Karel Cígler

* 1924

  • „Já když jsem normálně přišel na to nádvoří, byli jsme na Karlově náměstí jako studenti a vzpomínám si, jak Pelikán visel z okna posluchárny a řval, normálně jsme byli na tom dvoře, kdo se zúčastní demonstrace na Hradě, bez milosti vylítne z vysoké školy. Vidím ho jak dneska, jak tam visel za ten rám a řval z okna. Oni udělali zátaras na Moráni a my jsme vyšli zadním dvorem na Zderaze jako průvod. Na Jiráskově, jestli byl konec a čelo už bylo v Nerudově ulici. Já byl mezi Újezdem a Malostranským náměstím, kdy to popeláři přerušili těmi kukavozy. Někdo vykřikl, že nám zavřou Hrad, tak jsme utíkali tou Hellichovou nahoru. Jak jsme byli mladí. Přiběhli jsme, já byl v třetí řadě. Tam už stáli esenbáci a my jsme chtěli k prezidentu Benešovi, ať pustí naší delegaci. Provolávaly se tam ty hlasy a najednou se tam objevila ta milice v civilu s obušky a to to začalo.“

  • „Vydrželo nám to rok, že jsme je mátli, že nemohli být zatýkáni lidi. Jednoduše mařili činnost gestapa. Otec tam normálně píše, že mě buď někdo udal, nebo na to Němci přišli. Jednoduše pro mě přišli a byl jsem odsouzen na doživotí. A šel: Budějovice, Pečkárna, Pankrác, Terezín. Dokud z toho nebylo ghetto, do roku 1940.“

  • „V tom lednu 1944 jsem odjížděl do Německa a byl jsem rozhodnut, že pro Němce pracovat nebudu. Když jsem přišel do toho Kasselu, tak samozřejmě jsem udělal to, že když mě postavili ke stroji, tak jsem mu nerozuměl. Neuměl jsem to. Frézu jsem pustil obráceně a ona se poškodila. Takže mě Němci dali pryč. Tahal jsem bedýnky od soustruhu k soustruhu a zametal jsem dílnu, čili na leteckých motorech jsem nepracoval. Tam jsem měl ten Abstand. Jsem si držel od nich odstup. Toho si všimli někteří kolegové a přišli za mnou, že když se bude bombardovat, zničíme nějaký ty stroje a zdrhneme. Využijeme ten bordel a zdrhneme. Kluci, to je šílenství. Udělali jsme to, zdrhnul jsem, ale Němci nás ve výsledku chytili. Já jsem říkal, že jsem jen utíkal z práce, že moje maminka je nemocná a že jsem chtěl za ní. Nechtěli mě pustit. Oni samozřejmě mě vyslechli a asi po třech nedělích v Arnstadtu jsem byl odvezen na gestapo a tam to začalo.“

  • „Tábor na Lužnici v roce 1939 byl vybudován s vědomím a za pomoci orlického knížete Schwarzenberga, který nám poskytl nejen místo na tábor, ale i potřebná prkna na vybudování tohoto tábora. Když tábor skončil, jeho syn, mladý Schwarzenberg, ne současný. To byl ten, co zahynul v Anglii. Tak ten nám pomohl společně s hajným zlikvidovat a uvést do pořádku louku po táboření. Vzpomínám si na něj, my jsme mu říkali ,princi‘. Oni se zabarikádovali s nějakým tím páterem. My jsme tomu knězi říkali páternoster. A oni si tam dali šišky a kýble s vodou a my jsme je měli dobýt, když se to likvidovalo. My jsme je dobývali a oni na nás ze shora lili tu vodu a šišky. Celkem dost vítězili, až někdo dostal nápad, že to celé podřízneme, a tak se vzdali. Rozhodli jsme se to podříznout. Já mám právě krásné vzpomínky na toho Schwarzenberga. Skutečně věděl, že je to zakázané. Gestapo jezdilo po republice a chytalo, když objevili tábor. Mlátili ty děti, likvidovali ty tábory.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 01.01.2011

    (audio)
    délka: 03:05:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Je jedno, jestli mluvím tím, nebo tím jazykem. Hlavně že jsem člověkem

Karel Cígler se narodil 12. července 1924 v Petrovicích na Klatovsku. Celý život jej silně formoval jeho otec, ruský legionář v Rusku, který byl za druhé světové války za účast v odboji vězněn na Pankráci, v Terezíně a téměř pět let v Dachau. Rodina Cíglerova se často stěhovala, jelikož otec pracoval ve státních službách. Ve dvacátých letech působil v Komárnu, kde zažil národnostní střety Slováků s Maďary. Karel v té době vyrůstal v péči svých prarodičů. Začátek války zastihl rodinu v Českých Budějovicích. Karel byl aktivní ve skautském oddíle Dvojka. Po otcově zatčení se s nemocnou matkou přestěhovali do Petrovic, odkud pamětník dojížděl do klatovského gymnázia a později na střední školu v Plzni. V roce 1944 byl totálně nasazen na práci v Kasselu. Po nepodařeném pokusu o útěk byl vyslýchán gestapem ve Výmaru a uvězněn v pobočném táboře koncentračního tábora Buchenwald. Na začátku roku 1945, když se blížila frontová linie, byl tábor evakuován. Karla Ciglera transportovali do Erfurtu a posléze do Strakonic, kde s dalšími vězni pracoval v letecké továrně. Na jaře 1945 utekl a do konce války se skrýval v lesích na jižním Plzeňsku. Po osvobození studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na Českém vysokém učení technickém. Dne 25. února roku 1948 se účastnil studentských protestů proti komunistickému převzetí moci. Pracoval na podřadných místech v hloubětínské Tesle a přes nabídky k emigraci v něm převážilo vlastenectví a rozhodnutí, že rodnou zemi neopustí. V první polovině sedmdesátých let externě vyučoval informatiku na ČVUT. V roce 2011 žil Karel Cígler žije v Praze.