„Když jsi chtěl močit, musel jsi zaklepat. Přinesli ti tyčku s malou plechovkou, jako od sodovky, do které jsi se vymočil a pak jim ji podal. A když jsi potřeboval vykonat druhou potřebu, znovu jsi zaklepal. Udělal jsem to jen jednou, protože jsem pak měl střevní neprůchodnost, která trvala celé týdny… Pokaždé, když jsi musel odtamtud vyjít, nasadili ti černou kapuci, takže jsi nic neviděl. Nasadili ti ji, vyšel jsi ven, a když tě vedli na výslechy, které neprobíhaly tam, ale v malé kanceláři nahoře, musel jsi vyjít točité schodiště.
Někdy tam byly stromy a říkali ti „pohni se sem,“ a někdy to dělali schválně, takže jsi narazil do větví. A když jsem šel jednou na velkou, vedli mě dva strážní a jeden mi řekl: „Otoč se, vlevo máš papír.“ Musel jsem to udělat před ním, s kapucí na hlavě, nic jsem neviděl. Nakonec jsem si vybral střevní neprůchodnost, takže jsem tři týdny nešel na záchod vůbec.“
„První dny jsou nejhorší. První dny máš hlad. Pak už hlad nemáš. Pak už cítíš jen slabost. První dny jsou velmi těžké, psychicky i fyzicky. Nejhorší na hladovce jsou ústa. Slina se ti zahustí a je to strašně nepříjemné, a ta chuť, kterou máš v ústech. A tohle ti vydrží po celou dobu hladovky. Pak začneš cítit slabost. Musím říct, že když mluvím o hladovce, v případě nás, kubánských politických vězňů—s výjimkou určitých strategií, které se používaly v některých skupinách, ne však v těchto velkých hladovkách—my nejíme nic, nebereme žádné léky, vůbec nic. To znamená, že když se rozhodneme držet hladovku v La Cabañe, veškeré jídlo, které nám přinesli při návštěvě, vyhodíme. Veškeré léky dáme pryč. Zůstane pouze lékárnička s věcmi na bolest, ale nic, co by bylo výživné. Všechno ostatní dáváme ven, ke strážím, aby viděly, že nic nemáme. Pak přijde čas jídla… Jídlo, které ti ve vězení nikdy předtím nedali, ti přinesou právě tehdy. Víš, voní to silně… najednou ti donesou maso, kuře, položí ti to před tebe a ty to nejíš. Někteří spoluvězni, když už uplyne mnoho dní—dvacet dní, podle jejich schopnosti vydržet—se vzdají a hladovku ukončí. To pro nás není žádný hřích. To znamená, že ho za to neodsuzujeme. Když se pak k nám vrátí, tak se prostě vrátí, a je to jeho rozhodnutí. Nepřijímáme lékařskou pomoc. Když omdlíš, stráž tě odnese, ale nepřijmeš lékařskou pomoc—musí tě k ní donutit, musí tě přivázat. V některých případech vezmou vězně na ošetřovnu a nasadí mu infuzi násilím, svázaného, protože jinak by si ji sám vytrhl. Dokonce v některých případech krmí vězně sondou. Někteří moji spoluvězni mají zlomené zuby, protože se bránili, nechtěli být nuceně krmeni. Nechtěli, aby je někdo krmil.“
„Již v roce 1960 mi můj přítel—který stále žije zde v Miami—Armando Ardavín z mé čtvrti, nabídl, zda bych se chtěl připojit k organizaci, která se stavěla proti komunistické diktatuře na Kubě. Řekl jsem ano. Tehdy jsem se stal členem Martíanského demokratického hnutí (Movimiento Demócrata Martiano), které bylo spojeno s José Martím. Mezi vedoucími byli revolucionáři a hlavním vůdcem byl bývalý kapitán povstalecké armády, který působil v ilegalitě—ne v horách, ale v Havaně—Bernardo Corrales, jenž byl v roce 1961 popraven. V roce 1960 jsem začal provádět sabotáže v rámci Martíanského demokratického hnutí (MDM), jak bylo známé. Tyto aktivity byly zpočátku inspirovány taktikou Hnutí 26. července [Castrovo hnutí zaměřené na svržení Fulgencia Batisty] a revoluční armády v jejich boji proti Batistovi. Zaměřovali jsme se na umístění výbušnin na veřejných místech—ne s cílem ublížit, ale upozornit veřejnost a vyburcovat ji. Současně jsme prováděli intenzivní propagandistickou činnost, na které jsem se také podílel, například při psaní dokumentů a jiných materiálů. Musím zdůraznit, že při žádné z akcí, které jsou dnes označovány za „teroristické“, nebyl nikdo zraněn. Vždy jsme zajistili, aby nebylo ohroženo žádné civilní obyvatelstvo. Používali jsme výbušniny bez šrapnelu, jejichž účelem bylo pouze vyvolat hluk a upoutat pozornost, nikoliv způsobit jakékoli zranění.“
„Když mě [stráž] vedl přes dvůr zpět do cely – bylo to v noci – říkal mi: ‚Musíš poděkovat revoluci, protože jsme tě nepopravili a nepopravíme.‘ A já mu odpověděl: ‚Ne, já nemusím děkovat revoluci, musím děkovat Bohu.‘ To ho rozzuřilo natolik, že mi cestou dal čtyři rány pažbou. Někteří vězni, kteří tam tehdy byli, si to dodnes pamatují.“
Ángel de Fana Serrano se narodil v roce 1939 v Havaně. Byl výborným studentem a získal proto stipendium na Havana Business Academy, kde se zaměřil především na studium účetnictví a angličtiny. Do roku 1961, než byla továrna znárodněna, pracoval v obuvnickém průmyslu. Krátce po vítězství revoluce Fidela Castra si uvědomil její komunistický charakter a v roce 1960 se připojil k Martíanskému demokratickému hnutí. Po dvou letech se stal jeho vůdcem. Cílem hnutí bylo oslabit režim sabotáží, odzbrojováním milic a proticastrovskou propagandou. V roce 1962 byl Ángel de Fana Serrano zatčen. Byl obviněn z organizování útoku, při kterém zahynul důstojník režimu, a z přípravy povstání, které vypuklo v srpnu 1962. Byl převezen na místo známé jako Las Cabañitas nebo Punto X, jehož přesná poloha není známa. Tam byl po 37 dní podroben výslechům v extrémně špatných podmínkách. Později byl přemístěn do věznice La Cabaña a v roce 1963 odsouzen ke 20 letům vězení. Stal se jedním z nejznámějších „plantados“ – vězňů, kteří odmítali převýchovu a spolupráci s režimem. Prošel několika věznicemi, včetně Combinado del Este, Bonyato, Guanajay a La Cabaña. Odmítl vyjednávání mezi kubánskou vládou a USA o jeho propuštění, protože trval na tom, že jeho svoboda nesmí být podmíněná. Nakonec byl propuštěn v roce 1983 a odešel do exilu ve Spojených státech. Pracoval na rádiu La Voz de CID, kde až do počátku 90. let odsuzoval zločiny kubánského režimu. Byl také jedním z vedoucích představitelů organizace Plantados hasta la Libertad y la Democracia en Cuba, která podporovala opoziční aktivisty a politické vězně na Kubě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
