Mgr. Daniela Cincibusová

„Moje maminka je Slovenka, tatínek je taky Slovák, ale děda byl slovenský Rom. Babička byla bílá. Maminka od mého tatínka byla bílá. No, takže můj táta je teda asi poloviční Rom. Já jsem už čtvrtinová. Ale nikdy se k tomu moje rodina nehlásila, že by měli nějaký vztah k Romům. Akorát táta perfektně hrál, byl vynikající muzikant. Hrál na všechny nástroje, co dostal do ruky, a od něho si pamatuju ty staré romské písničky a halgáta.“

„Já jsem vnímala Romy coby dítě jako něco, čím bych asi nechtěla nikdy být. Protože jsem vnímala, že jsou vyřazeni a zřejmě jsem se už narodila s nějakým tím ochranitelským komplexem, tak jsem se spolužáků Romů zastávala. A bylo mi jich líto. No a posléze jsem přišla do SOS vesničky a byly mi nabízené romské děti s takovou podotázkou: ‚Budete chtít jako černý děti?’ Mě ta otázka nesmírně pobuřovala, protože jsem si říkala, že když je to dítě, které potřebuje mámu, tak mi vůbec nezáleží na tom, jestli je černé, bílé nebo fialové. No, a shodou okolností jsem pak měla samé romské děti, protože ty byly právně volné a byly jich plné dětské domovy a nikdo o ně nestál. Když se mě potom někde zeptali, proč jsem si brala romské děti a mně bylo trapné na to odpovídat, tak jsem s takovou určitou dávkou humoru odpovídala: ‚Protože se mi hodily k příjmení!’ Jmenovala jsem se Cigáňová, tak jsem si brala malé romské děti. Postupně jsem přebírala tu romskou identitu prostřednictvím dětí i na sebe. Snažila jsem se vychovávat děti, aby měly kladný vztah k Romům, učila jsem je romské písničky, tancovat. Některé děti to přijaly, některé to nepřijaly.“