František Čvančara

* 1936

  • „Jenomže v noci na toho jednadvacátého [srpna 1968] manželka mě budí: ,Slyšíš to?‘ Byla slyšet těžká letadla, jak přelétávají. A já, tak rozespalý, povídám: ,No jo, Rusové jsou tady.‘ Jsem řekl žertovně. Vtom zazvonil telefon a já jsem si uvědomil, že to není žádná legrace. Byl to můj mladší bratr a ten řekl: ,Rusové nás obsazují.‘ Já jsem honem naladil Prahu, tam ale nevysílali nic, zásluhou toho… Jindra se jmenoval nebo jak. A tak jsem naladil na americkou z Mnichova a tam řekli, že ano, že Rusové překračují hranice. My jsme nikdy nechtěli emigrovat. Rád bych se podíval do Ameriky samozřejmě, ale že bychom natrvalo [emigrovali], to nás nikdy nenapadlo. Potom jsem řekl: ,Mají děti vyrůstat zase v tomhletom? Takže práskneme do bot.'“

  • „Musel nechávat biograf, aby mohly mít různé strany schůze. Tak taky tam měli komunisté schůzi a vím, že tátu jednou rozesmálo, když nad pódiem měli nápis: 'Shodíme reakci na zem. Spolu se Sovětským svazem.' A jednou právě chtěli, aby jim přehrál na gramofonové desce sovětskou hymnu, on ji přehrál, ale nevím už proč, byla špatná kvalita zvuku, špatná reprodukce. A za to ho vyhodili. Pak dělal promítače v kině Maceška, čili po 30 letech snažení a šetření a všeho možného byl zase tam, kde byl, když začínal jako mladík. A tak to ho zlomilo, dá se říct. Od té doby to už nikdy nebyl on.“

  • „Dál jsme tomu celkem nevěnovali pozornost a až asi za tři měsíce u nás byla přednáška o špionech a jak máme dávat velký pozor, a zároveň nás upozornili, že je tady pár lidí, na které si budeme dávat pozor. Já jsem si trošku říkal: 'Co by to mělo být?' Ale nebyl jsem si vědom, že by se to týkalo zrovna mě. No, jenomže potom jsem měl mít dovolenku, což se na vojně dělávalo jednou za rok, a manželka – to už jsem byl měsíc ženatý – zakoupila pobyt ve stanovém táboře. Já jsem si říkal, že když tam půjdu jako voják, tak to bude divné, mezi civilisty, ale no nic. Nemusel jsem mít obavy, ono to nakonec dopadlo všechno jinak. Protože když už jsem měl v pondělí jet na tu dovolenou, tak jsem si myslel, že v sobotu dostanu propustku a prodloužím si to ještě o víkend, ale oni řekli, že propustky se nedávají. A skutečně mi v pondělí oznámil velitel, že jsem vybrán, že budu zastupovat divizi na nějaké spojařské soutěži. Já jsem se snažil mu vysvětlit, že to může vzít třeba někdo jiný. On se nenechal oblomit a pak nás poslali – ještě s jedním jsem jel, to byl telefonista – do ruzyňských kasáren, tam se mělo to velké cvičení konat. Ale první tři dny se nekonalo nic, až už jsem začínal být z toho… No prostě myslel jsem si, že se podívám načerno domů, ale dobře, že jsem to neudělal, protože to by bylo ještě horší. A potom si nás zavolal velitel té divize do kanceláře a řekl mi: ,Vy se vraťte ke svému útvaru, protože se cvičení z 50 procent ruší.‘ Já jsem byl samozřejmě rád a on povídá: ,No moment, teď zrovna jeden kapitán jede do Karlína, on vás vezme.‘ Tak jsme šli ven a tam byl kapitán od letectva, zrovna nasedal do gazíku a on mu říká: ,Soudruhu kapitáne, nevzal byste tady soudruha vojína do Karlína?‘ A on povídá: ,Samozřejmě, hoď si to dozadu,‘ – já měl s sebou plnou polní a divil jsem se, že je tak hodný, ten kapitán. A už jsme vyjížděli směrem k ruzyňské věznici. Věděl jsem, že to je věznice, taková vysoká věž. A tak mu povídám, že když to cvičení z 50 procent končí, tak přece jenom pojedu na dovolenou. A on povídá – bestie –, ačkoli věděl, co mne čeká, tak povídá: ,No tak to máš dobré, teď pojedeš na dovolenou.‘ A já mu povídám: ,Tamhle je věznice, že jo?‘ On říká: ,Kde?‘ A já říkám: ,No tamhle!‘ A ukazuju na tu věž. A on povídá: ,Ne, tam jsou teď esenbáci, my tam teď jedeme vyzvednout vysílačku – lambdu – znáte lambdu?‘ Já říkám: ,Znám.‘ ,Tak mi s ní pomůžete.‘ A tak jsme vjeli přímo do ruzyňské věznice, aniž bych tušil nějakou zradu, a pak jsme šli do takové předsíně a tam už byli uniformovaní, jenže já myslel, že jsou to esenbáci, ne bachaři. A ten hodný kapitán mi povídá: ,Posaďte se, já hned přijdu.‘ A teď ke mně přišel takový vysoký chlápek, brejlatý, a povídá: ,Jste František Čvančara?‘“

  • „Problém byl potom ten, že ta Pragovka byla náborový podnik, takže bylo takřka vyloučené se odtamtud dostat. Kupříkladu jsem měl jednou možnost jít opravovat filmové kamery, což by mne daleko více bavilo, ale prostě mne nepustili. Jediný způsob, jak se z té Pragovky dostat, bylo dát se napřed na brigádu na rok do dolů. To se mi přece jenom nechtělo, protože tam přeci zase nebyla okna." – "Vylepšil byste si kádrový profil, ten byl důležitý..." – "No jo, až asi v roce – kdy to bylo – šedesát čtyři nebo šedesát pět vyšel zákon, že můžete rozvázat pracovní poměr, ale musíte jim dát roční výpověď. Což jsem udělal, ale v tu dobu už zase ta práce s kamerou neexistovala, takže pak jsem dělal rolety.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha - Vancouver (přes skype), 20.06.2012

    (audio)
    délka: 38:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha , 19.10.2022

    (audio)
    délka: 01:16:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěli ze mě udělat případ

František Čvančara, 1954
František Čvančara, 1954
zdroj: Archív bratra pamětníka

František Čvančara se narodil 19. prosince 1936 v Praze na Žižkově. Jeho otec František s bratrem Ferdinandem založili půjčovnu filmů a postupně i několik biografů. Již v době okupace mu Němci zabavili půjčovnu a v roce 1948 zabrali komunisté i kina. Sourozenci Čvančarovi tak měli zapovězenou možnost studia a František se vyučil soustružníkem v Pragovce, kde potom musel odpracovat řadu let. Před koncem základní vojenské služby byl v roce 1958 zatčen jen díky tomu, že na magnetofon natočil fiktivní reportáž ze zoologické zahrady proloženou několika politickými vtipy. Postupně proti němu byla vznesena další vykonstruovaná obvinění a byl odsouzen na 22 měsíců. Většinu trestu strávil v Nápravně pracovním táboře Vojna v Příbrami, po 15 měsících byl podmínečně propuštěn. V srpnu 1968, bezprostředně po napadení vojsky Varšavské smlouvy, emigroval se synem a těhotnou manželkou do Kanady. Své vzpomínky zachytil v knize Sejdeme se v Denveru, v České televizi vznikl i stejnojmenný dokument s filmovými záběry z rodinného archivu. V době natáčení (2022) žil v Surrey v Kanadě.