„A tam [v Osvětimi-Březince] mi dali chleba, tak jsem ho dal sestře, ona [přijela] o hodně dřív, tak to tam znala. My jsme byli něco jako karanténa, ten šestnáctý blok. Maminka už [tehdy] umřela. Takže sestra ten chleba snědla. No a potom umřela ještě jedna sestra a ty děti. Všecky tam umřely. Jedna sestra měla osm dětí, k tomu taky dojdeme. Ona ležela na tom čtrnáctém bloku. To už já jsem to navštívil. Na tom čtrnáctém bloku všecky ty děti byly tak nemocné! Nemocné, že už ani chleba nejedly a vykládaly: ‚Strýčku, vemte si ten chleba.‘ Tak ho držely a povídaly: ‚Vemte, strýčku, vemte si ten chleba.‘ Já jsem plakal prostě a nevzal jsem ten chleba, i když hlad tam byl. Já povídám: ‚Jeníčku, sněz to.‘ A tak dále jsem s ním mluvil. Věděl jsem opravdu, že už je konec. Moje sestra tam byla bitá natolik, že umřela. To jsem se dozvěděl od těch dalších Romů tam, co byli na tom bloku, kteří se vrátili domů. No a jinak říkám, můj bratr byl vedle, byl tam židovský lágr a Románo lágr. A tam jsem se setkal s tím doktorem, co mi ošetřoval tu ruku. A tam jsme si jako pohovořili a povídá mně: ‚No, ty se vrátíš, ale já už ne.‘ Věděli jsme dobře od Židů, kteří tam byli půl roku a víc, že půl roku a jeli do kremace. A to jsem viděl, tu likvidaci toho lágru. Takže on byl zlikvidovaný na to spálení.“
„No tak já jsem mu řekl, že půjdu na záchod. A to jsem si tam na záchodě takle okýnkem prohlížel celou tu cestu prostě, kudy by bylo nejlepší a jak utéct. Musel jsem vidět, byla tam voda a jakým způsobem [utéct], jestli tam jsou dráty. No prostě tak to jsem všecko si obhlížel.“ - "A co jste měl na sobě? Civilní šaty?" - “Né, ne, ne, to byly věznické šaty.“ - "A v tom jste chtěl utéci?" - „Ne, já jsem utekl nahý. Já jsem utekl nahý, neboť jsem neuměl plavat a já jsem si řekl: 'Hop, nebo trop. Buďto se utopím, anebo...' Já jsem tak potom plaval jako pes. To si pamatuju ještě jako dnes.“ - "A ve kterém to bylo měsíci? Podle počasí?" - „No, to mohlo být asi tak v červnu.“ - "Takže jste…" - „Já jsem se musel hlásit na záchod. Tomu hlídači. A za patnáct minut jsem se musel vrátit. Hlásit: ‚Jó, jsem tady.‘ ‚Běžte.‘ On se na vás podíval a věděl. A já za těch patnáct minut jsem dokázal přeplavit tu vodu. Pod most, na druhou stranu. A v té druhé straně, ještě dodneška je to tam, a já jsem tam byl, normálně takový chodník tam byl a tím chodníkem prostě jsem šel. Jéžišmarjá! Lidi do práce chodili. To bylo sedm hodin ráno, [když] se mi podařil ten útěk. No a tak jsem šel prostě, ačkoli jsem neměl úminky utíkat. Neměl jsem úminky utíkat, abych nebyl nápadný. Ale potom mě sebral strach a zas začal utíkat.“ - "No a jak se tvářili ti lidi, když jste proti nim šel nahý?" - „No to je těžko říct. Já jsem na ně neměl ani času, oni mě viděli, ale já jsem nevnímal. Já jsem prostě dělal… Já jsem si šel pomalu, no a pak nějak do mě ten strach vjel a začal jsem utíkat. A utekl jsem do takového lesíčka, takový akátový [lesíček]. Prostě jsem utíkal. A hlavně jsem se držel těch lesů. Ale to už jsem slyšel, tak vědomé mně bylo, že už ta siréna hučí, že utekl vězeň a tak dále. No, tak jsem utekl. No a Zátopek by mě nechytl. To mě nechytl. Co dělá strach!“
Celé nahrávky
1
United States Holocaust Memorial Museum , 18.06.1997
František Daniel se narodil 9. června 1921 ve Chvalkovicích, okres Vyškov. Vyrůstal ve velké romské rodině čítající 12 sourozenců. Ve věku pěti let byl pro špatné chování umístěn do nápravného ústavu v Moravském Krumlově, kde strávil celkem 10 let. Ve svých 15 letech se vrátil zpět k rodině do Chvalkovic, dokončil základní vzdělání na místní měšťance a otec se ho snažil naučit kovářskému řemeslu, avšak neúspěšně. Roku 1940, když byla druhá světová válka v plném proudu, byli jeho otec a švagr odvlečeni transportem do koncentračního tábora Osvětim-Březinka, kde jeho otec brzy zemřel. Ve stejném roce 1940 byl František odveden na nucené práce, odkud uprchl a při pokusu o přechod státní hranice byl zadržen německými vojáky. Skončil ve vězení v Polském Těšíně (Cieszyn), odkud se mu rovněž podařilo uprchnout a zamířit zpět k domovu, kde se nějaký čas skrýval. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942 se zpřísnily kontroly a František byl znovu chycen a uvězněn ve věznici Vyškov a později v Brně. Nakonec byl přemístěn do lágru Hodonínek v Hodoníně u Kunštátu a ještě téhož roku 1942 odjel transportem do Osvětimi-Březinky, kde se znovu setkal s částí rodiny Danielů. Později byl převezen do koncentračního tábora Buchenwald a nakonec do tábora Dora-Mittelbau v Německu. Na sklonku druhé světové války byl František znovu na útěku a osvobodila ho britská armáda. Po válce se vrátil na čas do Chvalkovic, později žil a pracoval ve výrobě kotlů v Prostějově a Plzni. Jeho první žena, se kterou se seznámil v lágru Hodonínek, později zemřela, František se znovu oženil. Jeho výpověď o romském holocaustu je jedním z klíčových narativů o zvěrstvech nacistického režimu spáchaných na romském národě. Ze všech 12 sourozenců Danielových přežilo válku pouhých pět.
ZDROJ NAHRÁVKY:
https://www.ushmm.org/collections/the-museums-collections/about
https://collections.ushmm.org/search/catalog/irn513259
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
