Ing. Josef Diviš

„Po Němcích zůstal pro kluky naprostý ráj. Když došlo k odminování letiště, což teda dělali odborníci, kteří tam dlouhou dobu ještě setrvali jako dozor, tak se tam nahrnulo obyvatelstvo, protože co se dalo odmontovat, tak to vždy každého zajímalo. Takže my jsme toho využili akorát v jednom případě, kdy jsme se tam posadili do stíhačky Messerschmitt. To byla dvoumístná stíhačka, která měla zrovna otevřený kokpit. Tak jsme tam do toho vlezli, zavřeli jsme se tam a teď jsme jako lítali. Když jsme se dostatečně vylítali, tak jsme chtěli ven, ale nemohli jsme ten kokpit otevřít, protože jsme nevěděli jak. Takže jsme čekali, až nás někdo vysvobodí. Vysvobodili nás vojáci, kteří to tam hlídali, a to takovým způsobem, že nás teda dostali ven, vytahali nás za uši a slíbili nám, že doma dostaneme, že to na nás řeknou. To byla tahleta zkušenost, ale jinak na hřišti v tom autoparku, kde zůstala celá řada věcí, které se daly zčásti použít, tak já jsem tam měl v oblibě protiletadlové dělo střední ráže, které mělo asi třímetrový lauf a takové sedátko jako bývalo na traktorech dříve. U toho sedátka bylo takové kolečko. Tím kolečkem se tím laufem točilo a zvedalo se nahoru, spouštělo dolů. Já jsem si strašně rád hrál s tím laufem. Došlo tam také mojí vinou jednou k nehodě. Kluci, kteří si hráli zase na jiných věcech, tak se tam jeden z nich přiblížil a já jsem zrovna jel s tím laufem takovým způsobem, že jsem ho srazil k zemi. Načež on mi to tedy nezapomněl do pozdního věku, když se poté stal pomocníkem Veřejné bezpečnosti, pomocná stráž Veřejné bezpečnosti, zastavoval auta, tak mě zastavil, když jsem jel na motorce a vysolil mi za to takový trest, jako bych udělal, já nevím co. Čeho jsem si nebyl vědom. Takže jsem si říkal, že se mi pomstil za to, že jsem ho srazil tím laufem na zem.“

„Když se [otec] dostal potom na Rovnost, na uran do Jáchymova, byl jeden občan, který byl Skutečák a byl zavřený v tom samém táboře. Když se dozvěděl, že tam je táta, tak ho vyhledal, zašel za ním a perfektně mu poskytnul všechny informace, které potřeboval mít, aby ho tam nezlikvidovali, protože on už tam byl několik let. Využil té své znalosti poměrů k tomu, aby ho varoval před tím, co nesmí a co může. Táta říkal, že mu to zachránilo život. Potom tam byl jeden můj spolužák z gymplu z Hlinska, který tam byl jako civilní zaměstnanec. Když tam viděl mého tátu, tak aniž by se s ním domlouval, tak jednoho krásného dne mu přinesl svačinu. Strčil mu ji do kapsy a řekl: ‚Jsem Zdeněk, chodil jsem s Bobšem do školy na gympl.‘ On teda znal jeho tátu. Tenhle spolužák už nežije. Já jsem neměl příležitost za celý život mu za to poděkovat, protože to byla velmi výrazná podpora, kterou lidé nedělali bez rizika a nedělali to jen tak pro každého. Udělali to tehdy, když viděli, že to je namístě.“

„Když byl otec v kriminále, babička utrpěla nějakou sepsi, něco jako zánět slepého střeva nebo něco takového, která byla zanedbaná. Byla na operaci. Ta operace se příliš nepovedla, protože tam byla infekce, která se musela nechat v rukou božích, aby to přežila. Když jsme za ní byli, tak vypadala hodně špatně a říkala mi: ‘Já nemůžu umřít, protože musím počkat, až se vrátí Pepík z vězení.‘ To bylo tři roky před tím, než se Pepík vrátil. Přežila to a ještě sedm let poté, co táta byl doma, tak teprve zemřela v 90 letech. Takže to je ukázka takové síly toho člověka, který když něco skutečně chce, tak toho dosáhne. To je velice poučné a já z toho čerpám vlastně celý život.“