Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Na nás, na zápaďáky, se v Československu dívali jako na čokoládové vojáčky
narozen 13. 10. 1922 v Brně
otec, legionář z Ruska, zemřel v roce 1930, matka, Ruska, se znovu provdala za Rusa z Wrangelovy armády, všichni odešli v roce 1931 do Tuniska
v roce 1943 se rozhodl připojit k československé armádě
absolvoval tankový výcvik
v roce 1944 bojoval u Dunkerque
po válce odešel s rodinou zpět do Tuniska, do Československa se trvale vrátil v roce 1957
dlouhá léta pracoval v Čedoku
hovoří francouzsky, italsky, anglicky, arabsky, rusky
Pan Bohuslav Dofek se narodil v Brně, do svých osmi let v Brně i žil. Jeho otec byl bývalý ruský legionář, který se v Rusku seznámil s matkou pana Dofka. Otec pana Dofka zemřel v roce 1930. Po jeho smrti se matka pana Dofka seznámila s ruským emigrantem, bývalým vojákem Wrangelovy armády, francouzským občanem a zpěvákem v donském chorálu. S matkou a nevlastním otcem se pan Dofek odstěhoval v roce 1931 do Tuniska, kde po celá třicátá léta žil.
V roce 1943 se přihlásil do československé armády. Z Tunisu se přes Alžíř, Gibraltar a Glasgow dostal do československého armádního sboru. V Southam On Sea absolvoval tankový výcvik, na konci roku 1944 byl s československou samostatnou obrněnou brigádou nasazen u Dunkerque.
„Bojovali jsme u Dunquerque, teda ne tak úplně bojovali, spíše jsme tam byli nasazeni na to, abychom hlídali Němce…28. října, na státní svátek, naše velení chtělo něco dokázat, rozhodlo, že se půjde do útoku.“
Po válce se pan Dofek s jednotkou vrátil do Československa. V Rábí, kde byla jednotka ubytována, se seznámil se svojí současnou manželkou. Chtěl zůstat v Československu, ale, podle svých slov, nemohl najít odpovídající uplatnění.
„Úředníci mne přezkušovali a chtěli mne učit, jak se mají vyslovovat jednotlivá slovíčka. To pro mne bylo nepřijatelné. Uměl jsem výborně anglicky, v Tunisku jsem měl francouzské školy, znal jsem též trochu arabsky a italsky. Tak jsme se s manželkou rozhodli, že odejdeme do zahraničí, zpátky do Tunisu. Moje matka s nevlastním otcem žila stále v Tunisu. Měl jsem také nabídku od Kanaďanů, abych se odstěhoval do Kanady. Jako voják československé armády jsem mohl dostat 1000 dolarů na cestu a určitě bych tam našel uplatnění. Vyrostl jsem však víceméně v Africe, měl jsem tam rodiče, tak jsem se vrátil do Tunisu. Pak jsem tohoto rozhodnutí litoval. Pracoval jsem v zastoupení firmy Philips […]
Narodily se nám tam dvě dcery. Později mi matka říkala, nezapomeň, jsi Čechoslovák. Z idealismu jsme se vrátili v roce 1957 celá rodina zpět do Československa. Neznal jsem tehdejší poměry v Československu. Kdybych je znal, tak bych se nevrátil. Západní voják, syn ruského legionáře…
Přijel jsem, až teprve potom jsem pochopil… Na začátku jsme bydleli znovu v Rábí… Hledal jsem místo v Čedoku.“
Pan Dofek našel nakonec místo při československé expozici EXPO ’58 v Bruselu. Po skončení výstavy začal pracovat v sekci Čedoku pro západní Evropu, jež se starala o příjezdy zahraničních turistů do Československa. Později byl jmenován do zastoupení Čedoku v Římě.
„Jestli mne chtěly využít zpravodajské služby, kvůli mým jazykovým schopnostem? Ani ne. Víte, vycvičení takového zpravodajce trvá dlouho. Já jsem přišel do Anglie dost pozdě, kdybych přišel někdy v roce 1939, tak možná. V tom roce jsem byl však příliš mladý a s armádou neměl nic společného. Později ze mne dělali, jako kdybych snad byl v Londýně letecký atašé či snad něco podobného.“
„Při výcviku na náklaďácích nás nutili řadit přes spojku – tzv. ‚dvojité vé‘. Instruktor dělal, že spí, místo toho nás hlídal, jestli to tak děláme. Teprve později, v tanku, jsem pochopil, že to byla nutnost, že to nebyla žádná buzerace. Instruktoři i velitelé k nám byli kamarádští, žádné povyšování. […]
Žádné povyšování důstojníků nad vojáky za války nebylo. To jsem zažil až po válce v Československu ve Šternberku, kam přišli noví, jak my jsme jim říkali ‚naftalínoví‘ důstojníci. Pak se to rozdělovalo na mazáky a ostatní. To už nebyla vojna pro mne.“
„Největší strach za války není, když jdete do útoku a ono to všude okolo vybuchuje. Největší strach je, když jdete nocí v ‚patrouilli‘ a nevíte, odkud a kdy to na vás může přiletět. Byli tam takoví, kterým i zuby klepaly. Jakékoliv šustnutí bylo podezřelé. […]“
„Vraceli jsme se po válce přes Francii. Náš rotmistr, starší pán, chtěl, abych mu sehnal nějaké holky. Tak jsem šel do nějakého maličkého městečka. Byl konec války, tak jaképak holky, tam se pilo, oslavovalo. Tam jsem se tak opil, že jsem nevěděl nic o sobě… Měl jsem jít zpátky, dostal jsem se ale na hřbitov. Usnul jsem na hrobě, ráno jsem probudil a za hlavou vidím kříž. Říkám si, krucifix, co se to děje. Kluci z jednotky mě tam našli, ještě poloožralého mne hodili na náklaďák a jeli jsme dál.“
„Zažil jsem také po konci války v Rábí, jak jsme honili uprchlé Němce, vojáky z wehrmachtu. Přidali se k nám i nějací civilisti. Viděl jsem, jak jedna patrola chytla 3 nebo 4 mladý kluky, Němce. Všechny je postříleli. Proč? Vždyť už bylo po konci války, tak ať si jdou! Byli to jen prostí vojáci, nebyli to žádní esesáci, ti totiž měli čísla. To dělali ti civilisti, ti nutili ty naše kluky, aby je stříleli.“
(Částečný přepis rozhovoru s panem Bohuslavem Dofkem vedeného v Praze-Hájích dne 9. července 2003.)
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lenka Kopřivová)