blesk z čistého nebe. Estébáci dělali prohlídky na intru, pozvali si Slavíkovy i mě k výslechům.“

Myslel si, že ho zradil někdo z farníků

Podle Josefa Dolisty nevedla Státní bezpečnost (StB) jeho výslechy ostře. Bránil se argumentem, že setkávat se s lidmi je popisu jeho práce, a proto nepřestoupil žádné zákony. Ze strany StB nepociťoval zášť. Když jednoho estébáka potkal na ulici, zeptal se ho - Prosím vás, jak jste na mě přišli, mám tady obsílku, že budu souzený za maření státního výkonu nad církvemi? Osmadvacetiletý farář se od tajného policisty dozvěděl, že ho někdo udal. Hlava mu ztěžkla starostmi, jestli ho nezradil někdo z farníků.

„Nepřišlo mně na rozum, že šlo o člověka, který mě ani neznal,“ upozorňuje pamětník. „Byla to devatenáctiletá studentka. Práskala na spolustudenty za dvě stě korun měsíčně.“ Ondřeje Vankeho a Čestmíra Böhma nepustila škola za trest k maturitě. Dalších sedm studentů a studentek dostalo dvojky nebo trojky z chování, což jim znemožnilo přijetí na vysokou školu.

Poznal, že boj s totalitou je na život a na smrt

Josef Dolista mohl po roce 1989 vidět spis, jenž na něj vedla StB. „Byl jsem velmi překvapený, jak si uměli získat mladého člověka, že z prospěchářských důvodů udával spolustudenty z ročníku,“ tvrdí pamětník. „Solidarizoval jsem s nimi a litoval jsem je. Nemyslel jsem si, že postih bude pro ně tak tvrdý. Uvědomil jsem si, že jde o boj na život a na smrt. Neudělali nic zlého, protistátního. Šli jen na faru setkat se s mladým kaplanem. Ale aspoň věděli, co je totalitní režim zač. Po zásahu StB vyhodili z internátu vychovatelé Evženii a Radana Slavíkovy.“

Proces s Josefem Dolistou nakonec neproběhl. Do jeho obhajoby se zapojil kardinál František Tomášek a obžalovaný kněz navíc získal šikovného a odvážného advokáta. O kauze, jež dosvědčovala porušování základních lidských práv v totalitním Československu, vysílaly zahraniční rozhlasové stanice Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a Rádio Vatikán. Josefa Dolisty a studentů se zastala rovněž organizace Amnesty Internacional.

Šťastný konec měl také příběh nejhůře postižených studentů Ondřeje Vankeho a Čestmíra Böhma. „Ozvali se mi potom roce 1989, oba dokončili maturitu, byl jsem rád., že všechno bylo v pořádku. Byli v tom úplně nevinně a zažili veliké nervy,“ podotýká pamětník.

Ideologie KSČ představovala věřící jako debily

Jeho cesta k prozření, jak krutě se totalitní režim chová k mladým lidem, začala 20. března 1954. Narodil se tehdy v Praze manželům Josefovi a Alžbětě Dolistovým. Tatínek pracoval jako ošetřovatel v nemocnici, maminka jako zdravotní sestra. „Otec patřil mezi zásadní odpůrce režimu, nedovolil, abych byl jiskřičkách a v pionýru a oplakal jsem to., Všichni měli červené šátky, jenom já ne. Do Socialistického svazu mládeže jsem později nevstoupil sám ze své vůle a jsem na to hrdý,“ vzpomíná Josef Dolista. „Rodiče vychovávali nás děti ke křesťanství v době, kdy komunistická ideologie představovala věřícího jako velkého debila.“

V roce 1961 se rodina Dolistova přestěhovala do Teplic, kde maminka dostal vysokou funkci hlavní sestry v Severočeských státních lázních. Josef se později seznámil se severočeským farářem Ladislavem Kubíčkem, bývalým lékařem - porodníkem. „Měl na mě velký vliv. Říkal mi, že lidí, kteří budou chytří a vystudují třeba medicínu, bude vždycky dost, ale intelektuálů kněží bude nedostatek,“ uvádí pamětník. Díky páteru Kubíčkovi věděl, že chce ovlivňovat budoucí generace, aby v zemi zůstalo zachováno křesťanství.

Faráře, který mu byl vzorem, zavraždili lupiči

Ladislava Kubíčka zavraždili v roce 2004 na faře v Třebenicích na Litoměřicku dva mladí lupiči. Jeden z nich, šestnáctiletý kluk, mu dříve ministroval a znali se. „Ladislav Kubíček byl muž ohromné víry, spoléhal na Pána Boha a věřil lidem,“ prohlašuje Josef Dolista. „Viděl jsem v něm syntézu medicíny a kněžského života. Působil také ve Vysokém nad Jizerou, což byla z tehdejšího pohledu díra, a putovali za ním i z Prahy lidi, kvůli medicíně, a také kvůli víře. Jezdili jsme za ním i my, studenti bohoslovectví.“

Před přijetím na teologickou fakultu se Josef učil na gymnáziu a později přešel na střední zdravotní školu. Rodičům připadala perspektivnější než gymnázium, všeobecně vzdělávací škola bez specializace a jistili se, kdyby se jejich nedostal na vysokou školu. „Už se o mně vědělo, že ministruji. Ve čtvrťáku ředitel školy pověřil učitele, aby mě přemluvili, abych nešel studovat teologii.“ Vysvětluje Josef Dolista. „Někteří ale dělali pravý opak, než si přál. Učili tam i lékaři, třeba Pýcha. Vzal si mě k sobě a povídá – Člověče, ty se hlásíš na teologii? Pak sáhl do ruksaku, vytáhl Bibli a říká - Vydrž, nedej se! Učitel češtiny Gebauer mě povzbuzoval – Vydrž, fandíme ti všichni, nesmíš ustoupit těm komunistickým silám!“

Vysokoškoláci bohoslovci museli na dvouletou vojnu

Jako hodně mladý poznal pamětník salesiány, kteří se věnují dětem a dospívajícím dívkám a chlapcům. Probudili v něm touhu dělat něco pro mladou generaci. „Líbil se mi životní styl salesiánů, odkaz na italskou kulturu a jazyk. Salesiáni mně umožnili před rokem 1989 dál tajně studovat v Německé demokratické republice,“ poznamenává Josef Dolista. „V Římě jsem dokončil titul doktora teologie, pak jsem se stal profesorem.“

Než ale sametová revoluce otevřela hranice do svobodného demokratického světa, prošel pamětník těžkými zkouškami. V roce 1973 ho sice přijali na teologickou fakultu, po dvou letech studia však musel na dva roky na vojnu. Šlo o jeden z naschválů totalitního režimu, poněvadž bohoslovci byli jediní vysokoškoláci, kteří museli ‚odkroutit‘ v Československé lidové armádě místo dva roky místo jednoho.

„Sloužil jsem v Olomouci v Žižkových kasárnách přímo naproti katedrále ve zdravotních službách, takže to byla dobrá vojna,“ pochvaluje si Josef Dolista. „Objevovaly se však případy, kdy holky napsali klukům na vojnu, že už je nechtějí. Oni si pak podřezali žíly. Měl jsem službu skoro vždycky, kdy se někdo pokusil o sebevraždu a postaral jsem se o něj. Velitel útvaru podplukovník Dolanský mi dal za záchranu života opušťák a dostal jsem se domů. Když jsem ale pomohl dalšímu vojákovi, který se chtěl zabít, už jsem opušťák nedostal. Dolanský řekl, že to byla moje povinnost, tak proč bych měl být pořád doma. Ale já jsem byl rád, že jsem jako zdravotní bratr zachránil člověka v depresi a v ohrožení života.“

Voják měl Josefa Dolistu udávat, ale kryl ho

Už před vojnou se o pamětníka zajímala Státní bezpečnost, a snažila se ho bezvýsledně přemluvit ke spolupráci. V armádě se na něj zavěsila kontrarozvědka. „Měli jsme jednoho nadřízeného, svobodníka, nějakého Jozef Matyse ze slovenské Sniny,“ říká Josef Dolista. „Jednou si mě zavolal a říká – Hele, volala mě kontrarozvědka a mám na tebe dohlížet. Můžeš mi říct jednou za měsíc, co mám na tebe prásknout? Odpověděl jsem - Můžeme to konzultovat, proč ne. A co jsi vlastně zač?“

Dozvěděl se, že se Jozef Matys hlásil na Slovensku před vojnou na teologii, ale nevzali ho. Armádním funkcionářům unikla jeho snaha stát se farářem a kontrarozvědka se z něj pokusila udělat udavače. Jenomže přibližně rok a půl tvrdil kontrarozvědčíkům po domluvě s Josefem Dolistou, že tentýž dostává dopisy hlavně od maminky a nemluví o politice a o náboženství. „Tak jsem měl klid, protože mě kryl.  Ale koncem vojny přišel za mnou a říká - Asi se situace prudce změní, protože já jsem podal ještě teď znovu přihlášku na teologii do Bratislavy,“ podotýká pamětník. „Situace se změnila opravdu radikálně, protože kontrarozvědka nechtěla uznat chybu. Podle ní jsem Jozefa Matyse přemluvil, aby se přihlásil na teologii. Kontrarozvědčíci chodili s psacím strojem po vojácích, jestli jsem je nepřemlouval ke katolicismu nebo aby studovali teologii.“

Josefa Dolistu převeleli do strážní služby a za Olomoucí hlídal stará vojenská auta. Učil se tam řecky a latinsky. Po odchodu do civilu znovu odřekl nabídku StB, aby donášel na lidi ve svém okolí. Přemýšlel o podpisu Charty 77 a šel se zeptat ke kardinálovi Františku Tomáškovi, jestli se v ní má angažovat. „Vy ne,“ odpověděl mu kardinál poté, co se hluboce zamyslel. „Buďte raději mučedníkem za teologii, za náboženství, za církev. Oni by Váš podpis pod Chartou 77 zneužili pro politiku. Dělejte aktivní duchovní správu.“

Motto, které vadilo - Strach nemá v lásce místo

Bohosloveckou fakultu dokončil pamětník v roce 1980. Koncem června ho vysvětil na kněze v litoměřické katedrále kardinál Tomášek. Jako motto na oznámení o svěcení a slavnostní primiční mši si Josef Dolista vybral slova z listu apoštola Jana ‚Strach nemá v lásce místo‘. To se nelíbilo státnímu církevnímu tajemníkovi. Pamětníka nutil, aby motto změnil, leč nepochodil. „Řekl jsem mu, že jde o slova z Bible a z Nového zákona,“ dodává Josef Dolista.

Po vysvěcení nemohl dlouho získat státní souhlas k výkonu duchovní správy. Dozvěděl se, že ho církevnímu tajemníkovi udal jeden kněz, před nímž kritizoval kolaborantské hnutí československých kněží Pacem in terris.  „Církevní tajemník to rozvířil, že jsem nebezpečný režimu,“ vzpomíná Josef Dolista. „Dostal jsem státní souhlas až koncem září do Mělníka.“

Sdružení katolických kněží Pacem in terris, za jehož založením stála komunistická moc a podporovala ho, existovalo v Československu od roku 1971 do roku 1989. Působila v něm v jedné době až třetina všech katolických duchovních. „Kardinál Tomášek se proti Pacem in terris ohromně angažoval,“ tvrdí Josef Dolista.

Církevní tajemník neustále špicloval na mších

Naopak představitelé komunistického státního dohledu, církevní tajemníci, přesvědčovali kněží se vší vehemencí o prospěšnosti Pacem in terris. „Říkali jim - Když tam vstoupíte, budete se mít lépe, zvýšíme vám plat, nebudete mít problémy, budete moci jezdit i na dovolenou do zahraničí, budete významný člověk, budete obrušovat hroty mezi státem a církví,“ dodává Josef Dolista. Sám se členství v Pacem in terris vyhnul. Stále však čelil vábení Státní bezpečnosti ke spolupráci.

Jeden z estébáků mu například tvrdil, že dělá dobro, poněvadž dal tchánovi čtyři pneumatiky na auto pod stromeček, že vydělává prachy a umí je ale taky rozdat. Poté, co mu pamětník oznámil, že nemůže se Státní bezpečností spolupracovat kvůli svému svědomí, příslušník tajné policie si vyžádal jeho odůvodnění písemně.

Mladý kněz si svými kázáními získal v Mělníce hodně věřících. Hodně zaplněná místav kostele se však nezamlouvala komunistickým funkcionářům. „Církevní tajemník, nějaký Josef Šipatka, mě opravdu kontroloval. Podíval jsem do lidí, které jsem měl v kostele, a vidím svého církevního tajemníka, který přišel naslouchat mým kázáním,“ prozrazuje. „Tak jsem většinou řekl s chutí, že vítám věřící obec a že mezi sebou máme Josefa Šipatku, církevního tajemníka. Lidi hned se otáčeli, kde je. A on dal hned hlavu dolů. A všichni věděli, že nebudu při kázání tak otevřený, když tam sedí církevní tajemník. Byl opravdu přísný, asi přesvědčený a věřící v režim. Neustále si mě volal na kobereček, že má kázání jsou špatná, a že kdybych polevil, mohl by mi zvýšit plat. Dával mi tehdy měsíčně tři sta korun, později čtyři sta korun.“

Josef Dolista působil jako duchovní správce rovněž v Liblicích a Byšicích, kde si také musel dávat pozor. „Církevní tajemník nebyl líný jezdit tam na bohoslužby a poslouchat mě. Bylo tam ještě méně lidi, a on mezi nimi vynikal svou přítomností. Lidi kroutili hlavou a říkali - To je hrozné. Co tady dělá? On byl zavilý člověk,“ upozorňuje pamětník.

Když později vykonával duchovní správu v Jesenici, spadal pod církevního tajemníka v Rakovníku. Ten byl zcela jiný než jeho kolega v Mělníku. Dával Josefu Dolistovi dopředu vědět, kdy dorazí na kázání. „V roce 1988 dostal pozvání do západního Německa a potřeboval jsem od něj souhlas,“ svěřuje se pamětník. „Řekl mi - Já jsem rybář, lovím ryby na Berounce, nebylo pro vás taky lepší lovit ryby na Berounce než jet do západního Německa?. Odpověděl jsem mu, že Berounku a krajinu kolem ní miluji, ale do Německa bych se taky rád podíval. A on mi souhlas dal. A pak taky do Jugoslávie. Šipatka, ten by mi ho nikdy nedal.“

Mladý kněz upoutal studenty, StB ale brzy zasáhla

V Mělníku zaujal mladý kněz některé studenty vyhlášené střední zahradnické (její úřední název zněl Střední zemědělská technická škola) a od léta 1981 za ním chodili, aby se dozvěděli věci, o kterých tehdejší totalitní režim mlčel. Někteří z nich byli věřící.

Sled dalších události popsal na webu totalita.cz Tomáš Vlček.

Z nahodilých schůzek vykrystalizovala pravidelná středeční setkání středoškoláků s Josefem Dolistou v budově mělnického probošství a později v  soukromém  bytě. Poslední návštěva studentů u kněze proběhla 7. dubna 1982. Na škole ovšem sledovala studenty jejich spolužačka, důvěrnice Státní bezpečnosti s krycím jménem Ivana.

Osmého dubna 1982 předvolali mělničtí estébáci k podání vysvětlení sedm studentů. Středoškoláci se potom pokoušeli najít udavače, ale na Ivanu nepřišli. Devatenáctiletá konfidentka mohla dál donášet Státní bezpečnosti, co se v  její třídě děje. Další výslechy následovaly 19. a 21, května 1982. Estébáci na ně předvolali rovněž manžele Slavíkovy, vychovatele na internátu střední školy, díky nimž se studenti dozvěděli o šanci navštěvovat Josefa Dolistu.

Udavačka se hlásila na StB o práci i na vysoké škole

Pedagogická rada střední školy na čele s ředitelem Rudolfem Fialou přerušila na základě vyšetřování Státní bezpečnosti studium Ondřeji Vankemu a Čestmíru Böhmovi. Měli těsně před maturitou. Dalších sedm studentů a studentek dostalo dvojky nebo trojky z chování, kvůli čemuž se nesměli ucházet o přijetí na vysokou školu. Manželům Slavíkovým vyslovil ředitel střední školy nedůvěru a k 30. červnu 1982 je škola propustila.

Udavačka Ivana maturitu úspěšně složila a dostala se na Vysokou školu zemědělskou (VŠZ)  v Praze. Podle spisu z archivu pracovala pro Státní bezpečnost již od 16 let, mimo jiné ji tajná policie využívala na celostátní spartakiádě v roce 1980. Na konci roku 1982, kdy studovala VŠZ, se sama Ivana obrátila na Státní bezpečnosti, že se v Praze již aklimatizovala a ráda by ve spolupráci pokračovala.

Farářovi pomáhali, ačkoliv mohli ohrozit vnučku

Osud Josefa Dolisty se vyvíjel úplně jiným směrem. Držel se slov kardinála Tomáška ‚Buďte  mučedníkem za teologii, za náboženství, za církev.‘ Jezdil se učit do zemí východního komunistického bloku, kde byla větší svoboda než v Československu – tedy do východního Německa i do Polska. Odkrýval se tam prostor pro společné téma skryté a podzemní církve. „Vybrali mě pro vzdělávání kněží v podzemí, a nejen salesiánů,“ dodává pamětník.

V letech 1987 až 1989 působil jako šéfredaktor samizdatového salesiánského časopisu pro mládež Čtení do krosny. Jakmile se na konci roku 1989 zhroutil v Československu totalitní režim, pustil se Josef Dolista do usilovného studia v tuzemsku i v zahraničí. Postupem času se z něj stal vážený teolog vysokoškolský pedagog a filosof. V roce 2019 obdržel osvědčení Ministerstva obrany České republiky, že se účastnil odboje a odporu proti komunismu.

Nemohl si přitom nevzpomenout na svou mělnickou ‚štaci‘, během které se před ním odhalila obludnost totalitního režimu. Ale kromě estébáků a udavačů poznal tenkrát také skvělé lidi. „Manželé Paďourovi mi dali k dispozici byt, kam jsem zval na přednášky mladé,“ říká pamětník. „Paďourovi byli vynikající křesťané s pochopením. Měli dceru nebo vnučku, která taky studovala, ale pomáhali mi, i když věděli, že by na to mohla doplatit.“