„S mým kolegou a kamarádem jsme leželi v okopu. Mina padla. Jsme leželi a šrapnel přes přirození vylezl. Já ležel vedle něho… To víte, krve bylo. Tak jsme hned do celty ho dali, teď jsme ho tahali do Vrútek. Zemřel. Po válce v Trenčianských Teplicích byl pochovaný. Rodičům jsem řekl, co se stalo, oni byli hrozně zvědaví, oni věděli, že já jsem s ním byl na frontě. Takže jsem to prožil. Po válce ten tatík přijel z těch Trenčianských Teplic do Bobrova. Tak jsem mu vykládal, jak se to všechno stalo, jak jsme se dostali do armády, kde jsme na té frontě byli, kde toho synka to chytlo. Měli jediného synka, takový šikovný kluk po maturitě.“
„Bylo za první Československé republiky, tatík šel na práci na šachtu do dolu. (Tak jsem vypadal, když jsem měl sedm měsíců.) Byli jsme v okolí Patkali, Lille a Salumes nedaleko kanálu La Manche. To už je sedmdesát devět roků staré. Na Oravě tři kilometry od polských hranic. Když jsem měl sedm měsíců, tak jsem jel s mamkou do Francie za otcem, který tam odešel na práci na šachtu. V roce 1935 jsme se vrátili po deseti letech ve Francii do Bobrova. Do vesnice, kde jsem se narodil. Po návratu jsem dva roky chodil do školy v Bobrově, pak jsem čtyři roky chodil do měšťanky do Námestova. Pak jsem dělal gymnázium v Malackách. Po maturitě v roce 1944 jsem nastoupil do obecního úřadu Jablonka.“
„Já jsem byl zraněn, ale to bylo zranění jen povrchní, ale centimetr výš a bylo by po mně. Stalo se to na Vrútkách a tam nebyli lékaři. Tam byli akorát medici, kteří měli dva nebo tři roky lékařské fakulty. Já jsem ani o tom nevěděl, když jsem to dostal do hlavy. Šli jsme takovým údolím ve Vrútkách. Němci měli lehký kulomet. Šli jsme družstvo, tak asi tři nebo čtyři zabili. Já jsem se schoval za skálu a lízlo mě to, ani jsem nevěděl, že mi teče krev. Kamarád mi říká: ,Ty máš tady plno krve.‘ Tak jsem se chytl za ruku a říkám: „Ježišmarja!“ Byl jsem při vědomí, tak jsem šel na ošetřovnu, medik mi vystříhal vlasy a zalepil to. Poklepal mě a říká, že je to dobrý. Po válce mi to začalo hnisat. Nevím, proč mě naši vojáci poslali do sovětské vojenské nemocnice v Praze.“
„Pak to pokračovalo do okopů, byl jsem u samopalníků. V noci jsem hlídal naši a německou frontu. Z těch zákopů byly udělány okopy. Zákopy jsou zákopy a okopy jsou vysunutý hlídky jednotlivců, aby hlídali frontu. Zúčastnil jsem se bojů o Tatry, Liptovský Mikuláš, Ružomberok, Žilinu. Pak jsme šli na Vlárský průsmyk, přes Vsetín a Valašské Meziříčí a v Boskovicích jsme ukončili válku. To je, co se týče vojny.“
„Když jsem byl zavřený, chodila vojenská kontrarozvědka z Prahy vyšetřovat. Měl jsem na půdě doklady o vojenské akademii. Prohlíželi to, a když přišli podruhé, tak otec tomu plukovníkovi řekl, že ještě jednou přijde - akorát kydal hnůj v maštali, že mu do toho bachoru vrazí ty vidle. On ví, že synek nic neudělal. Bylo to poškození rodiny. Sestra, co je zdravotní sestra v Ružomberku, tak ta s tím měla taky nějaké opletačky.“
Podpluk. v. v. František Cvoliga se narodil 25. března 1925 v obci Bobrov na Slovensku. Prvních deset let strávil ve Francii, kde otec pracoval jako horník, poté se rodina vrátila do Bobrova. Ve Francii se mu narodily dvě sestry. Na Slovensku dokončil základní vzdělání i gymnázium, poté pracoval na místním úřadě v Jablonce. V roce 1945 se společně s dalšími dvěma mladými muži rozhodl jít naproti blížící se československé armádě. Z Oravy přes polské Vysoké Tatry a Nowy Targ se dostali pod Duklu. Zúčastnil se bojů o Tatry, Liptovský Mikuláš, Ružomberok a Žilinu. Byl raněn do hlavy, zranění však nebylo těžké. V letech 1945-1947 studoval vojenskou akademii, absolvoval s hodností poručík. Za své politické názory byl v roce 1949 krátce vězněn a musel z armády odejít. Nemohl pak sehnat odpovídající zaměstnání a až do důchodu (1979) pracoval jako izolatér. František Cvoliga zemřel 15. listopadu roku 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
