Zachránili nás od Osvětimi. Je už to tolika roků, a mně to pořád nedá
Zdeněk Daniel se narodil 9. září 1929 v Oslavanech v rodině tzv. původních moravských Romů. Pocházel z movité rodiny. Jeho otec byl koňský handlíř a romský vajda, jeho matka provozovala podomní obchod s látkami. Když bylo Zdeňkovi 10 let, byl svědkem příchodu německých vojsk do země. První roky války se rodiny výrazně nedotkly, i když se již začala zavádět protiromská opatření. Dne 10. července 1942 byl proveden jmenný soupis oslavanských Romů, na jehož základě došlo k jejich rozdělení do dvou kategorií. Rodina pamětníka zůstala v té době na svobodě. 5. května 1943 však byla deportována společně s ostatními Romy z Oslavan do Brna, kde došlo k shromáždění pro hromadný transport do Osvětimi. Četník Bajer se zasadil o propuštění tety Amálie Danielové, které bylo povoleno si vzít tři děti ze své rodiny, mezi nimiž byl i Zdeněk. Zbytek rodiny byl odvezen 7. května 1943 do koncentračního tábora. Pamětník se vrátil s tetou, sestřenicí a bratrancem zpět do Oslavan, kde žili ve strachu o život až do konce války. Matka Růžena při návratu z koncentračního tábora zemřela, otci se podařilo vrátit domů a založit si novou rodinu. Zdeněk se vyučil jako instalatér-topenář a následně nastoupil do práce v Chemických závodech v Litvínově. Stal se nadšeným komunistou a absolvoval povinnou vojenskou službu. Oženil se a měl dvě děti. V roce 1968 v důsledku nesouhlasu se vstupem sovětských vojsk vystoupil z KSČ, následně byl propuštěn ze zaměstnání a nastoupil pobyt v psychiatrické léčebně. Stal se velkým odpůrcem KSČ. Na začátku 70. let začal s manželkou a dvěma syny nový život v Jablonci nad Nisou, kde si našel novou práci coby montér vodovodního potrubí.
