Heřman Chromý

„Všichni byli sledovaní a všichni prošli výslechy, kde museli potvrdit, že jsem jim dával knížku, že jsem je ovlivňoval. A nejlepší věc byla, že jsem dokonce špatně vychovával svoje děti. Svědectví podával můj spolupracovník přes kancelář – komunista, vynechám jméno, budeme mu říkat Jiříček – který proslul tím, že žil jako já v panelákovém bytě a že si na jednom patře manželé dvou rodin prohodili manželky. Pak se rozvedli, ale prohodili si je. To bych řek, že to byl docela slušnej výkon. Já jsem chodil na brigády, nepřicházelo nic takového v úvahu. Dokonce našli i jednu dívčinu, která měla tvrdit, že se mnou měla mimomanželský poměr. Ne že bych o něj nestál, byla hezká, ale neměl jsem. Ona to pak před soudem odvolala. A taky, mimochodem, žije v Kanadě, taky jí to pomohlo do Kanady, protože oni neměli zájem o tyhlety lidi, aby dál říkali… Jeden z těch svědků, kteří potvrzovali, jakej jsem špatnej pracovník… Spolupracovnice v pokladně, nová po tý starý paní Borušový, který já jsem pomáhal, zaskakoval, tak ona taky, soudružka, tvrdila pravý opak. Takže na tohle cílili a já jsem dlouho přemýšlel, proč to dělají. Pochopil jsem to. Oni chtěli, abych to na ně napráskal. ‚Vždyť to není pravda,‘ jsem měl říkat: ‚to oni to byli!‘ Protože se stalo, že jeden můj spolupracovník, který dělal se mnou v kanceláři, mi přines knihu od Frolíka – Frolíkovy paměti. On to byl Pražák, studoval v Praze, tak tam měl zase jiný kontakty. Tak to měli zmáknutý. Ale to se jim nepodařilo, z toho jsem měl obrovskou radost.“

„No a teď tedy přišel srpen, vzpomínám si velmi dobře na tu noc, kdy přijeli. Já jsem šel do práce – do práce jsem běhal, bylo to patnáct minut, vždycky na poslední chvíli. Vyběhl jsem z baráku, protože tu noc jsem šel kupodivu dřív spát a spal jsem dobře, bodejť ne, po pivech se vždycky spí dobře. A vidím fronty a ptám se, co se děje. A oni říkali: ‚Okupujou nás‘, když jsem se ptal někoho z tý fronty. Poněvadž jsem bydlel na rohu a tam byla samoobsluha, jedna z prvních samoobsluh. A já jsem ještě tak připitoměle řek: ‚Kdo, Němci?‘ A oni řekli: ‚Rusové.‘ Tady na tom vidíš, jak jsem si vůbec tu myšlenku… přestože už jsem vnímal, že tam byla jednání, všechno jsem zaznamenal, byla tam Bratislava, to jsem věděl, ale tohle jsem si nedoved představit. Ta propaganda v člověku byla od dětství a byla natolik silná, že tohle nedovedla překonat.“