Bohuslav Dofek

"V Dunkerque jsem byl a bojoval. I když bojoval je možná silné slovo. Němci tam byli uzavření a my jsem je tam hlídali, aby neutekli nebo nedělali nějaké těžkosti. Vojenské akce tam byly hlídky kolem Dunkerque a kanálů, které je obklopovaly. Dne 28. října 1944 chtělo vedení naší armády vytvořit nějaké memorandum k tomuto svátku. No a tak jsme dostali příkaz s tanky obklíčit náš úsek u Dunkerque, a posádky tanků jsme šli do útoku. Tam jsem šli do útoku a špatně jsme dopadli. Tanky měly svoji pozici, na Dunkerque se střílelo, město bylo obklíčeno kanály, které jsou spojeny s mořem. Byl tam raněn jeden kluk z vedlejší posádky, Harvan Miroslav, tak jsem ho odtáhl do týlu, aby ho odvezli do nemocnice. Za tu akci jsem dostal vyznamenání za chrabrost."

"Ty momenty, když se šlo v noci přes ty kanály, to byly nejhorší momenty. Já bych řekl, že ty momenty, když jdete do útoku, padá to, střílí, hluk, tak se snáší lépe, než když jdete v noci na hlídku. Tam člověk se klepal. A teď zima, mráz, vítr šel od moře, všechno bylo podezřelé. Jakýkoliv šustnutí byl Němec… to byly strašné momenty."

"Chtěl jsem zůstat v Československu, ale ono to nešlo, protože na nás, na zápaďáky, se dívali jako na čokoládové vojáky."

"Když skončila válka, tak jsme naložili tanky, ty jeli před námi. My jsme jeli náklaďákama přes Francii do Československa. Měli jsme rotmistra, takového staršího pána, a chtěl holky. A že já je mám jít sehnat. Tak jsem šel do jednoho takového malého městečka, a tam jsem se tak opil, že jsem o sobě vůbec nevěděl. Pak jsem měl jít zpět tam, kde jsme stanovali, ale dostal jsem se na hřbitov. Opilý, nevěděl jsem co a jak a usnul jsem na hrobě. Ráno jsem se probudil, za hlavou vidím kříž. No krucifix, co to je? Chlapi mě hledali, pak našli, vzali, hodili do náklaďáku a jeli jsme dál."

"My jsme Češi. Už jednou jsem udělal tu volovinu, že jsem se vrátil do Československa, a proto jsme se vrátili i tehdy. S tím, že ať to dopadne, jak to dopadne."