Mgr. Daniela Cincibusová

„Já jsem vnímala Romy coby dítě jako něco, čím bych asi nechtěla nikdy být. Protože jsem vnímala, že jsou vyřazeni a zřejmě jsem se už narodila s nějakým tím ochranitelským komplexem, tak jsem se spolužáků Romů zastávala. A bylo mi jich líto. No a posléze jsem přišla do SOS vesničky a byly mi nabízené romské děti s takovou podotázkou: ‚Budete chtít jako černý děti?’ Mě ta otázka nesmírně pobuřovala, protože jsem si říkala, že když je to dítě, které potřebuje mámu, tak mi vůbec nezáleží na tom, jestli je černé, bílé nebo fialové. No, a shodou okolností jsem pak měla samé romské děti, protože ty byly právně volné a byly jich plné dětské domovy a nikdo o ně nestál. Když se mě potom někde zeptali, proč jsem si brala romské děti a mně bylo trapné na to odpovídat, tak jsem s takovou určitou dávkou humoru odpovídala: ‚Protože se mi hodily k příjmení!’ Jmenovala jsem se Cigáňová, tak jsem si brala malé romské děti. Postupně jsem přebírala tu romskou identitu prostřednictvím dětí i na sebe. Snažila jsem se vychovávat děti, aby měly kladný vztah k Romům, učila jsem je romské písničky, tancovat. Některé děti to přijaly, některé to nepřijaly.“

„V té době se o Romech vůbec nic nevědělo. Já vím, že když tady byl v šedesátém osmém roce ten Svaz Cikánů-Romů, že se tady nějak angažovali a potom to zaniklo. Ale oficiálně se o Romech vůbec nic nevědělo. Mě s Milenou Hübschmannovou seznámil docent Říčan, který se pohyboval v těchto kruzích. Ale nevzpomínám si, že bych někde v novinách četla něco o romském výtvarníkovi nebo o romské spisovatelce. To si opravdu nevzpomínám. To byla spíš taková podzemní kultura, asi. Jenom tak mezi zasvěcenými lidmi. A ta Milena, to byl takový styčný důstojník. Ona měla spoustu přátel a dál seznamovala své přátele s dalšími přáteli a tak se rozšiřoval okruh okolo ní. [Lidí], kteří prostě k sobě potom měli blízko.“