„Můj otec pracoval na námořní základně [Guantánamo], byl inženýrem komunikací. Táta měl své názory, které se určitým lidem nelíbily. A za tytéž názory byl potom uvězněn, proto jsem byl s mámou sám. Zavřeli ho do Mazorry, byl tam vězněn osm let. Vyprávěl mi, že v havanské psychiatrické léčebně Mazorra, v horní části, měli nemocné lidi, kteří byli poddajnější, ale v dolní části byly věznice a tam tehdy dávali politické vězně spolu s nebezpečnými blázny. Říkal, že na ně plivali jídlo... Další věc, kterou mi táta taky vyprávěl, byla, že každý druhý den dostávali elektrošoky. Říkal, že tam byla velká místnost a uprostřed bylo něco jako vězení s mřížemi, takový box s mřížemi, a všechny vězně tam zavřeli, vzali hadici s vodou a stříkali na ně vodu, aby je namočili. Rozumíte tomu, člověče, ledová voda. [...] A každý druhý den přišly elektrošoky, to nikdo nezvládal. Brečeli, ale oni přišli, chytli je a hodili je na zem... Říkal, že první ránu jim dali tady [do čelisti] a druhou tady [do spánku]. Že to bylo, aby je trochu potrápili, a když řekli José Luis Correa Medina, tak zůstal ležet na zemi, dělal to takhle, a když ho udeřili, tak se mu začernilo před očima."
„Lidé v této zemi jsou vždy pod tlakem… ať už vlády nebo kohokoliv, jakkoli, jakýmkoli způsobem. Ale lidé v této zemi v sobě mají zlo, člověče. Jakmile vidí někoho, kdo má určité smýšlení, které je v rozporu s tím, které by podle nich člověk měl mít, nebo je například v rozporu s přesvědčeními, které jim vštěpují, okamžitě ho vezmou a předsedovi [Výboru na obranu revoluce] řeknou o všem, co dělá. Odstrčí tě na okraj společnosti, odsunou tě. Odsoudí tě, jsi pro ně... Podívej se, jak žiju, žiju uzavřený ve svém domě a teď kolem něj stavím plot, aby nikdo nemohl dovnitř. Nechci o ostatních nic vědět, člověče. Jediné, co dělají, je, že ti ubližujou… snaží se k tobě přiblížit, protože chtějí vědět, jak žiješ, co děláš. A protože žiju takhle uzavřený, lidi vědí možná tak, že nosím vinyl, protože pracuju na svém obuvnictví, ale nic jiného nevědí, protože jsem pořád zavřený. A to jim vadí. V téhle čtvrti mě lidi nesnáší, protože jsem si zachoval a zachovávám stejné přesvědčení jako táta, přemýšlím stejně jako můj táta."
José Ángel Correa Pardo se narodil 29. května 1973 v Guantánamo na Kubě. Velkou část svého dětství strávil sám s matkou, jelikož otec byl opakovaně vězněn. Jeho otec, José Luis Correa Medina, pracoval jako komunikační inženýr na námořní základně v zátoce Guantánamo a ke kubánskému komunistickému režimu měl kritický postoj. Byl tedy jako možné nebezpečí obviněn ze špionáže a donašečství pro CIA, a odsouzen k 8 letům vězení. Pobýval v několika věznicích, včetně psychiatrické léčebny de La Habana Comandante Doctor Eduarda Bernabé Ordaz Ducunge, známé taky jako klinika Mazorra. Tam kubánský režim politické vězně umisťoval na oddělení s nejtěžšími případy, kde na ně z hadice stříkal ledovou vodou a mučil je elektrošoky. José Ángel a jeho matka se mezitím museli živit sami, matka pracovala v nemocnici a přivydělávala si výrobou domácího aguardiente. José Ángel vyrůstal jako vzpurný chlapec v nevlídném prostředí zaměřeném proti jeho rodině, ve kterém nemohl např. rozvíjet svůj hudební talent, jelikož předmět byl údajně stále plný, a navíc se jim doma objevovaly neustálé kontroly. V důsledku toho se José Ángel rozhodl od lidí distancovat, začít se živit obuvnictvím jako ho naučil jeho otec, a časem emigrovat. Toho později dosáhl.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
