Ca Dao

„Když jsem se vrátila [do Vietnamu], opravdu jsem se necítila dobře. Neměla jsem vůbec žádný pocit pohodlí. Kromě radosti ze setkání s rodinou jsem žádnou jinou radost nepociťovala. Když jsem chodila po ulici a viděla děti prodávat losy a starší lidi žebrat, cítila jsem se nesmírně zdrcená a bezmocná. Nemohla jsem pro ně nic udělat. Necítila jsem se jako člověk, který se vrátil do své vlasti. Neměla jsem ten příjemný pocit. Bylo to spíše velmi těžké. Když jsem šla po ulici, viděla jsem tak chudé lidi! Viděla jsem, že propast mezi bohatými a chudými je velmi hluboká. A měla jsem pocit bezmoci, že nemohu nic dělat. Po pravdě řečeno jsem se necítila nadšená z toho, že se do Vietnamu vrátím kvůli cestování nebo něčemu jinému. Takže po každém návratu jsem byla o kousek aktivnější. Místo komunitních aktivit jsem se zapojila do [politického] aktivismu, abych mluvila o otázkách lidských práv ve Vietnamu."

„Tehdy jsem zvracela. A někdo vykřikl. Křičel: ‚Ona mě pozvracela!' Ale v tu chvíli jsem to nedokázala ovládnout. Když jsem vylezla na palubu, ještě si vzpomínám na jednu věc. Šla jsem tam, abych unikla tomu strašnému zápachu [uvnitř kabiny], kyselému zápachu, zápachu, který... který se nedá popsat! [Na palubě] přede mnou seděl někdo, komu se z některých částí kalhot linuly všechny ty kyselé, vředové a odporné pachy. Pořád mě to šlehalo do nosu. Neměla jsem však sílu to setřást. Jen jsem tam ležela a vdechovala jak čerstvý mořský vzduch, tak zápach, kterému jsem právě unikla. Naštěstí připlul člun. Na naší lodi už někdo zemřel. Hlavně děti. Všechny děti omdlely. Když se přiblížili, hodili dolů síť. Děti a ženy nebo lidé, kteří se už nemohli hýbat, seděli v té síti a byli vytaženi nahoru. Pokud jde o muže, kteří ještě měli sílu, spustili jim provazový žebřík, aby mohli vylézt nahoru. Když jsme vylezli nahoru [na záchranný člun], dali nám napít vody, jídlo a pití. A sepsali seznam. Teprve tehdy jsme si já i všichni ostatní uvědomili, že na naší lodi bylo tři sta tři lidí. A pes. Takový malý člun, jen deset metrů dlouhý, naložený tři sta třemi lidmi. Možná že kdyby to všichni věděli předem, nikdo by se neodvážil jet.“

„Každý pátek odpoledne jsme museli říct, co jsme si ten týden mysleli. Co jsme si mysleli o režimu, co jsme si mysleli o politické ideologii obecně. A já jsem samozřejmě musela lhát. Donutili mě lhát. Naučili mě lhát. Protože lidé jako my nesmí říkat pravdu. Kdybyste byli upřímní, dostali byste se pod velký tlak. To znamenalo, že jsme museli říkat: ´Komunistický režim je dobrý. Ho Či Min je... symbol, člověk, kterému musíme být zavázáni´, a tak dále. Obecně řečeno, šlo o politické názory. Svým způsobem nás učili lhát, byli jsme nuceni lhát. Jednou jsem řekla pravdu. A kvůli tomu jsem celé čtyři roky na vysoké škole věděla, že po jejím absolvování nebudu smět dělat to, co jsem chtěla. Nemám právo dokončit školu, pokud mě nepřijmou do svazu. Zvláště lidé s myšlenkami, jako jsou ty moje – jak mohou být přijati do svazu? Takže od té doby mi postupně docházelo, že musím z tohoto režimu utéct. Matka mi v jednu chvíli řekla, že schovala nějaké peníze, ale jen tolik, aby mohl odjet jeden člověk. A moje matka požádala všechny své děti: ´Kdo chce jít, tomu dám peníze, aby mohl jít. Ale stačí to jen pro jednoho.´ Tehdy jsem to byla já, kdo řekl: ´Já jedu. Já pojedu.´ A tak jsem si řekla: 'Buď zemřu ve Východním moři, nebo budu svobodná.' A tak jsem šla. Protože žít takhle dál, toho bych nebyla schopná.“

„Vzpomínám, jak jsem se jednou vrátila [domů z univerzity], abych oslavila svátek Tet. Když jsem přišla domů, už jsem nepoznávala svůj dům. Byl totiž prázdný. Moje rodina podnikala, dům byl velmi dlouhý, až desítky metrů, a byl plný komerčních předmětů. Ale když jsem se vrátila, myslela jsem si, že jsem se ztratila. Svůj dům jsem už nepoznávala. Byl úplně prázdný! V tu chvíli přiběhla moje matka zezadu otevřít dveře a s pláčem řekla: 'Dítě, všechno nám vzali!' Když jsem vešla dovnitř, matka mi řekla, že tam byli vojáci. Měli zbraně, vešli do domu a spali tam. Tři dny, tři noci. A přivezli vozíky, aby odvezli všechny věci z našeho domu. Všechno odnesli. Nikdo nevěděl, kam to odvezli – později lidé říkali, že na sever. Když šla moje matka s košíkem na trh, obraceli každý banánový list, jestli se pod ním něco neskrývá. V našem domě dokonce odlepili dlaždice od podlahy, aby zjistili, zda neukrýváme zlato. A dodnes si pamatuji, že jsem měla celou poličku knih Tuoi Hoa. Opravdu miluji knihy Tuoi Hoa. Tuoi Hoa, Tuoi Ngoc, a dokonce i deník. Všechno mi to vzali. Později mi zavolal učitel, který mě učil na střední škole, teď je v Americe, a asi před rokem mi zavolal a řekl: 'Viděl jsem, že tvoje knihy [a deník] byly prodány na trhu.'“