Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Daniela Cincibusová (* 1951)

• narozena 29. 1. 1951 na Šumavě

• studium geodézie

• v 70. letech pěstounkou v SOS dětské vesničce na Moravě (stará se především o romské děti)

• manželství s nevysvěceným knězem Petrem Brázdou

• studium spec. pedagogiky v Olomouci a setkání s Milenou Hübschmannovou

• po smrti manžela se seznamuje s pěstounem Josefem Cincibusem, kterého si později vezme

• počátky aktivizmu a první návštěvy u Romů ve vyloučených lokalitách

• absolvuje novinářský kurz a začíná přispívat do romských periodik

• terénní sociální pracovnicí na sídlišti Poschla ve Vsetíně v době jeho vzniku

• v roce 2015 oceněna organizací Romea za pěstounskou péči

Jako malá si Daniela ráda hrála na školu. V podnájmu u nich doma žila její paní učitelka a dovolovala jí opravovat sešity spolužáků. Jelikož rodiče náleželi k Bratrské jednotě baptistů, nebylo Daniele dovoleno studovat pedagogický obor, protože by mohla svými postoji ovlivňovat mládež. Naplněním života se pro ni stalo pěstounství. Později se stala novinářkou a romskou aktivistkou.

Daniela Cincibusová (rozená Cigáňová) se narodila 29. 1. 1951 na Šumavě ve vesnici Zátoň u Lenory jako nejstarší ze sedmi dětí. Otec byl nadaný muzikant a poloviční Rom. Dětství prožila jako mnoho jejích vrstevníků z rodin Slováků, kteří po 2. světové válce dorazili do Čech a osidlovali pohraničí. Obživu její rodiče obstarávali sezónními pracemi v zemědělství, a tak se často stěhovali. Od dětství ráda pečovala o své mladší sourozence, proto se pro ni jako logická volba po základní škole nabízelo střední pedagogické vzdělání. Nedostala však doporučení ke studiu kvůli špatnému kádrovému posudku. Vystudovala tedy geodézii a pokračovala i na vysoké škole, kterou ale nedokončila. Rozhodla se raději věnovat vychovatelství a přihlásila se jako pěstounka do nově vznikajícího projektu SOS dětské vesničky.

Pěstounství v době komunismu

Než se v poválečném Československu ujali vlády komunisté, fungoval v zemi propracovaný a osvědčený prvorepublikový systém náhradní rodinné péče. Významnou osobností v péči o děti byl například protestantský kazatel, novinář a sociální pracovník Přemysl Pitter. Roku 1933 založil v Praze na Žižkově zařízení pro mimoškolní vzdělávání – Milíčův dům. Pro židovské děti, které přežily holocaust, zřídil v letech 1945–1947 v tzv. akci Zámky ve státem zkonfiskovaných objektech ozdravovny.

S nástupem komunismu převzal péči o nezletilé plně do svých rukou stát zaštítěný sovětskou ideologií kolektivní výchovy. Svou absolutní moc nad nechtěnými dětmi pak potvrdilo Československo roku 1950, kdy bylo zrušeno pěstounství. Výchovný směr uplatňovaný v socialistických zařízeních nebral v potaz základní psychické potřeby dítěte, kterými jsou stálá blízká pečující osoba a individuální přístup v rodinném prostředí zachovávajícím sourozenecké vztahy. Toto nerespektování potřeb vedlo k špatnému vývoji dětí, psychické deprivaci, časté nemocnosti, asociálním projevům a jiným patologickým jevům běžným v tehdejších kolektivních zařízeních. Díky iniciativě dětských lékařů, psychologů a sociálních pracovníků, kteří začali upozorňovat na nepříznivé důsledky péče o děti (např. prof. Zdeněk Matějček a MUDr. Jiří Dunovský) vznikl v roce 1957 zákon o osvojení a roku 1963 zákon o rodině. Oba konečně poskytly právní ochranu ohroženým dětem. Za průlom v přístupu k nezletilým ve státní ústavní péči lze považovat některé experimenty jako například změnu dětského domova v Kašperských Horách na domov rodinného typu v roce 1967 a založení první SOS dětské vesničky v Karlových Varech roku 1969. V roce 1973 pak znovu vstoupil v účinnost zákon o pěstounské péči. I nadále ale uplatňoval přednostní právo na dítě ústav před pěstouny nebo osvojiteli.

SOS dětská vesnička ve Chvalčově

Daniela se stala pěstounkou v roce 1978. Projekt SOS dětských vesniček MuDr. Jiřího Dunovského (který se inspiroval Rakušanem Hermannem Gmeinerem) z doby Pražského jara už v té době ale nefungoval svobodně. SOS dětské vesničky byly roku 1974 převedeny do pravomoci státu a specifikovány jako zvláštní zařízení pro výkon pěstounské péče. Všechen majetek Sdružení přátel SOS dětské vesničky, který narostl ze sbírek a darů občanů, byl zabaven.

„V době, kdy jsem nastupovala do SOS dětské vesničky, jsem byla ovlivněná profesorem Matějčkem a Langmeierem – četbou jejich knihy Psychická deprivace v dětství. Takže jsem šla do vesničky s vědomím, že budu mít hrozně málo peněz a také z ideových důvodů. Chtěla jsem opravdu pomoct dětem, protože jsem zjistila, že nebudu moct mít svoje děti. A já jsem po dětech toužila a jako nejstarší jsem byla zvyklá se o děti starat od dětství, tak jsem chtěla dát svému životu smysl.“

Na dobu působení v SOS vesničce ve Chvalčově nevzpomíná Daniela nejlépe. Jelikož se rozhodla brát si do péče romské děti, o které obecně nikdo moc nestál, setkávala se často s nepřijetím okolí a její děti si zažily ústrky ze strany obyvatel vesnice. Poté, co se provdala za evangelického nevysvěceného kněze a psychiatra Petra Brázdu a z vesničky se s dětmi odstěhovali, se jejich společenský status vylepšil.

V té době se také rozhodla Daniela dodělat si pedagogické vzdělání a i přes nesnáze s kádrovým posudkem se jí podařilo vystudovat v Olomouci speciální pedagogiku. Zásadním se pro ni stalo setkání s pozdější zakladatelkou pražské romistiky Milenou Hübschmannovou a jejím prostřednictvím také například s romským výtvarníkem Rudolfem Dzurkem, romskými spisovateli anebo disidentem Dušanem Holomkem.

„Udržovala jsem kontakty i s panem Jaroslavem Šabatou a s jeho bývalou manželkou Aničkou Šabatovou. To jsou rodiče Anny Šabatové. Takže jsem měla kontakty na brněnskou větev Charty, ale samotní tito lidé mě zrazovali od toho, [abych se připojila]. Když bylo desáté výročí podepsání Charty, tak jsem se chtěla připojit. Ale bylo mi to rozmluveno, že by mi určitě vzali děti. Takže to bylo na pováženou.“

Novinářkou a romskou aktivistkou ve zralém věku

Po tragické smrti manžela, který za podivných okolností zmizel a jeho tělo bylo nalezeno až za několik měsíců v řece Moravě, se odstěhovala do Čáslavi. Tam se také roku 1993 podruhé provdala za pěstouna Josefa Cincibuse. Společně pak vychovávali jejích devět a jeho třináct dětí. Začala navštěvovat vyloučené lokality v okolí Kutné Hory a pomáhala tamějším slovenským Romům například s vyřizováním státního občanství v době po rozdělení Československa. 

Nějaký čas také učila na střední škole pro romské děti v Kolíně, kterou založil Emil Ščuka, a která ve své době fungovala jako jedna z důležitých platforem setkávání významných romských osobností. Po odchodu ze školy absolvovala v Praze žurnalistický kurz. Své zkušenosti romské aktivistky uplatnila při psaní článků pro periodika Kereka, Romano Hangos, Amaro Lav nebo Lidové noviny.

Angažovala se v kauze rasově podmíněné vraždy mladého Roma Jana Mača (zemřel v roce 1991).

Pracovala s Romy na sídlišti Poschla, které nechal vybudovat Jiří Čunek ve Vsetíně v roce 2006. V roce 2015 byla vyznamenána cenou Roma spirit. Nyní pracuje jako terénní sociální pracovnice nízkoprahového zařízení pro mládež ve vyloučené lokalitě Ralsko-Náhlov.

Svoji celoživotní snahu shrnuje slovy: „Můžeš dělat demonstrace, vylepovat tam plakáty, ale nic se nevyrovná takové té mravenčí práci přímo s lidmi. Já jsem se rozhodla pro tu mravenčí práci, každodenní, ale přináší ovoce.“

Všechny její děti prošly základním a středním vzděláním nebo jsou vyučené, mají zaměstnání a rozhodně tedy nenaplňují obraz tzv. nepřizpůsobivých občanů.